Ed McBain

Ed McBain

Kniha Špekouna Ollieho

OLLIEHO

87. REVÍR 52

Nepříjemný, bigotní, věčně umaštěný Ollie Weeks vyšetřuje vraždu městského politika a jeho případ se bohužel týká i sedmaosmdesátého revíru. Steve Carella by dal všechno na světě, jen kdyby nemusel s Olliem spolupracovat a poslouchat jeho věčné připomínky ohledně toho, že už dvakrát Carellovi zachránil život. Tentokrát je Ollie ještě nepříjemnější než jindy. Napsal totiž knihu a nějaký syčák mu ji ukradl z auta dřív, než stačil dát originál okopírovat; jen si to představte! A tak se tedy odvíjí další příběh vyšetřování ve velkém zlém městě, kde samozřejmě nikdy není nouze o vraždy, drogy, zbraně a všudypřítomné násilí.

Město v této knížce, lidé a místa, všechno je smyšlené.

Jenom popisy policejní rutiny vycházejí z běžných vyšetřovacích postupů.

1

INTERVAL PRVNÍ REAKCE – čas, jenž uplynul od chvíle, kdy někdo ze Síně Martina Luthera Kinga zavolal na devět set jedenáctku, do okamžiku, kdy se na místo činu dostavil vůz číslo 81 s mládenci z osmaosmdesátého – činil přesně čtyři minuty a dvacet šest vteřin. Střelec, ať to byl kdokoliv, tou dobou už dávno zmizel, ale jeden ze svědků před budovou viděl někoho utíkat uličkou podél její východní strany a už se nemohl dočkat, až o tom bude vyprávět policii a hlavně sjíždějícím se televizním štábům.

Svědek byl velmi opilý.

Když v téhle čtvrti zaslechnete výstřely, dáte se na útěk.

Uvidíte-li v této čtvrti někoho utíkat, je vám hned jasné, že neběží na autobus. Tenhle chlapík ovšem neutíkal; měl co dělat, aby udržel rovnováhu, potácel se z nohy na nohu. V

nějakých devět, deset dopoledne, nebo kolik je sakra hodin, a on už sotva stojí na nohou a táhne to z něj jako z palírny.

Nakonec se posadil na jednu z popelnic v uličce. Za ním stékala voda okapovou rourou do zamřížovaného kanálu.

Huhňající opilec posádku vozu číslo 81 neprodleně informoval, že je veterán z Vietnamu, v mylném domnění, že si tím získá jejich respekt. Ale modrokabátníci před sebou viděli jen strupatého starého ožralu ve špinavých vojenských kalhotách, tílku barvy khaki a ošlapaných černých střevících bez ponožek. I na té popelnici se udržel jen taktak.

Neohrabaně se snažil opřít rukou o zeď a vykládal jim, že zrovínka vcházel do týdle uličky, jo, šéfe, když uviděl, jak z ní vymáznul nějakej chlápek…

„Zahnul nalevo, směrem k St. Sab’s,“ dodával. „Utíkal směrem od centra.“

„Proč jste zašel do té uličky?“ zeptal se jeden z policistů.

„Chtěl jsem prohlídnout popelnice.“

„Proč?“

„Kvůli flaškám. Co sou na zálohu; nojo, šéfe.“

„Říkáte tedy, že z té uličky někdo vyběhl?“ otázal se druhý policista. Nechápal, proč tady s tím starým násoskou ztrácejí čas. Dostavili se okamžitě na naléhavé vyzvání, ale jestli budou dál takhle mařit čas, mohl by si seržant myslet, že se tu flákali. A navíc před běžícími televizními kamerami.

„Vylít z tý uličky jako netopejr z hromady hoven,“

pokyvoval hlavou opilec k velkému znechucení reportérky Čtvrtého kanálu, pohledné blondýnky v hnědé minisukni a béžovém bavlněném roláku.

Kamera toho chlapa právě zabírala v detailu a kvůli slovu „hoven“ nebudou moci ten záběr použít, leda by to přikryli pípnutím. Její šéf neměl rád, když se v pořadu takových pípnutí ozývalo příliš mnoho, protože to zavánělo cenzurou, zatímco oni se snaží vyrábět solidní, vyvážené zpravodajství. Na druhou stranu, ten opilec představoval skvělou komickou vložku.

Průměrný Divák miluje opilce. Jakmile se ve filmu nebo na divadle objeví nějaký kořala, všichni se mohou uválet smíchy. Kdyby jen věděli, s kolika zmlácenými manželkami už musela Honey udělat interview.

„Jak vypadal?“ zeptal se první policista; uvědomoval si přítomnost kamer a snažil se vystupovat jako zkušený vyšetřovatel, a ne jako bažant, který nastoupil svoji první hlídkovou službu teprve před osmi měsíci.

„Byl to mladej chlápek,“ odvětil svědek.

„Běloch, černoch nebo Hispánec?“ vyptával se první policajt, odsekávaje slova způsobem, který, jak si představoval, vyzní v uších diváctva úplně úžasně. Nevšiml si, že kamera se zaměřuje na svědka, a ne na něj.

„Bílej kluk,“ prohlásil svědek. „Jo, šéfe. V džínách a nějaký lyžařský větrovce. Měl bílý boty a černou čepici s velkým kšiltem. Páni, ten ale uháněl. Málem mě srazil.“

„Měl zbraň?“

„Žádnou jsem neviděl.“

„Nedržel v ruce pistoli nebo tak něco?“

„Žádnou pistoli, ne, šéfe.“

„Tak dobrá, děkujem,“ řekl první policista.

„Tady je Honey Blairová,“ pronesla reportérka Čtvrtého kanálu, „Kingova síň, Diamondback.“ Přejela si levým ukazováčkem po hrdle. „To je všechno, hoši,“ dodala a obrátila se k vedoucímu svého štábu. „Vyžádejte si písemný souhlas, ano? Já jdu teď dovnitř.“ Právě procházela skleněnými vstupními dveřmi, když se vietnamský veterán, pokud jím vůbec byl, zeptal: „Není vypsaná nějaká odměna?“

Proč jsi to neřekl do kamery, pomyslela si Honey.

TOHLE BYLO, je a vždycky bude velké zlé město.

Nikdy se na tom nic nezmění, říkal si Ollie. Nikdy.

A nikdy to nebylo horší než na jaře. Všude všechno kvetlo, dokonce i v osmaosmdesátém revíru, který určitě nebyl žádnou růžovou zahradou.

Detektiv první třídy Oliver Wendell Weeks měl toho jasného dubnového jitra všechny důvody se usmívat. Právě dokončil knihu. Ale pozor, ne že by ji dočetl; on ji dopsal.

Znovu a znovu po sobě pročítal poslední kapitolu, kterou si ještě nechal doma. Nemyslel si, že by bylo potřeba ji přepracovat, ale dozvěděl se, že na poslední kapitole často nejvíc záleží, a chtěl se jenom ujistit, že je všechno v pořádku. Ostatní, naprosto dokonalé části knihy právě přepravoval do jistého obchodu nedaleko služebny v osmaosmdesátém revíru, aby je dal okopírovat.

Byl by rád věděl, jestli i v sousedním, sedmaosmdesátém revíru svítí slunce a všechno je v květu. Jestli jaro přišlo i do Skalistých hor, do Londýna, Paříže, Říma či Istanbulu.

Zajímalo by ho, jestli nerozkvete celý svět, když se člověku podaří dopsat první román. Nyní, když se stal opravdovým spisovatelem, si Ollie mohl dovolit věnovat se úvahám o neuchopitelném.

Jeho kniha, nazvaná Hlášení komisaři, bezpečně spočívala v aktovce, uložené na zadním sedadle auta, s nímž Ollie brázdil ulice tohoto milého města; je to přece jen výhoda patřit k ramenům spravedlnosti, ach ano. Okna chevroletu byla otevřená dokořán, vstříc větříkům vanoucím od řeky k řece. Bylo slunné pondělní dopoledne, deset hodin a třicet minut. Ollie nastoupil do služby v 7.50 (o pět minut později, ale kdo by se tím zabýval?), vyřídil pár restů a jiných otravností na svém stole a nyní mířil ke kopírce v obchodě na Culver Avenue, necelé čtyři bloky od policejní služebny. Zatím se tento den…

„10-40, 10-40…“

Palubní vysílačka.

Naléhavé svolávání sil.

„Kingova síň, na rohu St. Sebastian Avenue a Jižní třicáté. Muž se střelnou zbraní. 10-40, 10-40, Kingova síň…“

Ollie sešlápl plyn.

ZAPARKOVAL V ROZPORU s dopravními předpisy na chodníku před Síní Martina Luthera Kinga, sklopil stínítko nad sedadlem pro řidiče, aby oknem bylo vidět kartu s policejním potvrzením o výjimce, a modro-zlatým odznakem mávl před očima zamračenému policajtovi v uniformě, který k němu mířil se zarputilým výrazem ve tváři. Utrousil jen: „Weeks, osmaosmdesátý revír,“ a převalil se kolem něj, prodíraje se davem hemžících se televizních reportérů, strkajících mikrofony před ústa každému, kdo se ocitl v jejich dosahu. Policejní odznak mu posloužil jako opravdový válečníkův štít; vrazil ho pod nos každému barbarovi, který mu zkřížil cestu. Promašíroval skleněnými dveřmi v průčelí budovy, prošel mramorovým předsálím a vstoupil do vlastního auditoria, kde už na místě činu postávala skupinka nějakých hlavounů; muselo se tu stát něco důležitého.

„Ale ale, zdalipak tohle není Pan Rozložitý,“ ozval se nějaký hlas.

Kdysi o Olliem řekla i jeho sestra Isabel, že je „rozložitý“, což on pochopil jako eufemimus pro „obézní“.

Nepřijal to dobře. Dokonce jí ten rok nekoupil nic k narozeninám. Ollie věděl, že někteří kolegové v tomto městě mu říkají Špekoun Ollie, ale považoval za výraz respektu, že si mu to nikdy nedovolí říct do očí. Nicméně „Pan Rozložitý“, to už je docela blízko. Užuž se chtěl vážně urazit, když poznal detektivy Monoghana a Monroea z oddělení vražd, kteří se již dostavili na místo činu. I oni sami vypadali jako párek obtloustlých tučňáků. To znamená, že tu někoho odkráglovali. To je toho. Tady, v osmaosmdesátém revíru, mívá člověk pocit, že tu někoho zabijí každých deset vteřin. To Monoghan po něm hodil přízviskem „Pan Rozložitý“. Monroe stál vedle něj a šklebil se jakoby na znamení souhlasu. Vypadali jako dvě černé zarážky na knihy – odění v barvě smrti, jež je neoficiálním znakem oddělení vražd. Tihle dva pitomci byli Pišta a Fišta zdejšího sboru ochránců zákona. Ollie by jim ne jradši oběma vrazil jednu přes hubu.

„Koho oddělali?“ zeptal se.

„Lestera Hendersona.“

„Děláte si srandu?“

„Že bychom si dělali srandu z mistra všech detektivů?“

opáčil Monoghan.

„Ze supermana mezi pátrači?“ šklíbil se Monroe.

„To si strčte do prdele,“ usadil je Ollie. „Je tady už někdo z osmaosmdesátého?“

„Ty jsi první.“

„Takže to mám na povel,“ konstatoval Ollie.

V tomto městě je přítomnost detektivů z oddělení vražd na místě činu povinná, i když ne nezbytně nutná. Oficiálně jsou zde jako „poradní a dozorčí orgán“, což ovšem znamená, že se jen pletou pod nohy detektivům z místního revíru, kteří se dostavili na první výzvu. Jelikož se Ollie objevil jako takzvaný „první muž na místě činu“, patřil teď případ jemu. Musel jenom pro oddělení vražd sepsat hlášení se dvěma kopiemi a pokračovat, jak uzná za vhodné.

Nepovažoval za nutné vysvětlovat tento aspekt policejní praxe v naší metropoli dvojici M&M, to jistě ne. Věděli moc dobře, že s výjimkou televizních seriálů je už sláva oddělení vražd dávno ta tam.

Mrtvý ležel na zádech; jeho tělo vytvořilo neúhlednou hromádku vedle pódia ověnčeného červeno-modro-bílou vlajkoslávou. Nápis nad pódiem hlásal, že LESTER JE

ZÁKON. Ollie nevěděl, co to má znamenat. Mrtvý měl na sobě modré džíny, hnědé střevíce obuté naboso a růžový svetr ke krku. Přednice svetru byla nasáklá krví.

„Tak co se tady stalo?“ chtěl vědět Ollie.

„Někdo ho zastřelil ze zákulisí,“ odvětil Monroe.

„Připravovali na dnešní večer velký mítink…“

„ Kdo co připravoval?“

„Jeho lidi.“

„Všichni, co jsou tady?“

„Všichni.“

„Je jich tu až moc,“ mínil Ollie.

„To jo.“

„O jaký mítink se jedná?“

„Velká sešlost pro potenciální přispěvatele. Spousta světel a amerických vlajek, kamery, výzdoba a vůbec všechno.“

„No a?“

„No, a někdo támhle ze zákulisí šestkrát vystřelil.“

„To je přesný počet, nebo jenom hádáš?“

„Tak nám to pověděl jeho asistent. Pět, šest ran, asi tak nějak.“

„Jeho asistent? Kdo to je?“

„Ten chlápek, co stojí támhle se všemi těmi novináři.“

„Kdo je pustil dovnitř?“

„Když jsme přijeli, už tu byli,“ bránil se Monroe.

„Úžasné zabezpečení,“ zabručel Ollie. „Jak se ten asistent jmenuje?“

„Alan Pierce.“

Kolem neuspořádané změti údů ležící mrtvoly se srotil houf techniků z laboratoře a u mrtvého klečel i policejní lékař, který mu právě jemně odhrnoval bavlněný růžový svetr. Necelých patnáct stop od této skupinky soustředěných profesionálů stál nějaký člověk v podobných modrých džínách, jaké měl i zavražděný, v modré džínové košili, černých střevících a modrých ponožkách, obklopen nepokojným davem novinářů, třímajících tužky a notesy, mikrofony a fotoaparáty s bleskem. Pierce, vysoký štíhlý muž, jenž vypadal jako člověk, který často běhá, plave, vzpírá břemena a hlídá si příjem kalorií – to všechno Ollie považoval za maření času –, byl bledý a zřejmě otřesený, ale přesto se ovládal. Reportéři se kolem něj hemžili, mávajíce rukama jako hejno žáků třetí třídy hlásících se o dovolení odejít na záchod.

„Ano, Honey?“ řekl Pierce a úpravná drobná blondýnka v kratičké sukni, skýtající úžasný pohled na její nohy a stehna, vrazila Piercovi pod nos mikrofon. Ollie v ní poznal Honey Blairovou, reportérku Zpráv o jedenácté.

„Můžete nám povědět, jestli se pan Henderson již definitivně rozhodl ucházet o úřad starosty?“ zeptala se.

„Neměl jsem možnost s ním o tom mluvit před… než se tohle stalo,“ odvětil Pierce. „Mohu říci, že se o víkendu sešel s lidmi od guvernéra Carsona, což byl hlavní důvod jeho odletu do severní části státu.“

„Zaslechli jsme nějaké zvěsti, že i vy sám pošilháváte po křesle na radnici,“ pokračovala Honey. „Je to pravda?“

„O tom slyším poprvé,“ tvrdil Pierce. Já taky, pomyslel si Ollie, ale je to hrozně zajímavé, pane Pierci.

Honey to nehodlala nechat jen tak.

„Nu, nechtěl jste se snad pokusit získat úřad starostova zástupce? Za předpokladu, že by pan Henderson kandidoval na funkci starosty?“

„O tom jsme spolu nikdy nemluvili. Ano, Davide?“

Nyní přistrčil svůj mikrofon Piercovi muž, jehož Ollie tu a tam zahlédl, jak se potlouká kolem radnice.

„Pane,“ začal, „můžete nám povědět, kde jste byl, když pan Henderson…?“

„To je ono, mockrát děkuju,“ ozval se Ollie a vmísil se do hloučku. Zamával odznakem jako hrdý otec chlubící se fotografií svého prvorozeného. „Všechno máme pod kontrolou. Takže můžete jít domů, ano?“ Mávl na jednoho z modro-kabátníků, aby tu tlupu odsud vyvedl. Novináři se s nespokojeným mumláním nechali vystrnadit ze scény. Ollie zastoupil cestu Honey, která se už také chystala odejít, a oslovil ji: „Hej, kampak ten spěch? Ani mě nepozdravíte?“

Udiveně na něj pohlédla.

„Oliver Weeks,“ připomněl jí. „Osmaosmdesátý revír.

Vzpomínáte, tehdy v zoo? Jak tu paní roztrhali lvi? O

Vánocích?“

„Ach, ano,“ prohodila Honey zcela bez zájmu a znovu se obrátila k odchodu.

„Zůstaňte nablízku,“ navrhl Ollie. „Pak si zajdeme na kafe.“

„Díky, ale musím myslet na uzávěrku.“ Odkráčela a ty svoje kozičky si odnesla s sebou.

Ollie ukázal Piercovi svůj odznak. „Detektiv Weeks,“

představil se. „Osmaosmdesátý revír. Omlouvám se, že jsem přerušil vaši tiskovou konferenci, pane, ale potřeboval bych, abyste pověděl spíš nám, co jste viděl a slyšel.“

„Ano, ovšem,“ přikývl Pierce.

„Vy jste byl tady, když pana Hendersona zastřelili? Je to tak?“

„Stál jsem přímo vedle něj.“

„Viděl jste toho, kdo střílel?“

„Ne, neviděl.“

„Ostatním detektivům jste řekl, že se střílelo ze zákulisí.“

„Tak mi to připadalo, ano.“

„Ale? A teď už si myslíte něco jiného?“

„Ne, ne. Pořád si myslím, že ta střelba přicházela ze zákulisí.“

„Ale střelce jste neviděl.“

„Ne, neviděl.“

„Ten chlap vypálil pětkrát nebo šestkrát, a vy jste ho ani nezahlédl?“

„Ne.“

„Jak to?“

„Hned jak jsem uslyšel první výstřel, přikrčil jsem se.“

„To bych udělal taky,“ řekl Ollie chápavě.

„A co při druhém výstřelu?“

„Lester padal. Snažil jsem se ho zachytit. Nedíval jsem se do zákulisí.“

„A ty ostatní výstřely?“

„To už jsem klečel nad Lesterem. Slyšel jsem, jak někdo utíká, ale nic jsem neviděl. Byl tu hrozný zmatek, to víte.“

„ Měl jste v úmyslu kandidovat na zástupce starosty?“

„Nikdo mi to nenavrhl. Byl jsem jen Lesterovým poradcem.“

„Co to vlastně znamená,“ chtěl vědět Ollie, „být poradcem?“

„Byl jsem jakousi jeho pravou rukou,“ vysvětloval Pierce.

„Něco jako tajemník?“

„Spíš asistent.“

„Takže nemáte žádné politické ambice, je to tak?“

„To jsem neřekl.“

„Tak tedy máte?“

„Kdybych neměl ambice, nebyl bych v politice.“

„Promiň, Alane,“ ozval se nějaký hlas.

Ollie se ohlédl a spatřil drobného, štíhlého, úhledného človíčka v modrém saku, červené kravatě, bílé košili, šedých kalhotách a ponožkách a v černých střevících. Od toho teroristického pumového útoku v Clarendon Hall se všichni v tomhle městě oblékali do barev americké vlajky. Ollie se však domýšlel, že polovina z nich to jenom hraje.

„My tu teď spolu mluvíme,“ utrousil.

„Omlouvám se, pane, ale chtěl jsem se jenom zeptat…“

„Vy toho člověka znáte?“ zeptal se Ollie Pierce.

„Ano, to je náš tiskový mluvčí. Josh Coogan.“

„Promiň, Alane,“ opakoval Coogan, „ale napadlo mě, jestli bych se neměl vrátit na ústředí. Určitě tam už telefonuje nejmíň sto lidí…“

„Ne, toto je místo činu,“ zarazil ho Ollie. „Držte se nablízku.“

Coogan se na okamžik zatvářil zmateně. Mohlo mu být tak čtyřiadvacet, pětadvacet, ale najednou vypadal jako studentík ze střední školy, který zapomněl napsat úkol a byl vyvolán, právě když si trochu zdříml. Ollie neměl politiky příliš v lásce, ale najednou mu to tu všechno připadalo velmi smutné. Ti dva chlapíci zničehonic vůbec netuší, co s nimi bude. Málem dostal chuť je pozvat na pivo. Místo toho se zeptal: „Byl jste tady v sále, když se to stalo, pane Coogane?“

„Ano, byl.“

„Kde přesně?“

„Na balkóně.“

„Co jste tam dělal?“

„Poslouchal jsem průběh zvukové zkoušky.“

„A když jste poslouchal tu zkoušku, nezaslechl jste, jak někde spustila pistole?“

„Ano.“

„Na balkóně?“

„Ne.“

„A kde tedy?“

„Někde dole.“

„Kde dole?“

„Na scéně.“

„Na které straně jeviště?“

„Těžko říct.“

„Napravo, nebo nalevo?“

„Opravdu to nedokážu určit.“

„Byl na tom balkóně někdo s vámi?“

„Ne, byl jsem sám.“

„Mimochodem, pane Pierci,“ prohodil Ollie, obraceje se k oslovenému, „slyšel jsem správně, že jste novinářům řekl, že jste byl s panem Hendersonem někde na severu?“

„Ano, to jsem řekl.“

„Kde na severu?“

„V hlavním městě státu.“

„Kdy?“

„Odletěli jsme společně v sobotu ráno. Jsem jeho poradce. Byl jsem jeho poradcem,“ opravil se.

„Zpátky jste také letěli spolu?“

„Ne. Já jsem odlétal v neděli ráno. Podařilo se mi stihnout let v sedm hodin.“

„On tam tedy celou neděli zůstal sám, je to tak?“

„Ano,“ odvětil Pierce. „Sám.“

„Vy jste detektiv, který to tady má na starosti?“ zeptal se policejní lékař.

„To jsem,“ potvrdil Ollie.

„Příčinou smrti bylo střelné poranění hrudníku.“

To je mi novina, pomyslel si Ollie.

„Můžete ho odvézt, kdy budete chtít. Možná že ještě v márnici objeví něco překvapivého, ale já o tom pochybuji.

Zlomte vaz.“

Monoghan přicházel s chlapíkem, který měl přes čelo uvázaný červený šátek, na nohou vysoké pracovní boty a na sobě montérky s laclem a šlemi, zpod nichž čouhaly nahé svalnaté paže. Na levém bicepsu se skvěl vytetovaný nápis SEMPER FIDELIS.

„Weeksi, tohle je Charles Mastroiani, který má na starosti výzdobu v sále; třeba by sis s ním chtěl promluvit.“

„Marcello není můj příbuzný,“ poučil Ollieho promptně Mastroiani, což bylo zhola zbytečné, protože Ollie neměl ani tušení, o čem to sakra mluví. „Moje firma se jmenuje Festive Inc.,“ dodal se zjevnými známkami profesionální pýchy a nadšení pro věc, jaké jsou dnes na pracovištích k vidění jen vzácně. „Ve zlatých stránkách nás najdete pod heslem Dekorační práce. Dodáváme všechno, co je potřeba pro zvláštní příležitosti. Nemluvím o svatbách nebo oslavách bar micve, to necháváme lahůdkářským firmám.

Festive pracuje v mnohem větším měřítku. Jako dobrý příklad poslouží tahle výzdoba v Kingově síni. Zajišťujeme vlaječky, balónky, transparenty, zvukovou aparaturu, osvětlení, všechno. Kdyby to bylo zapotřebí, dodáme i orchestr, ale tohle je událost jiného druhu. Takže jsme to tu vyzdobili, natahali dráty a připravili pro zákazníka všechno podle jeho přání. Panu radnímu už stačilo jenom vyjít na pódium a začít mluvit.“

Panu radnímu stačilo jenom vyjít na pódium, pomyslel si Ollie, a nechat se zastřelit.

„Dostanete vůbec zaplaceno?“ otázal se.

„Cože?“ nechápal Mastroiani.

„Za tu parádu. Když ho zastřelili.“

„Ale ovšem. Tedy, aspoň myslím, že ano.“

„Kdo vás na tu práci najal?“

„Výbor.“

„Jaký výbor?“

„Výbor pro Hendersonovo zvolení.“

„Tak to stojí ve smlouvě?“

„Přesně tak.“

„A kdo ji podepsal?“

„Nemám ponětí. Dostali jsme ji poštou.“

„Máte ji ještě?“

„Mohu vám ji najít.“

„Dobrá. Chci jen vědět, kdo vás najal.“

„Jistě.“

„Co všichni ti, kdo byli s vámi na jevišti, když ho zabili?“ pokračoval Ollie. „Dělají u vás často?“

„Jak to myslíte, často?“

„Pracoval jste s nimi už dřív?“

„Ale ano. Skoro pořád.“

„Jsou všichni spolehliví?“

„Ovšemže ano.“

„Není mezi nimi nikdo, koho byste neznal, je to tak? Jde mi o to, jestli sem někdo z těch chlapíků nemohl náhodou přijít s ukrytou…“

„Ne, ne.“

„… zbraní a sejmout Hendersona. Na to se ptám.“

„To by žádný z nich neudělal, ručím za všechny do jednoho.“

„Protože, abyste rozuměl, já stejně musím za každým z nich poslat někoho ze svých kolegů z osmaosmdesátého revíru, aby to probrali s každým zvlášť, pro případ, že si některý z nich umanul zastřelit pana radního.“

„Myslím, že s tím si starosti dělat nemusíte.“

„Inu, já si s takovými věcmi starosti dělat musím. Takže budu potřebovat seznam všech vašich zaměstnanců, kteří pracují na téhle zakázce.“

„Jistě. Ale všichni jsou prověření a jsou vázáni smlouvou o hmotné odpovědnosti, takže určitě nepřijdete na nic nepatřičného.“

„Proč mají smlouvu o hmotné odpovědnosti?“

„Nu, někdy připravujeme významné akce, kde bývají k vidění i různé klenoty a takové věci…“

„Aha.“

„Cenné starožitnosti a podobně; to víte, v některých bohatých sídlech…“

„Chcete říct, že jsou to samí poctivci, je to tak?“

„Správně.“

„Neublížili by ani mouše; to jste chtěl říct.“

„V podstatě ano.“

„Stejně si s nimi budeme muset promluvit,“ mínil Ollie.

„Tak, a já jsem chtěl říct, že až mi nadiktujete jejich jména, měl byste jim doporučit, aby teď pár dnů neodjížděli z města, než si s nimi moji lidé přijdou popovídat.“

„Rád vám vyhovím.“

„Dobrá. Povězte mi tedy, pane Mastrjóny…“

„Mastroiani.“

„Copak jsem to neřekl?“

„Ne. Řekl jste… ani nevím, co přesně, ale určitě ne Mastroiani.“

„Víte, nenapadlo vás někdy, že byste si mohl změnit jméno?“

„Ne.“

„Na něco jednoduššího?“

„Ne. Třeba na co?“

„Třeba na Weeks. Je to krátké, příjemné a snadno se to vyslovuje. A lidi by si mohli myslet, že jste příbuzný jednoho amerického detektiva.“

„Myslím, že o to nestojím.“

„Je to samozřejmě jenom vaše věc, příteli,“ ujistil ho Ollie.

„Já jsem Američan,“ dodal Mastroiani.

„Pochopitelně že ano,“ přisvědčil Ollie. „Ale povězte mi, Charlesi – smím vám říkat Charlesi?“

„Většina lidí mi říká Chucku.“

„I když většina Chucků jsou teplouši?“

„Já nejsem.“

„Vy nejste Chuck?“

„Nejsem teplouš.“

„Mám vám tedy říkat Charlesi?“

„Vlastně bych byl raději, kdybyste mě oslovoval pane Mastroiani.“

„Jistě, ale to nezní moc americky, že? Povězte mi, Chucku, kde přesně jste stál, když pana radního postřelili?“

„Támhle u pódia.“

„No a?“

„Uslyšel jsem výstřely. A on upadl.“

„Ty výstřely přicházely ze zákulisí?“

„Ne, z balkónu.“

„Povězte mi, jak se to stalo, Chucku. Svými slovy.“

„Čí slova bych asi měl používat?“ divil se Mastroiani.

„To je moc legrační, Chucku.“ Ollie vycenil zuby v dračím úsměvu. „Povídejte.“

Podle toho, co Mastroiani vypráví, se radní, energický, drobný mužík, dostavil do sálu asi ve tři čtvrtě na devět, oblečený jako do práce – džíny, bavlněný svetr ke krku, střevíce, docela sportovně, víte? Všude je ho plno; pořád diskutuje se svým poradcem a s tím klučinou, co si ho přivedl s sebou; vypadá jako středoškolák. Rozhazuje přitom rukama jako větrný mlýn, pobíhá sem a tam; jakmile upoutají nový hrozen balónků, hned se utíká do hlediště přesvědčit, jak to na scéně bude vypadat, posílá toho študenta na balkón, aby zkontroloval, jak je tam slyšet, potom zas vyběhne nahoru on sám a poslouchá, jak ten študent mluví do mikrofonu. A zase uhání dolů, zkontrolovat závěsy a ujistit se, že transparent visí přesně tam, kde ho chce mít, a znovu zkouší zvuk, mává na toho chlapce na balkóně a ten mu dává znamení zdviženým palcem; potom se začne zajímat o osvětlení, vyptává se, odkud na něj bude sv ítit reflektor, až ho uvedou na scénu…

„Právě tohle dělal, když ho střelili. Přecházel po jevišti, aby se ujistil, že ho ten reflektor správně sleduje.“

„Kde jste byl vy?“

„U pódia, jak jsem řekl. Koukal jsem na toho mládence v budce a čekal jsem, až pan radní…“

„Na jakého mládence v budce?“

„U reflektoru.“

„To je také váš zaměstnanec?“

„Ne.“

„Tak čí?“

„Nemám tušení. Hádám, že pracuje tady, v síni.“

„Kdo by to mohl vědět?“

„To vám nepovím.“

„Myslel jsem, že všechno zajišťujete vy. Zvuk, osvětlení…“

„Jen osvětlení na jevišti. Obyčejně když pracujeme v takovém sále, jako je tenhle, mívají svoje vlastní osvětlení a také osvětlovače nebo technika. Někdy se jim říká osvětlovací inženýři!“

„Mluvil jste s tím člověkem v budce? S tím technikem nebo inženýrem či co je zač?“

„Ne, já ne.“

„Kdo s ním mluvil?“

„Volal na něj pan Pierce – Hendersonův poradce – a taky sám pan radní. Myslím, že mu nějaké pokyny dával i ten študent. Shora, z balkónu.“

„Byl ten chlapec nahoře, když začala ta střelba?“

„Myslím, že ano.“

„Copak vy jste se tam nepodíval? Říkal jste mi, že odtud přicházely výstřely; ani jste se nepodíval, kdo to střílí?“

„Ano, ale oslňoval mě ten reflektor. Sledoval pana radního po jevišti; a právě tehdy ho střelili, když došel na kraj pódia.“

„To znamená, že ten chlapík od reflektoru byl ještě pořád nahoře, je to tak?“

„Musel tam být, ano.“

„Tak se podíváme, co je zač,“ rozhodl Ollie.

Právě k němu mířil nějaký inspektor, v uniformě samé zlato. Ollie považoval za vhodné se představit.

„Detektiv Weeks, pane,“ řekl. „Osmaosmdesátý revír.

Byl jsem tady jako první.“

„No, to mě podržte,“ utrousil inspektor a kráčel dál.

2

Když se Ollie vrátil ke svému autu, našel okénko v zadních dveřích na straně pro spolucestujícího vytlučené a dveře otevřené dokořán. Aktovka s Hlášením komisaři byla pryč. Ollie se obrátil k nejbližšímu chlapovi v uniformě.

„Vy!“ zavolal. „Jste policajt, nebo vrátný?“

„Pane?“

„Někdo se mi tadyhle vloupal do auta a ukradl z něj knihu,“ vztekal se Ollie. „Všiml jste si něčeho, nebo jste se zrovna šťoural v nose?“

„Pane?“ opakoval strážník.

„Oni teď berou do sboru hluchý policajty?“ divil se Ollie. „Vlastně promiňte, chtěl jsem říct sluchově postižené policajty.“

„Mám rozkaz tady hlídat, aby do síně nevstupovaly nepovolané osoby,“ bránil se policista. „Víte, zabili tam nějakého radního.“

„Páni, neděláte si srandu?“ odsekl Ollie. „Mně tady ukradli moji knihu! “

„To je mi líto, pane,“ pravil policista. „Ale můžete si v knihovně vypůjčit nějakou jinou.“

„Povězte mi číslo svého odznaku a držte hubu,“ obořil se na něj Ollie. „Dovolil jste, aby se nějaký vandal vloupal do policejního vozidla a ukradl z něj cenný předmět.“

„Držel jsem se svých rozkazů, pane.“

„Tak se chvíli podržte tadyhle.“ Ollie si chmátl rukou do rozkroku a zatřásl svými poklady.

DETEKTIV PORUČÍK Isadore Hirsch byl velitelem osmaosmdesátého revíru a náhodou byl Žid. Ollie neměl Židy příliš v lásce, ale přesto od něj očekával férový přístup.

Ovšem Ollie neměl v lásce ani občany tmavé pleti, kterým říkal „negři“, protože věděl, že jim tím zvedne tlak. Vlastně si nijak nepotrpěl ani na Iry a Italy, Hispánce či Latinos nebo jak si ti mistři tanga dneska říkají. Po pravdě řečeno neměl rád ani Afghánce, Pákistánce a jiné muslimy, kteří žili ve městě, dokonce už předtím, než začali kdeco vyhazovat do povětří, a nemiloval ani Číňany a Japončíky, jakož i jiné orientálce. Ollie byl ve své bigotnosti naprosto nestranný, ovšem on sám se nedomníval, že by trpěl jakýmikoliv předsudky; považoval se za soudného člověka.

„Izzie,“ prohlásil – jméno Izzie podle něj znělo velmi židovsky – „tohle je můj první velký případ za posledních deset let. A někdo shora mi ho chce vzít? To přece není fér, Izzie. No ne?“

„Kdo říká, že život musí být fér?“ Ten Hirsch odpovídá jako rabín, pomyslel si Ollie.

Hirsch opravdu připomínal víc rabína než policistu a měl za sebou víc vyznamenání za statečnost než kdo jiný; jedno z nich obdržel za situaci, v níž musel čelit propuštěnému trestanci, vyzbrojenému upilovanou brokovnicí a pocitem křivdy. Tmavé oči, tmavá papula, začínající pleš, vystouplá čelist a zasmušilý pohled. Tvářil se neustále jako na pohřbu a vypadal, jako by měl každou chvíli začít odříkávat litanie, nebo jak se tomu říká, u Zdi nářků někde v Jeruzalémě nebo v Haifě či kde to vlastně je.

„Byl jsem na místě jako první,“ stěžoval si Ollie. „Kdysi to v tomhle městě něco znamenalo. Teď už to nic neznamená?“

„Časy se mění,“ opáčil Hirsch po rabínsku.

„Já ten případ chci, Izzie.“

„Máš pravdu, měl by zůstat nám.“

„To si piš, že by nám měl zůstat.“

„Zkusím to vytelefonovat. Uvidím, co se dá dělat,“

rozhodl Hirsch.

„Slibuješ?“

„Důvěřuj mi.“

Což obyčejně znamenalo: „Radši se měj na pozoru.“ Ale Ollie věděl, že na náčelníkovo slovo je vždycky spolehnutí.

Ještě se mu svěřil jako kajícník svému knězi nebo malý chlapec otci: „Taky mi ukradli moji knihu, Izzie.“

TEN VEČER o tom pověděl i své sestře.

„Isabel,“ pravil, „ukradli mi mou knihu.“

Na rozdíl od svého „rozložitého“ bratra, jak ho v duchu nazývala, byla Isabel Weeksová hubená jako šídlo. I ona však měla ve tváři trvale podezíravý výraz a jejím pronikavým modrým očím byl vlastní stejný pátravý pohled.

K jejich společným genetickým rysům patřil i nesmírný apetit. Avšak ať jedla Isabel sebevíc – právě teď odváděla velmi solidní práci s roastbeefem, který připravila k večeři –, její váha se neměnila. Naproti tomu se u Ollieho všechno, co pozřel, měnilo v… nu, rozložitost. Nebylo to spravedlivé.

„Kdo ti ukradl knihu?“ zeptala se Isabel. „A jakou knihu?“ dodala.

„Říkal jsem ti, že píšu román…“

„Ach, ano.“

Prohodila to jen tak, bez zaujetí. A dál se cpala šťouchanými brambory. Páni, to je teda sestra. On na tom maká už od Vánoc, a ona se zeptá: Jakou knihu? Panečku.

„Prostě ležela v autě na zadním sedadle, někdo ji tam uviděl, vyrazil okno a ukradl ji.“

„Proč by ti někdo chtěl ukrást tvoji knihu?“ nechápala.

Vyznělo to tak, jako by se zeptala: „Proč by ti někdo chtěl ukrást tvoji harmoniku?“ Nebo něco stejně bezcenného.

Ollie opravdu neměl chuť diskutovat o svém románu s někým tak přitroublým jako jeho sestra. Pracoval na něm příliš dlouho a příliš usilovně a kromě toho to prý nosí smůlu, když člověk hovoří o svém díle s někým, kdo se nevyzná ve složitostech literatury. Nejprve dal románu název Zlé peníze, což byl vynikající titul, protože kniha měla vyprávět o padělatelích, kteří tiskli dokonalé stodolarovky, nerozeznatelné od pravých. Jenže uvnitř gangu dojde k podrazu a jeden z jeho členů uteče s falešnými bankovkami v hodnotě šesti miliónů dolarů a ukryje je ve sklepě v Diamondbacku – ve své knize dal Ollie té čtvrti jméno Rubytown – a celý příběh měl pak být o tom, jak skvělý detektiv, nikoliv nepodobný Olliemu, ten ztracený balík peněz vypátrá a je za to povýšen, vyznamenán a tak podobně.

S názvem Zlé peníze se Ollie rozloučil, jakmile si uvědomil, že slovem „zlé“ by si koledoval o nepříznivý posudek od nějakého rozumbrady kritika. Namísto toho tedy zkusil titul Dobré peníze, čemuž se mezi literáty říká litotes, tedy použití výrazu, který znamená pravý opak toho, co chcete vyjádřit. Ale hned ho napadlo, že jen málokterý čtenář – a možná i vydavatel – je obeznámen se spisovatelskými triky, takže opustil i tuto myšlenku, ale nikoliv samotnou knihu.

Zpočátku měl se svým dílem potíže. Ne takové potíže, jako když se učil zahrát první tři tóny písně Noc a den, což nakonec zvládl díky své milované učitelce hry na klavír, slečně Hobsonové. Problém byl v tom, že se snažil až příliš napodobovat bezvýznamné pisálky, kteří sice nebyli policisty, ale psali takzvané „detektivky založené na znalosti policejních postupů“. A tím, že je napodoboval, se zříkal své vlastní osobitosti, charakteristické výhradně pro Olivera Wendella Weekse.

Pak ho napadlo něco úžasného.

Co kdyby tu knihu napsal jako policejní hlášení? Svým vlastním jazykem, tak, jak je zvyklý psát do formulářů DD, i když ne ve třech kopiích. (Později by si přál mít to všechno ve třech kopiích.) Co kdyby to napsal tak, aby to vyznělo jako hlášení nadřízenému? Třeba poručíkovi nebo veliteli detektivů či – nu, pročpak ne? – možná i samotnému komisaři! Napíše to svým stylem, svými slovy, bez příkras, takový jsem já, lidičky, detektiv první třídy Oliver Wendell Weeks. A ta kniha se bude jmenovat „Detektivovo hlášení“

nebo „Hlášení detektiva“ nebo…

Počkat.

Okamžik.

„Hlášení komisaři,“ pronesl nahlas.

a začal do něj vpisovat:

V okamžiku, kdy ho navštívila inspirace, právě jedl.

Vytrhl z držáku na stole v pizzerii papírový ubrousek, z kapsy vylovil pero, načrtl na ubrousek obdélník…

A bylo to. Měl titulek, vymyslel, jak na to půjde, a už to jelo.

„Měl jsem ji v té aktovce, cos mi dala,“ dodal Ollie. „Asi si myslel, že je v ní něco jiného.“

„Pane jo,“ utrousila Isabel. „Tvůj velký román!“

Jednou jí musí povědět, že hubení lidé by se neměli pokoušet o sarkasmus.

„A taky se mě pokoušejí připravit o ten velký případ vraždy.“

„Třeba si tě začnou víc vážit, až vyjde tvůj velký román.“

„Není moc velký,“ odtušil Ollie, „pokud tím myslíš dlouhý.“

„A vůbec, o co jde? Vytiskni si ho znovu.“

„Cože?“

„Vytiskni ho ještě jednou. Sedni si k počítači…“

„K jakému počítači?“

„Nu, jak jsi ho tedy napsal? Perem do linkovaného bloku?“

„Ne, já…“

„Nebo rtěnkou na toaletní papír?“ Isabel se zasmála vlastní duchaplnosti.

„Ne. Napsal jsem ho na stroji,“ řekl Ollie. „Víš, Isabel, někdo by tě měl upozornit, že sarkasmus není pro lidi, co bez bot váží sedmatřicet liber.“

„Máš pravdu, sarkasmus sluší jen rozložitým osobám,“

přikývla Isabel. „Co je to psací stroj?“

„Však ty víš setsakra dobře, co to je.“

„Chceš říct, že od té knihy nemáš vůbec kopii?“

„Jenom poslední kapitolu. Poslední kapitola zůstala doma.“

„A co dělá doma?“

„Možná ji bude potřeba ještě vypulírovat.“

„Vypulírovat? Je to snad rodinné stříbro?“

„Nic není hotovo, dokud se to nedokončí,“ prohlásil Ollie.

„Jestli tomu tedy správně rozumím, ukradli ti dnes ráno z auta celou tvoji knihu kromě poslední kapitoly.“

„Pět šestin mého románu, ano.“

„Kolik toho asi je?“

„Asi šestatřicet stránek.“

„Není to na román trochu krátké?“

„Ne, pokud je to dobrý román. A vůbec, méně znamená více, jak říkáme my, spisovatelé.“

„Neslyšeli jste – vy, spisovatelé – o kopírácích?“

„Na to jsou přece veřejné kopírky,“ tvrdil Ollie. „Aspoň si člověk neumaže ruce. A vůbec, na kopíráky jsem neměl čas. A taky jsem nevěděl, že mi nějakej feťák vleze do auta a ukradne mou knihu. Čistě náhodou se mimo jiné musím zabývat zločinem, víš,“ rozhořčil se. „Náhodou mám taky na starosti prosazování zákonnosti…“

„Páni, a já už myslela, že jsi Nora Robertsová…“

„Isabel, sarkasmus opravdu…“

„Nebo Marry Higgins Clarková…“

„Jsem detektiv Oliver Wendell Weeks.“ Zvedl se od stolu a mrštil ubrouskem na talíř. „Na to nikdy nezapomínej!“

„Sedni si a vezmi si moučník,“ vybídla ho.

O TOM, že Hendersonovu vraždu svěřili Špekounovi Olliemu, se Carella doslechl až v úterý ráno, když si ho poručík Peter Byrnes zavolal do své rohové kanceláře a pohodil na stůl výtisk bulvárního raníku.

„Viděls to?“ zeptal se.

Titulek na první straně hlásal: HENDERSONOVU VRAŽDU ŠETŘÍ 88. REVÍR

V podtitulku stálo:

VELKÝ PŘÍPAD V RUKOU MÍSTNÍ POLICIE

„Jak se zdá, na hlášení jako první reagoval Špekoun Ollie.“

„Má kliku,“ poznamenal Carella.

„Ale my ne,“ opáčil Byrnes. „Henderson bydlí v osmdesátém sedmém. Bydlel,“ opravil se. „Ve Smoke Rise.1“

Smoke Rise bylo seskupení asi pětasedmdesáti domů obehnaných zdí se vstupní branou, nádherně položených na upravených terasách s výhledem na řeku Harb. Zdejší obyvatelé měli k dispozici vnitřní i venkovní bazén, tělocvičnu a tenisové kurty s nočním osvětlením. Na pozemku se nacházela i soukromá osmitřídka, Smoke Rise Academy, pyšnící se vlastním fotbalovým a baseballovým mužstvem; šedočerné uniformy jejích žáků vyvolávaly dokonalou představu stoupajícího dýmu.

1 Smoke Rise – stoupající dým, angl.; pozn. překl.

Dávno, pradávno zde Carella řešil případ únosu v domě jistého Douglase Kinga, jehož sídlo leželo u hranic sedmaosmdesátého revíru, v jeho nejsevernějším cípu, v místě, jež od sousedního státu odděloval pouze tok řeky Harb. V tomto exkluzivním koutě sedmaosmdesátého revíru představoval Smoke Rise ultraurbanistickou tvář města; vládla zde atmosféra trochu venkovská a trochu nadpřirozená. Smoke Rise – to znamenalo bohatství a exkluzivitu.

Právě zde, ve stínu stromů na ulici jménem Prospect Lane, žil se svou ženou a dvěma dětmi městský radní Lester Henderson. A daleko, předaleko odtud – v Síni Martina Luthera Kinga na St. Sebastian Avenue v Diamondbacku, černošské a hispánské čtvrti, choulící se jako chřestýš na okraji civilizace – byl včera ráno Henderson zastřelen.

„Což znamená, že tu můžeme Ollieho čekat každou minutu,“ mínil Byrnes.

Pohlédli na sebe.

Carella si dokonce povzdechl.

OLLIE se však v jejich okrsku objevil až v úterý v poledne, právě v čase oběda. Ollieho vnitřní uspořádání mu vždycky dalo vědět, kdy je čas k jídlu. Někdy měl Ollie pocit, že ho posílá jíst úplně pořád.

„Nepůjde někdo na oběd?“ otázal se.

Otevřel vrátka v lištovém zábradlí, oddělujícím služebnu od dlouhé chodby, a valil se – to je to pravé slovo, pomyslel si Carella – místností směrem ke Carellovi, sedícímu u svého stolu. Bylo jasné dubnové ráno a Ollie měl na sobě kostkované sportovní sako, světle zelenou golfovou košili a modré polyesterové kalhoty. Připomínal řimskou galéru pod rozvinutými plachtami. Naproti tomu Carella – jenž každou chvíli očekával příchod jistého svědka vloupání, kterého si předvolal k výslechu – byl oblečen s vybranou elegancí do plátěné košile barvy pšenice s rozhalenkou a s rukávy vyhrnutými až k loktům a tmavohnědých kalhot stejné barvy jako jeho oči. Ollie si poprvé uvědomil, že Carellovy oči jsou maličko zešikmené, jak tomu bývá u orientálců.

Napadlo ho, jestli se tady někde neschovává trocha čínské krve; co, děcka?

„Jakpak se vede mému neskonale vděčnému příteli?“

prohodil.

Narážel na skutečnost, že kolem Vánoc zachránil Carellovi život – a to dokonce dvakrát.

„Jsem neskonale vděčný,“ odvětil Carella. Poctivě řečeno se mu představa, že je Olliemu něco dlužen, vůbec nezamlouvala. „Copak tě přivádí do těchto končin?“ otázal se. Jako kdyby to nevěděl.

„Zdá se, že jednoho ze zdejších obyvatel včera ráno odkráglovali. Už je to tak,“ pravil Ollie.

„To jsem pochopil,“ odvětil Carella.

„Tak proč se ptáš, ptáčku zpěváčku?“ podivil se Ollie, opět předváděje svoji slavnou imitaci hlasu W. C. Fieldse.

Bohužel – ačkoliv on si to neuvědomoval – dnes už nikdo nevěděl, kdo to byl W. C. Fields. Kdykoliv ho Ollie začal napodobovat, všichni si mysleli, že se pokouší imitovat AI Pacina ve Vůni ženy.

„Nezajdeme si něco zakousnout?“

„Páni, a co je ještě nového?“ zajímal se Carella.

Sarkasmus, pomyslel si Ollie. Všichni se pořád chovají sarkasticky.

VYBRALI SI JÍDELNU na rohu Culverovy a Jižní jedenácté ulice, o níž Ollie tvrdil, že patří mafii, o čemž Carella pochyboval. On přece v tomhle okrsku působí prakticky odjakživa a s výjimkou prostituce a kšeftů s marjánkou tihle hoši už z velké části předali veslo černošským gangům a kolumbijským posse. Černé gangy se zpočátku vyžívaly jen v pouličních rvačkách, dokud si neuvědomily, že mohou vydělávat peníze prodejem drog.

Kolumbijci to věděli odjakživa. Naneštěstí drogy nikomu nepřekážely v dalším vzájemném zabíjení. Spíš se zdálo, že tuhle činnost ještě více podněcují.

„Potřebuju, abys mi pomohl,“ začal Ollie. „Budu mít plné ruce práce s prověřováním, jak se kdo mohl dostat do Kingovy síně a jak se mu podařilo pistolí – podle balistiků to byla dvaatřicítka – sejmout Hendersona. Jeho názory nebyly moc populární v takzvané negerské komunitě, víš, takže není úplně vyloučeno, že se jeden z našich barevných spoluobčanů, jak si někdy říkají, naštval a oddělal ho.“

„Co chceš, abych udělal?“ zajímal se Carella.

Díval se, jak se Špekoun Ollie živí – což byl monstrózní pohled pro každého, kdo sám nepatřil k hltounům jeho typu.

Ollie si pro začátek objednal tři hamburgery, držel je oběma rukama a požíral je neustále se pohybujícími ústy. Současně konzumoval z obrovského tácku hranolky s kečupem a popíjel už druhý mléčný koktejl s čokoládou. Všechno na něm bylo v trvalém pohybu: jedl, pil, srkal, bryndal, ukapával – perpetuum mobile uzpůsobené k přijímání potravy.

„Chci, abys zajel do Smoke Rise,“ odpověděl Ollie a zamával na servírku. „Promluvíš s vdovou, poptáš se, jestli neměl nějaké nepřátele kromě obvyklých podezřelých…

ano, drahoušku, ještě si objednám, když budete tak laskavá,“

řekl servírce. „Přineste mi ještě jeden koktejl s čokoládou a ještě hamburger a ten jablečný koláč – je s jablky? – vypadal by dobře s vanilkovou zmrzlinou, tak tedy dva kopečky, a je to opravdu jablečný koláč?“

„Po pravdě řečeno je s jahodami a broskvemi,“

odpověděla servírka. O půl jedné odpoledne už vypadala dost utahané, ale Olliemu se ubité, poražené ženy zamlouvaly.

„Jo, jahody a broskve, to zní taky dobře,“ prohlásil, „tak tedy dva kopečky zmrzliny, ano?“

„Ano, pane.“

„Ta uniforma vám moc sluší,“ polichotil jí Ollie, „ale ano, má drahá, neuvažovala jste někdy o dráze modelky?“

Servírka se usmála.

Ollie jí úsměv oplatil.

Carella se zakousl do grilovaného sendviče se sýrem.

„Rád bych se v té síni porozhlédl,“ řekl. „Chtěl bych vidět, co se tam stalo, než půjdu za nějakou vdovou.“

„Jak to spolu souvisí?“ nechápal Ollie.

„No, zabili jí manžela, tak by se třeba ráda dověděla pár podrobností.“

„Všechno, co potřebuješ vědět, ti můžu říct hned tady, nemusíš mařit čas. Přišel si tam obhlídnout terén; pomáhal svým lidem připravit scénu na velkou sešlost, která se tam měla konat včera večer. Někdo to do něj našil ze zákulisí nebo z balkónu nebo bůhví odkud – zatím čekám na zprávy od doktorů i od balistiků o dráze střely, balistické křivce a takových volovinách. Od svědků na místě činu jsem dostal tři rozdílné výpovědi ohledně směru, odkud zaznívala střelba. Jeden tvrdí…“

„Co je to za svědky?“

„Nějaký Alan Pierce, Hendersonův poradce, a chlápek od společnosti, která jim dodala balónky, vlajky a všechny ty krámy; oba stáli přímo vedle radního, když ho zasáhly ty střely.“

„Co slyšeli?“

„Pierce tvrdí, že se střílelo ze zákulisí. Podle toho druhého – jmenuje se Chuck Mastroiani, jeden z tvých paisanů,“ řekl Ollie a zašklebil se, jako by právě dopověděl neslušnou anekdotu, „bylo slyšet střelbu z balkónu. V

akustice se nevyzná ani jeden z nich, nejspíš si pletou výstřely s ozvěnou. Ten třetí trouba – patří ještě skoro do školy – seděl na balkóně, a proto zřejmě vykládá, že se střílelo dole. Ať už ty výstřely přicházely odkudkoliv…“

„Kolik jich bylo?“ chtěl vědět Carella.

„Šest. Podle balistiků se střílelo z dvaatřicítky Smith&Wesson, takže do něj střelec vyprázdnil celý zásobník. To by mohlo znamenat, že se vzteky neznal, že?

Čímž se vracíme k možnosti, že to udělal nějakej bimbo – jé, promiň, já vím, že si nepotrpíš na slangové výrazivo.“

„Některým lidem by tvůj slang mohl připadat rasistický,“ mínil Carella.

„No, no, no, drahý kolego,“ chlácholil ho Ollie, pokoušeje se imitovat člena Britského parlamentu, ale vyšel mu z toho zase jenom W. C. Fields nebo Al Pacino. „Mezi politicky nekorektními a rasistickými výrazy je obrovský rozdíl.“

„Zkus to někdy vysvětlit Artiemu Brownovi.“

„Brown je docela fajn polda,“ tvrdil Ollie. „Na to, že je negr.“

„A taky mu vysvětli, co to znamená negr.“

„Steve, přestaň otravovat,“ napomenul ho Ollie.

„Zachránil jsem ti tvůj zatracenej život.“

„A dokonce dvakrát.“

„Tak na to nezapomínej.“

„Stejně se budu chtít podívat do toho sálu,“ prohlásil Carella.

3

ŽLUTÉ PÁSKY na místě činu ohraničovaly rozsáhlý prostor od okraje chodníku až ke vstupním dveřím do Kingovy síně. Před budovou postávali v řadě policisté, nejistě očekávajíce příjezd nějakého hlavouna se spoustou zlata na čepici. Všichni věděli, že včera ráno tam uvnitř zastřelili člena městské rady. A že včera odpoledne i dnes ráno toho byla plná televize a plné noviny. Také věděli, že loni v létě upoutala pozornost médií série výtržností v Grover Parku, kde – jak se zdálo – někteří policisté nejevili zájem o stížnosti žen, jimž někdo strhával kalhotky. Ti policisté zde neměli zájem dát se obvinit z nedbalosti ve službě. A tak tu stáli před halou, škrábali se na zadku a přemýšleli, co tady k čertu vlastně mají dělat. Při tom všem se též tvářili ostražitě, jako že číhají na nějakého dalšího vraha. Na příchod dvou individuí se zlato-modrými odznaky zareagovali rozpačitě.

„Pohov, pánové,“ zavelel Ollie, přestože nikdo z uniformovaných strážníků se před ním do pozoru nepostavil.

Seržant, který už viděl, slyšel a zažil úplně všechno na světě, se na Ollieho jenom podíval. Ollie otevřel skleněné dveře a udělal místo Carellovi, aby mohl vejít před ním. Ti dva byli dost nesourodá dvojice. Carella měřil v ponožkách asi stotřiaosmdesát centimetrů a vážil kolem dvaaosmdesáti kilo – poslední dobou si svoji váhu hlídal. Široký v ramenou, štíhlý v pase, kráčel jako atlet, jímž docela určitě nebyl.

Ollie byl o něco menší; jeho tělo ve tvaru hrušky připomínalo bóji, plovoucí u vjezdu do přístavu, ale krok měl dokonce ještě delší než Carella. Neříká se nadarmo, že tlustí lidé mívají lehký krok. Kdysi dokonce o prázdninách v Karibiku Ollie vyhrál soutěž v salse – ale to je jiná historie.

Carella, kráčející vedle něj po mramorové podlaze vstupní haly, s ním stěží dokázal držet tempo. Ollie blýskl odznakem před hloučkem uniforem, stojících na stráži u vnitřních dveří, a opět nechal Carellu vejít jako prvního, tentokrát přímo do rozlehlého sálu.

Vládlo zde přízračné ticho, což na místě, kde došlo k vraždě, nebývá výjimkou, ale zde bylo jaksi ještě úpornější než jindy, díky obrovským rozměrům toho prostoru. Na scéně ještě zůstala část výzdoby, sestávající z pentlí, balónků, amerických vlajek a transparentů s radního jménem. Tato práce však zůstala nedokončena, protože kdosi nešetrně Hendersona zastřelil právě ve chvíli, kdy tu dávali všechno do pořádku. Stejně jako žena strojící se na ples, která si však ještě nevzala náušnice a nenamalovala rty, i toto jeviště zde trůnilo jen částečně vyzdobené, opuštěné, nedokonalé. Oba muži stanuli v zadní části síně, hledíce směrem ke scéně. Na první pohled se zdálo, že oba myslí na totéž, že to, co vidí, vnímají stejně. Avšak ve skutečnosti se jejich pocity dokonale lišily. Na Carellu to působilo jenom dojmem jakési ztráty; byla to stejná bolest, jakou pociťoval, kdykoliv se sklá
něl nad zkrvavenou mrtvolou kdesi na chodníku. Ollie při pohledu na scénu viděl jen hlavolam, který je třeba vyřešit. Možná právě v tom spočíval hlavní rozdíl mezi těmito dvěma muži.

Mlčky kráčeli prostřední uličkou. Po obou stranách míjeli prázdná sedadla, jež ještě zesilovala dojem nedokonalého představení, odložené produkce. V půli cesty k jevišti Carella zůstal stát, obrátil se a vzhlédl k balkónu.

Zdálo se mu, že pro kulky ráže dvaatřicet by to bylo setsakra daleko.

„Musel střílet ze zákulisí, nemyslíš?“ prohodil Ollie, který mu četl myšlenky.

„Možná.“

„Jde o to, že nikdo nic neviděl. Pierce a ten tvůj paisan“

– zase ten lišácký úšklebek – „stáli hned vedle něj. Všude po místnosti se toulali dělníci. A bác, bác, někdo Hendersona skolí a vypaří se. Nikdo nic neviděl.“

„Co dělali ti dělníci?“

„Rozvěšovali vlajky a tak.“

„Kolik jich bylo?“ vyptával se Carella.

„Asi dvanáct nebo tak nějak. Mám seznam.“

„A žádný z nich nic neviděli“

„Pár mých lidí je teď vyslýchá. Ale pochybuju, že budeme mít štěstí.“

„Ale všichni tu pracovali, když byl zastřelen, je to tak?“

„Všichni byli tadyhle na scéně, věšeli ozdoby a zkoušeli mikrofony, nebo co vlastně obyčejně dělávají.“

„V zákulisí nikdo nebyl?“

„Jenom ten střelec.“

„Počkej, jestli tomu tedy dobře rozumím…“

„Jistě.“

„Henderson stojí na pódiu se svými lidmi a tuctem dělníků…“

„Tak jsem to taky pochopil.“

„… a vtom někdo šestkrát vystřelí.“

„Dvakrát ho trefil do hrudníku. Čtyři rány minuly.“

„A než někdo stačil nějak zareagovat, byl střelec pryč.“

„V podstatě se to seběhlo právě tak,“ přikývl Ollie.

STRÁŽNÉMU v uniformě u vjezdu pověděl, že jde za paní Hendersonovou, a strážný si to ověřil na seznamu, připevněném k podložce. Pak zvedl telefon, protože na papíře nenašel Carellovo jméno. Pamela Hendersonová zřejmě dala svolení; strážný ho poučil, že je to první dům v Prospect Lane po pravé straně, a mávnutím ho poslal dovnitř.

Byl překrásný jarní den.

Carella projížděl po vinoucích se cestách, míjel muže a ženy v bílých úborech, hrající tenis pod jasně modrou oblohou, na hřišti za netečnou budovou Smoke Rise Academy hráli chlapci a děvčata v šedočerných stejnokrojích fotbal a baseball a jejich pronikavé hlásky v něm kupodivu vyvolávaly vzpomínky na mladá léta, na něž, jak se domníval, už dávno zapomněl. Hendersonův dům, mohutný, postavený z kamene, stál na víc než dvouakrovém pozemku porostlém lesem. Zaparkoval vůz na štěrkované příjezdové cestě, přistoupil ke dveřím a stiskl tlačítko zvonku pod štítkem ve tvaru erbu, na němž stálo jenom: „Prospect 26“. Otevřela mu služebná ve stejnokroji a sdělila mu, že zavolá paní Hendersonovou.

Pamelu Hendersonovou odhadl Carella asi na čtyřicet pět let. Byla vysoká, štíhlá a vyzařovala z ní nedbalá sebedůvěra, jak tomu často bývá u bohatých a vlivných žen.

Uvědomil si však, že nepostrádá přitažlivost, i když měla poněkud malé oči a trošičku příliš široký nos. Novináři by ji zcela jistě popsali jako „pohlednou“ ženu, což je jasný umíráček pro každou, která aspiruje na pověst krasavice.

Klidná, zdvořilá, již oblečená v černém – i když měla na sobě jenom džíny a svetr s rolákem, pozdravila u dveří Carellu a zavedla ho ve svém domě nad řekou do obývacího pokoje. Francouzským oknem proudilo dovnitř sluneční světlo, nedaleko bylo vidět Hamiltonův most a útesy na břehu v sousedním státě, oplývající zelení. Měla oči stejně zelené jako ta vzdálená návrší. Nebyla nalíčená. Vpředu na černém svetru s rolákem visel jednoduchý masivní zlatý kříž.

„Podle toho, co psaly noviny, jsem pochopila, že… ten případ vyšetřuje jiný detektiv.“ Maličko zaváhala u slova „jiný“, jako by jí nebylo po chuti buď to, že dostala nesprávné informace, nebo že vyšetřování probíhá jinak, než očekávala.

Atmosféra byla poněkud formální, přesně v souladu s pravidly, jež si obvykle vynucuje náhlá smrt a následný žal.

Zdrcená vdova a soucitný, leč nezaujatý vyšetřovatel; opět se zde poprvé sešli a nemohou spolu rozmlouvat o ničem jiném než o tom, co je přimělo k tomuto setkání v zářivém jarním odpoledni. Někdo připravil o život člověka. Pro Carellu byl Lester Henderson jen mlhavou politickou figurou v městě hemžícím se lidmi, kteří o něco usilují, i těmi, kdo již dosáhli svého. Pro Pamelu Hendersonovou to byl její manžel, otec rodiny, možná i přítel.

„Nedáte si kávu?“ zeptala se.

„Děkuji, ne,“ odvětil.

Nalila kávu ze stříbrné konvice, stojící na stolku před závěsem jasné šafránové barvy. Přidala smetanu a dvě kostky cukru.

„Jaké jsou šance?“ otázala se. „Doopravdy.“

„Šance?“

„Že chytíte toho, kdo ho zabil.“

„Musíme doufat.“

Co může člověk říci takové vdově? Chytíme jich asi tolik, kolik nám jich uteče? Někdy míváme i štěstí? Co se dá říct, když člověk vidí, že její vnější klid se téměř viditelně otřásá vibracemi vnitřního napětí? Všiml si, jak se jí chvěje ruka, v níž svírá podšálek. Pověz jí pravdu, pomyslel si.

Pravda je vždycky nejlepší. Aspoň si nebudeš muset pamatovat, v čem jsi jí lhal.

„Když ho zastřelili, bylo s ním na scéně asi dvanáct lidí,“

řekl. „Detektiv Weeks a jeho kolegové z osmaosmdesátého revíru je teď znovu, důkladněji vyslýchají. Prohledávají také okolí síně a snaží se objevit nějaký…“

„Jak to myslíte, že je vyslýchají důkladněji?“

„Jednou už je vyslechli.“

„No a?“

„Nikdo nic neviděl. Podle svědků zvuk výstřelů vycházel z různých částí sálu. To je běžné. Očití svědkové bývají notoricky…“

„Je možné, že tam byli dva střelci?“

Zaznamenal ten výraz. Střelci. Dneska se každý dívá na televizi, pomyslel si.

„Ještě čekáme na hlášení policejního lékaře a balistika.“

„Kdy je dostanete?“

„To bývá různé.“

Říkej jí pravdu. Jenom pravdu. V tomhle městě při tom množství vražd spáchaných každý den, každý týden, se může taková zpráva zdržet i sedm nebo deset dnů, než ji dostaneš do rukou. „Doufáme, že vzhledem k významnosti případu to bude spíš dříve než později,“ odpověděl.

„K významnosti případu…,“ opakovala a pokývla hlavou.

„Ano, madam.“

„Což znamená, že můj muž byl významný člověk.“

„Tento případ vyvolává pozornost, ano, madam.“

„Co mám říct dětem?“ Najednou začala vzlykat.

Odložila šálek s kávou. V krabici na stole zašmátrala po papírovém kapesníku, nahmatala růžek, vytáhla ho a zvedla k očím. „Dneska jsem je neposlala do školy, nevím, co jim mám povědět. Syn by měl jít na trénink. Hraje baseball.

Dcera je ve fotbalovém družstvu. Co jim řeknu? Váš otec je mrtvý? Myslí si, že je ještě na pracovní cestě. Co jim řeknu?“

Carella mlčky poslouchal. Nikdy nevěděl, co odpovědět.

Nikdy neměl ani tušení, co na to sakra říct. Plakala do kapesníku, zmačkala ho, vytáhla si z krabice jiný. Čekal.

„Je mi to líto,“ řekl.

Přikývla.

„Proč jste tady?“ zeptala se ho.

„Je tu pár věcí, na které se vás potřebuji zeptat. Jestli chcete, abych přišel jindy…“

„Ne, prosím vás, ptejte se.“

Zaváhal, vyňal z náprsní kapsy zápisník, otevřel ho a pohlédl na soupis otázek, které s Olliem připravili. Najednou mu připadaly až příliš tvrdé. Její muž byl přece zavražděn.

Odkašlal si.

„Můžete mi povědět, v kolik hodin odsud včera ráno odešel?“

„Proč je to důležité?“ chtěla vědět.

„Pokoušíme se sestavit časový přehled, madam. Když se nám podaří s určitostí…“

„Byla bych ráda, kdybyste mě pořád neoslovoval madam,“ přerušila ho. „Řekla bych, že jsme asi stejně staří, nemyslíte? Kolik je vám vlastně let?“

„Čtyřicet, madam.“

Pohlédla na něj.

„Paní Hendersonová,“ opravil se.

„Mně je dvaačtyřicet.“

Přikývl.

A ona mu to pokývnutí oplatila.

Ledy se prolomily.

KDYŽ SE ve tři čtvrtě na čtyři vrátil na stanici, postávali před budovou novináři. Na širokých schodech přede dveřmi stáli dva policisté v uniformách, bránící jim ve vstupu, jako vojáci před branami starého Říma. Carella prošel kolem hemžícího se hloučku na chodníku a přistoupil ke schodům se sebejistotou, z níž okamžitě vycítili, že on sem určitě patří.

„Promiňte,“ oslovil ho jeden z nich, „nejste…?“

„Ne,“ odvětil a prošel kolem nich do dveří, jejichž obě skleněné výplně nesly v horní polovině zdobné označení „87“. Za stolem v přijímací místnosti seržant Murchinson pilně přepojoval hovory. Když ho Carella míjel, vzhlédl, obrátil oči v sloup, řekl do sluchátka: „To musíte zavolat na oddělení pro styk s veřejností,“ a zavěsil. Carella vystoupal po železných schodech do prvního patra, zaskočil si na pány, umyl si ruce a prošel chodbou do služebny. Všechno zde vypadalo víceméně normálně. Bezmála si úlevně povzdychl.

Meyer Meyer, plešatý hromotluk s modrýma očima, seděl za svým stolem a rozmlouval s nějakou ženou, která vypadala jako štětka, ale nejspíš šlo o paničku, která se jenom nastrojila do co nejkratší sukně, aby na policii ohlásila, co strašného se jí přihodilo. Ta paní byla skrovně oděná a velmi rozrušená. Meyer se tvářil trpělivě. Nebo možná znuděně.

Bert Kling, světlovlasý, hnědooký, se světlou bradkou, poněkud prořídlou, kterou však považoval za velmi důležitou součást nezbytného „ochranného zbarvení“, u svého stolu telefonoval s někým, koho pořád oslovoval Charlie. Ten dotyčný nejspíš mluvil do mobilního telefonu, protože Kling neustále opakoval: „Charlie? Charlie? Ztrácíš se mi.“

Artie Brown, obrovský, hrozivý, tmavý a zamračený, stál u nástěnky, pročítal nesčetné plakáty, poznámky a oznámení zavěšené na tabuli a prohlížel si i vtipy, zaslané e-mailem z jiných policejních služeben po celé zemi. Carella měl dojem, že v jeho tváři dokonce zahlédl úsměv. Když kolem něj Carella procházel, Artie se ohlédl, neurčitě mu zamával a vrátil se ke svému stolu, kde právě začal zběsile vyzvánět telefon.

Pořád stejný kolotoč, pomyslel si Carella a zaklepal na dveře poručíkovy kanceláře.

DETEKTIV PORUČÍK PETER BYRNES neměl rád případy týkající se důležitých lidí. Mnohem radši by viděl, kdyby Henderson nebydlel ve Smoke Rise a namísto toho žil na protějším břehu řeky v sousedním státě nebo kdekoliv jinde, jen ne v osmdesátém sedmém revíru. A byl by raději, kdyby se tu neobjevil Ollie Weeks se svou prosbou o sousedskou výpomoc. Oplátku za to, že někomu zachránil život – dokonce dvakrát, však lze považovat za cosi víc než běžnou profesionální zdvořilost. V tomto městě nebylo žádnou výjimkou, že policisté žádali kolegy z jiného okrsku o laskavost. Obyčejně, i když ne vždycky, za to nabízeli podíl na slávě z případných příštích úlovků. Ollie však nepovažoval za nutné přijít s takovou nabídkou. Jenže pozor, on přece Carellovi zachránil život. A dvakrát!

Poprvé tenkrát, když ho chtěl sežrat lev.

Ano.

A ani se neptejte, ten lev seděl Carellovi přímo na prsou.

Ollie tu potvoru střelil rovnou mezi oči. Konec lva, konec příběhu. Carella si dodnes dokázal vybavit smrdutý dech toho zvířete.

Podruhé se to stalo asi o týden později, když se jistá blondýna s AK sedmačtyřicítkou Carellu nepokoušela sežrat, bohužel, ale střelit ho do oka nebo kamkoliv jinam, když tu najednou, kdopak se to objevil na scéně, ne-li Pan Rozložitý z osmaosmdesátého – a bum bác, děkuji, madam; i když ji nezastřelil, jako tehdy toho lva. I její dech si Carella dodnes dokázal vybavit. Závan vůně – vzpomínal, že to byl tic-tac – okořeněný vždycky stejným zápachem blížící se neodvratné smrti.

Ollie je v právu, mínil Byrnes. Ale stejně by byl ze všeho nejradši, kdyby byli včera ráno zastřelili jen někoho z těch běžných podezřelých typů.

„Co ti tedy pověděla?“ otázal se Carelly.

„Její muž nebyl v neděli večer doma.“

„Jak to myslíš?“

„Zeptal jsem se jí, kdy včera ráno odešel z domu, a ona odpověděla, že neví, protože doma nebyl.“

„A kde byl?“

„Na severu. Měl schůzku s guvernérovými lidmi.“

„To zní pěkně; s guvernérovými lidmi,“ opakoval Byrnes.

„Jeho žena tvrdí, že se ho snažili přesvědčit, aby kandidoval na starostu.“

„Ježíšmarjá, neříkej mi, že v tom je politika,“ zděsil se Byrnes.

„Mohla by být. Je to politik, Pete. Vlastně byl.“

„Mezi demokraty a republikány je dneska už tak dost zlé krve,“ potřásl hlavou Byrnes.

„Myslíš, že ho zabil demokrat?“

Usmál se. Představa, že by nějaký demokrat zabil republikána, mu připadala jaksi zábavná. Vlastně mu tak připadala i představa, že nějaký republikán zavraždil demokrata.

„Já nevím, kdo ho zabil,“ opáčil Byrnes. Neusmíval se.

„A víš, co ještě? Nezáleží mi na tom, kdo ho zabil. Tenhle případ patří Jeho Špekovatosti; nechápu, jak jsme se do toho vlastně zapletli.“

„Je čas platit dluhy, Pete.“

„Neměl by ses tak často nechávat zabít. A měl by ses vyhýbat obézním zachráncům.“

„Vynasnažím se.“

„Kde přesně byl Henderson na severu? To ti neřekla?“

„Zeptám se jí.“

„Zavolej tam do hotelu, zjisti, v kolik hodin se odhlásil, jestli odjel vlakem nebo letěl letadlem a tak podobně.

Olliemu pověz, v kolik tak asi mohl přijít do té síně, a dej mu sbohem.“

„Ano, pane. Je to rozkaz, pane?“

„Já ten případ nechci,“ prohlásil Byrnes.

V ÚTERÝ V SEDM HODIN večer, právě když Carella seděl u večeře se ženou a dvěma dětmi, mu zavolal Ollie Weeks. Omlouval se, že ho bohužel nezastihl ve služebně, a ptal se, jestli by si teď spolu nemohli promluvit.

„Zrovna večeřím,“ řekl Carella.

„To nevadí,“ ujistil ho Ollie. „Já taky.“

Carella měl pocit, že Ollie je tak či onak pořád u nějakého jídla – u večeře, oběda či snídaně. Nebo něčeho jiného.

„Mohu ti zavolat později?“ zeptal se.

„Samozřejmě,“ zabručel Ollie, zřejmě trochu uraženě, a zavěsil.

Carella mu zatelefonoval chvíli po osmé, když uložili dvojčata do postele. Ollie zvedl sluchátko, ohlásil se jménem „Weeks“ a říhl.

„Ollie, tady je Steve.“

„Ano, Steve.“

Ještě pořád byl uražený.

„Chtěl jsem ti ohlásit, co jsem se dověděl od paní Hendersonové…“

„Ano, Steve.“

Jeho tón jasně říkal: jenom jsem ti zachránil život, to víš.

„Dnes odpoledne jsem s ní dlouho mluvil po telefonu a ona…“

„Myslel jsem, že ji navštívíš osobně,“ přerušil ho Ollie.

„To jsem udělal. Tohle bylo až potom, co jsem ji navštívil.“

„Aha.“

„Její muž prý odletěl v sobotu do hlavního města…“

„Aha.“

„… přes víkend bydlel v hotelu Raleigh…“

„Oukej.“

„… a pravděpodobně se vrátil letadlem v pondělí ráno…“

„Jak to myslíš, pravděpodobně?“

„Nevrátil se domů. Ona si myslí, že do Kingovy síně přijel rovnou z letiště.“

„Co znamená, že si to myslí? “

„Ollie,“ řekl Carella, „ non mi rompere, dobrá?“

„Cože?“

„Snažím se ti jenom povědět, co jsem zjistil. Ta paní neví určitě, kdy kde byl. Naposledy s ním mluvila, když byl v Raleighu. Potom se už jenom dověděla, že ho zastřelili v Kingově síni. Takže předpokládá, že odletěl zpátky a jel rovnou…“

„No dobře, už to chápu, rozumím,“ zarazil ho Ollie.

„Volal jsi na letiště?“

„Časně ráno tam odsud odlétají dva přímé spoje, oba dva patří společnosti US Airways. Do hlavního města to trvá asi hodinu. Letět s přestupem by se nevyplatilo, autem bys tam dojel stejně rychle.“

„A co zpátky?“

„Totéž. Dva ranní lety. Volal jsem do hotelu. Henderson se odhlásil v pondělí v šest ráno. Mohl stihnout kterýkoliv z nich a byl by tady ve městě asi v osm, o půl deváté.

Taxíkem by z letiště do Síně dorazil o půl deváté, v devět.

Což víceméně souhlasí.“

„Kde je jeho kufr?“

„Cože?“

„Musel mít přece zavazadlo, ne? Takže jestli jel rovnou do síně, kde má kufr?“

„To je dobrá otázka.“

„Zítra to zjistíme. Sejdeme se na okrsku v osm hodin.“

„Ehm… Ollie… můj šéf mě z toho chce stáhnout.“

„Ale? A proč?“

„Myslí si, že je to pro nás moc vysoká hra.“

„Už jsme spolu sehráli i jinou vysokou hru, kamaráde.“

„Náš náčelník si není jistý, jestli se chce do takové věci znovu pouštět.“

„Ani když se rozdělíme o všechno, co to vynese?“

„Myslím, že s tím nechce nic mít.“

„Chceš se mnou vyjednávat nebo co?“

„To by mě ani ve snu nenapadlo.“

„Když to rozlousknem, budou z nás kápa.“

„Já myslel, že kápa jsou jen v mafii.“

„Policie je taky mafie, věř mi nebo ne. Pověz vašemu náčelníkovi, že se o kořist rozdělíme; všichni budeme slavní.“

„Jak si to představuješ, Ollie?“

„Když zamordovali chlápka, co se chtěl stát starostou?

Hele, Steverino, tohle je velkej kšeft.“

„Odkud víš, že se chtěl stát starostou?“

„Od jeho poradce. Alana Pierce. To je takovej pan Bafuňář z Bafuňářova. Steve, já vím, že pro tebe nic neznamená, že jsem ti zachránil život…“

„To už by stačilo, Ollie.“

„Promluv se šéfem. Řekni mu, že bude bohatej a slavnej.“

„On už je bohatej a slavnej.“

„Jasně. Jako moje teta Lillie. Vysvětli mu, že budeme všichni v televizi a tak dále.“

„Víš, co jsme dneska ráno chytli za případ, Ollie?“

„Pověz mi, co jste chytli dneska ráno, Steve.“

„Jednu paní, které bylo sto čtyři let, našli utopenou v koupelně.“

„To není nic zvláštního. Tyhle staré ženské někdy…“

„Ale předtím ji někdo bodl do oka, Ollie.“

„To je výjimečné,“ uznal Ollie. „Ale kvůli tomu se tvoje fotka v novinách neobjeví. Chceš snad do smrti zůstat v zasraným sedmaosmdesátým revíru, nebo radši vběhneš do hřiště a uděláš homerun, jak zákon káže?“

„Radši bych šel dát dobrou noc dětem.“

„Spíš zavolej starýmu. Jakže se jmenuje? Bernstein?“

„Byrnes.“

„Já myslel, že je to židák, jako můj šéf. Zeptej se, jestli by nestál o další šťavnatou pochoutku jako ten případ ‚prachy – prachy‘, co jsme dělali o Vánocích.“

„‚Prachy, prachy, prachy‘,“ opravil ho Carella.

„Nebo by chtěl radši nějakou další starou dámu ve vaně?“

„Myslím, že by dal přednost té staré dámě.“

„Takže je sám jako stará ženská, ten tvůj šéf. Vysvětli mu, že tohle město musí člověk popadnout za koule dřív, než ono popadne za koule jeho. Vyřiď mu, že příležitost nezaklepe na dveře víckrát než jednou a že Lany King si do televize nezve úplně každýho policajta. Vyřiď mu to od Olivera Wendella Weekse.“

„Určitě to na něj udělá dojem.“

„Jen mu to pověz.“

„Povím.“

„Nezapomeň na tu metaforu se starou dámou,“ dodal Ollie a zavěsil.

4

DETEKTIV DRUHÉ TŘÍDY EILEEN BURKEOVÁ si nebyla jista, jaké má vlastně pocity ze svého přeložení do sedmaosmdesátého.

Poručík Byrnes to za ni řekl nahlas.

„Eileen, jste dobrá policistka,“ prohlásil, „a jsem rád, že vás tady máme. Ale jde o tu záležitost s Bertem.“

Měl na mysli skutečnost, že v nepříliš dávné minulosti Eileen prožila vřelý, leč krátký vztah (tedy krátký vzhledem k historii sedmaosmdesátého revíru) s jedním z jeho detektivů. Byrnesův výraz jasně naznačoval, že na pracovišti nestojí o žádné problémy související s minulými milostnými aférami. Eileen jeho pohledu porozuměla, zaznamenala i jeho slova, ale nevěděla, co přesně by na ně měla odpovědět.

Berta Klinga už neviděla velmi dlouho a věděla, že teď chodí s někým jiným.

Stála před stolem svého nového šéfa v hnědých kalhotách, hnědých střevících na nízkém podpatku a v olivově zeleném svetru bez výstřihu, přes který si oblékla pletenou vestu stejné barvy. Rohovým oknem náčelníkovy kanceláře proudilo do místnosti slunce, v němž se leskly její rezavé vlasy, a ona dumala, kdo mu dal právo míchat se do jejích osobních věcí; byla by ráda věděla, jestli podobně varoval i mužskou polovičku toho dávného románku, a vzdorovala pokušení poslat ho do háje. Určitě jí to poznal na očích, jistě mu neuniklo typické zablesknutí v pohledu té tvrdohlavé irské palice, koneckonců on sám byl také irského původu.

„Ne že by mi do toho něco bylo,“ doplnil.

„Určitě s tím žádné problémy nebudou, pane,“ ujistila ho Eileen.

To její „pane“ Byrnesovi neuniklo. Kdysi už spolu pracovali, když mu Eileen zapůjčili pro práci volavky v přestrojení, a tehdy mu říkala „Pete“. Teď ho oslovila „pane“, a to znamenalo, že hned na začátku udělal něco špatně, což ho nijak nepotěšilo.

Omluvným tónem dodal: „Jste první žena v mém oddělení, Eileen.“

„Já vím, pane.“

„Říkejte mi Pete, ano?“

„Pete,“ opravila se a pokývla hlavou.

„Možná vám to tu bude připadat trochu klidnější,“

prohodil. „Po práci na případech s rukojmími.“

„V tomhle městě není nikde klid,“ odtušila.

Po pravdě řečeno, vyjednávání ohledně rukojmích v posledních letech trochu upadalo. Ach, ano, tu a tam se vyskytne magor, co zastřelí manželku a dvě děti a v nějakém kutlochu někde v Majestě pak drží třetí dítě v šachu namířenou pistolí, zatímco mu policajti slibují letadlo do Peru a tři tucty čokoládových tyčinek, ale většinou teď zločinci mívají větší plány. Nemůžete přece – doopravdy to nejde – poslat vyjednávače za nějakým fanatikem, co unesl letadlo. Možná že práce v sedmaosmdesátém revíru bude opravdu vypadat trochu mírněji v porovnání s tím, když člověk musí vyjednávat s chlapem, co míří AK

sedmačtyřicítkou na svoji babičku, ale třeba by si Eileen potřebovala spíš odpočinout někde na venkově. Kromě toho se mezi policejními odděleními šířily nějaké povídačky o tom, že zdejší mládenci měli nedávno co do činění s velmi významným případem, do kterého se zapletlo i ministerstvo financí, CIA a bůhví kdo ještě.

Byrnese napadlo, jestli by jí neměl slíbit, že se bude snažit nedávat ji s Klingem do party, ale to by vyznělo, jako kdyby se omlouval. Také zauvažoval, jestli by jí neměl vysvětlit, že kvalita pracovních vztahů mezi dvěma detektivy často rozhoduje o životě a smrti, ale to by zas znělo moc staromódně.

„Eileen,“ řekl prostě, „Jsme tu všichni jedna pevně semknutá rodina. Vítám tě do ní.“

„Děkuji, pane,“ odpověděla. „Pete.“

Vtom někdo zaklepal na poručíkovy dveře.

„Dál,“ řekl Byrnes.

Dveře se otevřely, my o vlku…

TÉHOŽ STŘEDEČNÍHO RÁNA dvacet minut před devátou – asi čtvrt hodiny poté, co vstoupil do poručíkovy pracovny a střetl se s rudovlasým přízrakem – seděl Bert Kling za volantem neoznačeného policejního sedanu a mířil s Carellou do osmaosmdesátého revíru.

„Abych pravdu řekl,“ stěžoval si, „úplně se mi zastavilo srdce.“

Carella neodpověděl. Včera večer zavolal poručíkovi a pověděl mu o Ollieho návrhu, že si všechny pocty rozdělí rovným dílem. Pověděl mu i o tom, jak je potřeba tohle město popadnout za koule dřív, než ono popadne za koule vás. A vysvětlil mu, že příležitost zaklepe na dveře jenom jednou a že Lany King si do svého pořadu nepozve kdejakého poldu.

„Tak to říkal Oliver Wendell Weeks,“ dodal.

A Byrnes odpověděl: „Půjdeme do toho.“

Proto už opět mířil ven ze středu města a poslouchal Klingovo vyprávění o tom, jaké to bylo, když po tak dlouhé době opět spatřil ženu, která kdysi byla jeho životní láskou.

Začalo pršet.

Kdysi dávno, bylo to v dubnu, vyšetřovali na osmdesátém sedmém revíru jeden případ, při kterém pršelo skoro pořád. Později o něm mluvili jako o „deštivém případu“, i když ve skutečnosti v něm šlo o nález uťaté ruky v reklamní tašce letecké společnosti. V tomto městě bývá déšť někdy i příjemný. Ale ne dnes ráno. Dnes byl úporný, vytrvalý, lilo jako z konve, jak se říká, déšť proudil po čelním skle, na němž se stěrače marně snažily zachovat aspoň zdání viditelnosti.

„Chtělo se mi povědět jí, že jsem ji strašně moc miloval,“ vyprávěl Kling, „ale seděl u toho šéfa kromě toho jsem v ní nechtěl vyvolat nějaké představy, že by snad ještě něco mohlo být.“

„A cos jí tedy řekl?“ zeptal se Carella.

„No, Pete mi vysvětlil, že teď bude pracovat u nás; tak povídám ‚Vítej na palubě‘ nebo nějakou takovou hloupost a potřásli jsme si rukama. Cítil jsem se zvláštně, když jsem jí podával ruku. Chci říct… byli jsme spolu hodně dlouho, víš, byli jsme pár. A teď si podáváme ruce. Jako cizí lidi. Právě tehdy jsem dostal chuť jí říct, jak hrozně jsem ji miloval.

Když jsme si podali ruce.“

„Můžeme zaparkovat za stanicí,“ navrhl Carella.

„Půjdeme zadním vchodem.“

Kling se u volantu sklonil, zamžoural skrz čelní sklo ve snaze zahlédnout příjezdovou cestu a odbočil s vozem k parkovišti. Zastavil co možná nejblíž k budově, ale i tak se oba málem utopili, než se jim podařilo vylézt z auta a šílenou rychlostí přeběhnout k zadnímu vchodu policejní stanice.

Všechny tyto staré okrskové služebny vypadají podobně.

Klidně mohli vcházet do budovy sedmaosmdesátého, a ne osmaosmdesátého revíru. Ocitli se v dlouhé chodbě osvětlené jedinou holou žárovkou. U dveří nikdo. Carellu napadlo, že by dovnitř mohl vpadnout nějaký šílenec s bombou. Umínil si, že o tom nesmí zapomenout povědět Byrnesovi, až se vrátí zpátky domů. Prošli chodbou kolem starých, nefunkčních kamen na uhlí a pak nahoru do prvního patra po dřevěných schodech ke dveřím přijímací místnosti.

I zde se nacházel stejný stůl jako na sedmaosmdesátém revíru, jen seržant byl jiný. Buď Carellu s Klingem poznal, nebo mu bylo úplně fuk, jestli to náhodou jsou ke všemu odhodlaní teroristé.

Po levé ruce polička s vysílačkami, napravo věšák s neprůstřelnými vestami. Pokračovali po železných schodech do druhého patra kolem pánských a dámských záchodů, prošli vrátky v laťkovém zábradlí, úplně stejném, jaké znali ze svého okrsku, a už stáli před Jeho Objemným Veličenstvem.

„Jdete pozdě,“ zubil se Ollie.

Bylo devět hodin a jedna minuta.

I zde rozeznávali povědomé zvuky a pachy. Zvonění telefonů, vůně kávy vařící se na elektrické plotýnce, zatuchlý (zvlášť za deště) pach místnosti, která má za sebou už dlouhá léta používání i zneužívání, a také, ano, velmi nezřetelný prchavý odér, v němž jen policista rozezná vůni černého inkoustu na stole pro snímání otisků prstů na protější straně místnosti. Jedno z oken v protější stěně bylo na škvíru pootevřené. Zaznamenali i nečekaný závan čerstvého vzduchu. Všechno velmi povědomé. Zvlášť když se člověk často dívá na televizi.

„Našli jsme to zavazadlo,“ oznámil jim Ollie.

Kling nechápal, o jakém zavazadle je řeč.

Carella v první chvíli také ne.

„Aha, to zavazadlo,“ rozpomněl se.

Ollie povstal z otáčecí židle, jako když se u mexických břehů vynoří velryba. Odvalil se k ohřívači vody na druhou stranu místnosti, kde stál malý černý kufřík na kolečkách.

Popadl rukojeť, odtáhl kufřík ke svému stolu, položil ho na něj a gestem kouzelníka tahajícího králíky z klobouku rozepnul zip a odklopil víko.

„Tak tohle si člen městské rady bere s sebou na dvoudenní cestu,“ prohlásil a pozvedl široce rozevřené dlaně. „Našel jsem ho na jevišti u zadní stěny.“

Kufřík byl nacpaný šatstvem, zmuchlaným jako špinavé prádlo – což nepochybně odpovídalo skutečnosti. Tohle oblečení Henderson nosil během svého dvoudenního pobytu v hlavním městě. V kufříku ležely dvoje spodky, dva páry tmavomodrých ponožek, modrá košile s dlouhými rukávy, podobná bílá košile, oblek z modrého tropika, hedvábná vázanka se zelenými a modrými proužky, pár černých bot, toaletní souprava a elektrický holicí strojek.

„Když ho zabili, měl na sobě džíny, střevíce a teploušskej růžověj svetr,“ hlásil Ollie. „Nejspíš v tom už přiletěl.“

„Z toho se nic nedovíme,“ mínil Kling.

Ollie se na něj podíval.

Carella se v duchu obrnil proti tomu, co bude následovat.

Ale nestalo se nic. Ollie si jenom zhluboka povzdechl. Ten povzdech mohl znamenat: „Proč zrovna mně vždycky házejí na krk ty zpropadené zelenáče?“ (Což určitě nebyl Klingův případ.) Anebo: „Proč musí tak příšerně pršet, když mám tolik práce?“

„Kolikpak času mi dneska můžete věnovat, mládenci?“

otázal se.

„Šéf říkal, že ti máme být k dispozici.“

„Vážně? A kdo se postará o tu starou paní v koupelně?“

vyptával se Ollie, jako by mu byť jen za mák záleželo na tom, kdo ji vlastně bodl do oka. Carella pochopil, že se jedná o řečnickou otázku. Kling vůbec nechápal, o čem si to povídají. „Řeknu vám, co bych dnes chtěl udělat,“ řekl Ollie a začal jednotlivé body odpočítávat na prstech levé ruky; začal malíčkem. „Za prvé, musím sehnat toho chlapíka, co seděl u reflektoru, když to Henderson v pondělí ráno schytal, zjistit, co přesně viděl, slyšel a tak dále. Nic nevynechám. Za druhé,“ poklepal si na prsteníček, „chci, abyste vy, mládenci, promluvili s reverendem Gabrielem Fosterem o takové drobné strkanici, co se asi před týdnem strhla mezi ním a Hendersonem.“

„Proč my?“ chtěl vědět Carella.

„Řekněme, že reverend a já spolu moc nevycházíme, no.“

„Páni, pročpak asi?“

„Co to bylo za strkanici?“ zeptal se Kling.

„Lítaly tam nadávky, pěsti a tak.“

„Kde se to stalo?“

„Na radnici při nějaké diskusi. Byl u toho i ten trouba Hizzoner.“

„Ty si přece nemyslíš, že by Foster doopravdy měl něco společného s Hendersonovou vraždou, že ne?“ prohodil Carella.

„Myslím si, že jakmile se v hromadě dříví objeví negr, hned je všude cítit kouř.“

Kling se na něj zahleděl.

„Něco se stalo?“ podivil se Ollie.

„Ten výraz se mi nelíbí.“

„Páni, to si strč do prdele,“ odsekl Ollie.

Carella okamžitě zasáhl. „Kde se pak sejdeme?“

„Myslíš jako my tři?“ zeptal se Ollie. „Á, ano, co třeba tady, přímo na ranči, řekněme ve tři odpoledne.“ Pohlédl Klingovi do očí a dodal: „Jak asi víš, Henderson byl zastáncem zpřísnění protidrogových zákonů.“

„No a?“

„A někteří lidé z takzvané černošské komunity si možná myslí, že má v úmyslu zavírat jejich takzvané bratry do vězení.“

„No a?“

„Mohli by si myslet, že se schválně zaměřuje proti barevným,“ pokračoval Ollie.

„Říkají tomu veřejně se profilovat. Měl bys to mít na mysli, až s ním budete mluvit.“

„Díky, budeme na to pamatovat.“

„Mluvím o tom, že ten Foster je známý štváč a agitátor negrů. Třeba v pondělí ráno zagitoval sám sebe.“

„Nebo taky ne,“ utrousil Carella.

„Nebo taky ne,“ připustil Ollie. „Tohle je svobodná země a určitě ho nikdo nechce obtěžovat.“

„Kromě nás,“ řekl Kling.

„Klást někomu smysluplné otázky, to není obtěžování.

Samozřejmě, pokud to není negr, protože v tom případě ho obtěžuje celej ten zasranej svět kolem. Foster se vyzná, takže si dávejte majzla. Je kluzkej jako použitej prezervativ.

Ale takoví jsou přece všichni. Tady u nás začíná velké zlé město, Sonny Boy, právě v osmaosmdesátém revíru, v kraji černoušů a hispošů.“

„Ještě jednou, Ollie,“ zahrozil Kling.

„Co to s tebou sakra je?“ Ollie to vážně nechápal.

„Tak nashle ve tři,“ řekl Carella, popadl Klinga za loket a vystrkal ho ze služebny.

Ollie za nimi zavolal: „Vy jste tady noví nebo co?“

CARELLA SI VZPOMÍNAL, že i minule pršelo, když navštívil reverenda Gabriela Fostera v Prvním baptistickém kostele. Tentokrát si z auta vzal deštník. V tomto městě nikdy nepotkáte policistu v uniformě s deštníkem a sotva kdy narazíte na detektiva, který by s ním chodil. To proto, že zdejší představitelé spravedlnosti umějí kličkovat mezi kapkami. Právě teď mezi nimi kličkoval Carella, hrbící se vedle Klinga pod širokánským černým deštníkem, zatímco se spolu brodili ke dveřím kostela.

První baptistický kostel sídlil v budově z bílých prken, vtisknuté mezi dva šestipatrové domy s nedávno očištěnými cihlovými fasádami. V Diamondbacku jste našli zákoutí, která se již dávno propadla do bahna beznadějné bídy a kde se o nějaké obnově nedalo ani uvažovat. Ale St. Sebastian Avenue tady v osmaosmdesátém, mezi Sedmnáctou a Jedenadvacátou ulicí, byla centrem činorodé miniaturní komunity, jakéhosi samostatného městečka. Na tomto úseku avenue byly k vidění dobré restaurace, prodejny s výlohami plnými prvotřídního masa a čerstvých potravin, obchody se značkovými oděvy, opravny bot, jízdních kol i deštníků, nové kino se šesti sály a dokonce i fitness centrum.

Carella zazvonil.

Prostřední část trojdílných dveří se otevřela.

Vykoukl na ně drobný brýlatý černoch v černém kabátě.

„Pojďte dovnitř, ať nemoknete,“ vybídl je.

Uvnitř rachotil déšť, dopadající na střechu. Okna z barevného skla propouštěla jen velmi slabé světlo. Jedna za druhou se táhly řady kostelních lavic, tichých a prázdných.

Carella zavřel deštník.

„Vy jste od policie, že ano?“ zeptal se jich muž.

„Detektiv Carella,“ představil se.

„Už jste tady jednou byl.“

„Ano.“

„Pamatuji si vás. Přišli jste za reverendem?“

„Jestli tu je.“

„Určitě si s vámi promluví. Já jsem jáhen Ainsworth,“

dodal a podal jim ruku.

Oba detektivové mu ji stiskli.

„Pojďte se mnou,“ vyzval je a zamířil s nimi postranní uličkou ke dveřím vpravo od oltáře. Vedly do úzké chodby, osvětlené řadou oken na straně obrácené k ulici. Prošli kolem nich do dalších dveří na protějším konci chodby.

Ainsworth zaklepal. Uvnitř někdo řekl: „Ano, pojďte dál.“

Ainsworth otevřel dveře.

Podle policejních záznamů se reverend Gabriel Foster narodil jako Gabriel Foster Jones. Během své krátké kariéry boxera těžké váhy si změnil jméno na Rhino Jones, a když začal s kazatelstvím, rozhodl se pro jméno Gabriel Foster.

Považoval se za ochránce občanských práv. Policie ho pokládala za potížistu, oportunistického samozvance a specialistu na rasové vydírání. Jeho kostel byl dokonce zapsán na seznamu „choulostivých lokalit“, což v policejním žargonu znamenalo, že na takových místech může přítomnost policie vyvolat rasově motivované nepokoje.

Vysoký skoro metr devadesát, s širokými rameny a mocnou hrudí boxera těžké váhy, jímž kdysi byl, i v devětačtyřiceti letech s blížící se padesátkou Foster vypadal jako člověk, který by průměrného protivníka srazil na zadek během třiceti vteřin. Hned jak detektivové vstoupili do místnosti, podal jim pravici. Usmál se. „Detektive Carello!

Rád vás zase vidím!“

Potřásli si rukama. Carella si pamatoval, že když tady byl naposledy, Foster ho vůbec neviděl rád.

„Tohle je detektiv Kling,“ řekl.

„Těší mě,“ pozdravil Kling.

„Vím, proč jste tady,“ prohlásil Foster. „Přišli jste zatřást stromem, nemám pravdu?“

„Přišli jsme, protože když jste posledně diskutoval s Hendersonem, skončilo to pěstním soubojem,“ opáčil Carella.

„No, to není tak docela pravda,“ bránil se Foster.

„Pokud víme, právě to se stalo.“

„Ach, padla nějaká ta rána, v tomhle ohledu máte určitě pravdu,“ zazubil se Foster. „Mám jen námitky proti tomu, co nazýváte ‚diskusí‘. Ty jeho invektivy bych přece jen za diskusi nepovažoval.“

Kling se nemohl rozhodnout, jestli se mu ten člověk líbí, nebo ne. Od doby, kdy on sám začal žít s černoškou, byl na styky s lidmi tmavé pleti velmi citlivý. Snažil se vidět všechny černochy Sharyninýma očima. Tím pak jakékoliv nesmysly s barvou pleti ihned zmizely. Ze všeho nejdřív se od ní dověděl, že nesnáší výraz Afroameričan. A jako další zjistil, že se ráda líbá s otevřenýma očima. Sharyn Cooková byla lékařka a zástupkyně velitele policejního oddělení, ale Kling jí nikdy nesalutoval.

Měl pocit, že se mu ty zlomyslné plamínky ve Fosterových očích zamlouvají. Věděl, že je to člověk, s kterým vyvstávají problémy, ale takoví lidé bývají někdy užiteční, když rozviřují problémy toho správného druhu.

Zajímalo ho, jak asi Lester Henderson mohl obstát v pěstním souboji s mužem, který si kdysi říkal Rhino Jones. Z

Hendersonových fotografií v ranních novinách zjistil, že to byl drobný chlapík s úzkými ramínky a bezvýrazným účesem, jaký nosili všichni politikové, kteří se objevovali v televizi. Kling tomu říkal „zástřih podle Trenta Lotta“.

Neměl reverend Foster své masité pěsti registrované jako smrtící zbraně? Nebo se snad mírnil v úderech? A kdy přesně vůbec k tomu boxerskému utkání došlo?

Carella mu četl myšlenky. „Povězte nám o té rvačce, reverende Fostere.“

„Většina lidí mě oslovuje Gabe,“ upozornil ho Foster.

„A těžko se tu dá mluvit o rvačce. Při rvačce do sebe chlapi buší a snaží se jeden druhého zbavit vědomí. O to přece ve rvačce jde. Možná dokonce i o zabití toho druhého – což, jak chápu, může být za dané situace poněkud choulostivé téma; po tom, co se tomu parchantovi stalo.“ Foster se opět zazubil. „Minulou neděli se mě Lester pokusil praštit, já uhnul, strčil jsem do něj, on si kecl na zadek a tím to skončilo. Všichni fotografové ve městě se na tom úžasně popásli, ale nic zásadního se nestalo.“

„Pročpak vás praštil, Gabe?“ zeptal se Kling.

„On mě doopravdy nepraštil, jenom se o to pokusil.

Viděl jsem ten úder přicházet už někde od Severní Dakoty a uhnul jsem dřív, než na něj vůbec pomyslel.“

„Proč se vás pokusil udeřit?“ trval na svém Kling.

„Nejste vy ten bratr, co chodí s Sharyn Cookovou?“

otázal se Foster.

Slovo „bratr“ by Kling nepoužil. A také by neřekl, že s ní „chodí“.

„Jakpak to souvisí s vývojem cen na rybím trhu?“

odsekl.

„Jen mě to tak napadlo. Znával jsem Sharyninu matku.

Byla uklízečkou tady v Diamondbacku. Občas pomáhala v kostele. Zrovna když jsem tu začínal.“

„Proč se vás Henderson pokusil uhodit?“ opakoval Kling. Už potřetí. Možná že teď bude mít štěstí.

„Páni, to já vážně nevím,“ poškleboval se Foster. „Snad proto, že jsem mu řekl, že je rasistický prase, co myslíte?“

„A pročpak jste mu říkal takové věci?“ podivil se Carella. Jeho pohled i mírný úsměv prozrazovaly, že ví, že podobné urážky musel Lester Henderson vyslechnout už dřív, v mnoha různých variacích na dané téma, naposledy se do něj pustil člen státního senátu a nazval ho „Hitlerem bez knírku“.

„Je známou skutečností, že se zaměřil na likvidaci Diamondbacku,“ prohlásil Foster. „Jestli se nemýlím, detektive Carello, vy sám jste tu právě nedávno vyšetřoval případ, v němž hrály významnou úlohu drogy. No, a Henderson prosazoval další zpřísnění již tak drakonických zákonů ohledně drog, zákonů, které metodicky odstraňují z ulic všechny mladé černochy…“

Teď přijde proslov, pomyslel si Kling.

„… a zavírají je do přeplněných věznic, jejichž provoz přijde daňové poplatníky na hotové jmění. Místo abychom těmto mladým pomohli stát se produktivními členy činorodé společnosti, děláme z nich kriminálníky. Právě tohle jsem Lesterovi důrazně připomněl a jen tak mimochodem jsem dodal, že jenom rasistické prase se může ubírat směrem tak jasně ovlivněným politickými cíli, jakým se vydal on sám. A tehdy se pokusil mi jednu ubalit.“

„Není divu,“ mínil Carella. „Kde jste tedy byl v pondělí kolem půl jedenácté dopoledne, Gabe?“

„Ach, bože,“ povzdechl si Foster.

„Ano, ach, bože.“

„Obávám se, že jsem spinkal ve své postýlce, a to docela sám.“

„A kdepak to je?“

„Roosevelt Avenue 1112, byt číslo 6B.“

„A v kolik jste z té postýlky vylezl?“

„Sem do kanceláře jsem přišel v jedenáct. Měl jsem smluvenou schůzku s jedním novinářem na půl dvanácté.“

„V kolik hodin jste odešel z domova?“ zajímal se Kling.

„Kolem půl jedenácté. Když je hezké počasí, chodím do práce pěšky.“

„Takže jste se v pondělí o půl jedenácté nenacházel nikde poblíž Kingovy síně, je to tak?“

„Nikde poblíž, přesně tak.“

„Bylo by fajn, kdyby v té posteli byl někdo s vámi,“

nadhodil Carella.

„Ano, to je vždycky pěkné, když člověk není v posteli sám,“ přisvědčil Foster.

„Ale s vámi nikdo nebyl.“

„Vůbec nikdo.“

„Jakže je ta vaše adresa?“ otázal se Kling.

„Rooseveltova 1112.“

„To je mezi Osmadvacátou a Devětadvacátou, ne?“

„Ne, o něco dál, směrem od centra.“

„Poblíž Kingovy síně?“

„Pár bloků odtud, ano.“

„Kde přesně,“ chtěl vědět Carella.

„Mezi Třicátou první a Dvaatřicátou.“

„Síň stojí na rohu St. Sebastian Avenue a Třicáté,“

doplnil Kling.

„To ano,“ přikývl Foster.

„Stačilo popojít o jeden blok a mohl jste jít cestou do práce kolem ní.“

„Kdybych popošel o jeden blok,“ zdůraznil Foster.

„Jenže já jsem šel rovnou po Rooseveltově, jako vždycky.“

„Chodíte pěšky kolem deseti bloků až sem, na Jedenadvacátou…“

„Ano, a pak projdu o jeden blok napříč směrem k St.

Sebastian Avenue.“

„Pěkná procházka.“

„Když je hezky. Ano.“

„V pondělí bylo moc pěkně,“ mínil Kling.

„Docela určitě,“ přitakal Carella.

„Mládenci, necháme těch keců, ano?“ rozzlobil se Foster. „Vy víte, že jsem toho hajzla nezabil, takže je úplně jedno, kde jsem byl v pondělí ráno. Mohl jsem být doma v posteli s celým sborem z mormonského chrámu anebo jsem si mohl přímo před Ringovou síní zavazovat tkaničky u bot.

Možná jsem v životě udělal pár hloupostí, ale zabít člověka týden potom, co jsem se s ním popral, to k nim určitě nepatří.“

„S tím docela souhlasím,“ řekl Carella.

„Já taky,“ připojil se Kling.

„Ale musíme se na to zeptat,“ dodal Carella.

„Však víte, jak to chodí,“ řekl Kling.

„Děkujeme, že jste nám věnoval svůj čas, Gabe.

Kdybyste náhodou něco zaslechl…“

„Co bych tak asi mohl zaslechnout?“

„Inu, držíte prst na tepu celé komunity. Třeba někdo něco viděl nebo slyšel a má pocit, že by o tom měl povědět předákovi své obce…“

„To jsou zase jenom kecy,“ odpálkoval ho Foster.

„Pořád jsem podezřelý, že ano?“

„Příště aspoň budete vědět, že nemáte spát sám,“ poučil ho Carella.

5

PŘÍSNĚ A POCTIVĚ vzato, Ollieho mnohem víc zajímalo, kdo mu ukradl jeho knihu, než pátrání po vrahovi Lestera Hendersona. Za tím účelem už přinutil mládence z výjezdovky k cestě daleko od centra, aby z jeho vozu sejmuli otisky prstů; vycházel přitom z teorie, že za tak pěkného jarního počasí pachatel určitě neměl na rukou rukavice, a zanechal tedy po sobě spoustu důkazů.

No jistě.

To se stává jen v románech.

Technici nenašli vůbec nic – což Ollieho nepřekvapovalo; je to banda pitomců. Jenže tak jako tak někde venku běhal někdo neznámý, kdo rozbil okno Ollieho auta (před očima hluchých, hloupých a slepých strážníků u Kingovy síně, na to se nesmí zapomínat), otevřel dveře a utekl i s Ollieho převzácným rukopisem. Nevěřil, že by někdo ze zdejších lidí uměl číst, a nepředpokládal tedy, že by pachatel ve svém lupu rozeznal dílo sepsané policejním důstojníkem, který mu utrhne zadek, jestli pěkně fofrem nevrátí, co ukradl.

Aktovku, do níž svůj rukopis uložil, dostal od Isabel předloni k Vánocům. Stejně jako všechno, co kdy od své přihlouplé sestry dostal, mu nebyla k ničemu až do chvíle, kdy do ní uložil svoji knihu, aby ji odvezl ke kopírce.

Napadlo ho, že jediné, co zloděj mohl s aktovkou udělat, bylo prodat ji do zastavárny, a rozeslal tedy upozornění všem zastavárnám v osmaosmdesátém i v sousedních revírech. Feťáci – pokud byl zlodějem opravdu feťák – se instinktivně a zásadně drželi svého teritoria.

Během těch tří měsíců, jež mu zabrala práce na knize, se o psaní takzvaných detektivek v mnohém poučil. Poté, co skoncoval s neobratnými pokusy s příběhem nazvaným Zlé peníze, začal úplně znovu tím, že si přečetl většinu braků, které se právě nacházely na žebříčku nejprodávanějších knih. Většinu jich sepsaly nějaké dámy, které nikdy v životě, nyní ani v minulosti, nebyly policistkami, soukromými očky, soudními ohledávačkami, strážkyněmi rezervací, lovkyněmi pokladů ani ničím jiným, zač se vydávaly. Začal také číst kritiky, zasílané na server Amazon Dot.Com.

Než se sám jal surfovat po internetu, domníval se, že Amazon Dot.Com je nějaká hodně tlustá ženská, jménem Dorothy Kahmová. Teď už věděl, že to tak není. Recenze na stránce tohoto knihkupectví mu však připadaly jako referáty o knihách, které musel psávat v šesté třídě. Po pravdě řečeno, tyhle recenze na stránkách Amazon vypadaly, jako by je napsaly nějaké maminy od plotny, které podle všeho vůbec nechodily do školy a také nebyly policistkami či soukromými očky ani ničím jiným, a navíc ještě vůbec neuměly psát. Bylo mu divné, proč Amazon, což je očividně firma obchodující s knihami, zveřejňuje špatné recenze o knihách, které se snaží prodávat. Ale koneckonců to byla jejich věc. Kromě toho se Ollie z těch takzvaných recenzí lecčemu naučil.

Dověděl se z nich, že jakmile je v knize víc než šest postav nebo víc než jedna dějová linie, je to pro nějakého balíka odkudsi z Horního Fazolova nebo z Opruzených Zadků příliš komplikované. Řešením je jednoduchost. Pište jednoduše. Jelikož detektivky, kriminální romány, thrillery, nebo jak se to vlastně jmenuje, čtou samí troubové, potom by se každý, kdo chce takový žánr psát, měl naučit vyjadřovat se jednoduše. Prosťáčkům náleží prosté příběhy.

Prosté.

Rozhodl se tedy opustit literární styl, o nějž usiloval ve Zlých penězích. Například v původní verzi jeho knihy se vyskytovala následující květnatá pasáž: Zevnitř bylo slyšet hudbu. V halasném rytmu se chvěla celá chodba.

V příští verzi Ollie napsal:

Do stěn bušilo hlasité dunění hudby.

A tečka.

Jednoduchost.

Usoudil, že konečně nalezl svůj hlas.

Nemělo smysl mluvit s někým o „hlasu“, pokud to nebyl spisovatel. Jednou se to pokoušel vysvětlit své hloupé sestře Isabel, která se hned začala vyptávat: „Aha, takže teď chceš být zase zpěvákem?“ Pro spisovatele nemá hlas se zpěvem nic společného. Hlas je cosi tak neuchopitelného jako mlha nad irskou mokřinou. Cosi, co vychází ze srdce, z hloubi duše. Hlas představuje tu nejvlastnější podstatu literárního díla, je takříkajíc jeho vůní. Ale zkoušejte to vykládat té pitomé Isabel.

A pak najednou dostal úžasný nápad.

V první verzi svého románu dal hlavnímu hrdinovi jméno Oswald Wesley Watts, detektiv první třídy. Vylíčil ho takto:

Vysoký, pohledný, ramenatý, s širokou hrudí, útlým pasem a silnýma nohama, „Velký Ozzie“ Watts se zbraní v ruce (devítimilimetrovou poloautomatickou pistolí značky Glock) neohroženě vystoupal po schodišti až do čtvrtého patra páchnoucího činžáku a zaklepal na dveře bytu 4C.

Když si však uvědomil, že většinu detektivek na seznamu bestsellerů napsaly ženy, rozhodl se Ollie totálně změnit přístup. Opravená verze jeho příběhu začínala takto: Jsem zamčená v jednom sklepení s takzvanými válečnými diamanty v hodnotě 2 700 000 dolarů a mám na punčocháčích puštěné oko.

Konečně nalezl svůj hlas.

*

EMILIO HERRERA celkem rychle pochopil, že náhodou zakopl o něco opravdu významného. Nešlo přitom o aktovku. Tu už prodal za pět dolarů. Šlo o to, co v té aktovce

našel. Právě dočetl důvěrné hlášení jedné policistky určené policejnímu komisaři:

Text, který právě nyní začal pročítat ještě jednou, tentokrát pozorněji, byl velmi důvěrným líčením velkého kšeftu s diamanty, který se nepodařilo dotáhnout do konce.

Doufal, že dokáže přijít na to – bude-li dost chytrý, aby rozluštil tu šifru –, kde jsou ty takzvané válečné diamanty schované.

Emilio četl rychle. K jeho nejúspěšnějším předmětům ve škole, ještě než odtud odešel a stal se narkomanem, patřila anglická literatura. Během pár minut pochopil, že policistka, která to hlášení sepsala, používala jakýsi kód, známý jenom jí a policejnímu komisaři. Například když napsala „Rubytown“, Emiliovi bylo hned jasné, že to znamená Diamondback, jeho domovskou čtvrť. A bez ohledu na to, o jakém městě se v jejím hlášení mluvilo, Emilio pochopil, že detektiv Olivia Wesley Wattsová má na mysli právě tohle město, tohle velké zlé město, kde se Emilio narodil, kde vyrostl a kde se zkazil.

Emilio věděl, že je zkažený. Jinými slovy – věděl, že je závislý na drogách. Spousta zdejších feťáků o sobě tvrdí, že nejsou závisláci, že by toho mohli nechat, kdy si vzpomenou, mohou se rozhodnout – brát nebo nechat být.

Ale Emilio si raději nelhal do kapsy; věděl, že v tom lítá skrz naskrz. Nevstoupil do života s úmyslem stát se závislým na drogách. Neřekl své matce: „Hele, jefita, víš, čím budu, až vyrostu? Závislákem!“

Vlastně se původně chtěl stát hráčem baseballu. Druhým zadákem. Místo toho se z něj stal narkoman. To je jedna z věcí, na které si v tomhle městě člověk musí dávat pozor. Na začátku máš třeba v úmyslu stát se prezidentem Spojených států, ale jsou zde lidé, kteří mají jiné záměry než ty, a než se naděješ, zjistíš, že jsi celý život prošňupal. Jen tak. Jeden den hraješ baseball pod mostem u dálnice, a den poté už vymlátíš okno u auta, protože jsi na zadním sedadle zahlédl aktovku a napadlo tě, že by v ní mohl být koks.

Ale, přece jen…

Nakonec, z dlouhodobého hlediska to vyšlo, ne?

Tady v Emiliových ruikách leží klíč k miliónům dolarů.

Svým způsobem je to lepší než vyhrát v loterii. Stačí pročítat hlášení detektiva Wattsové znovu a znovu, rozšifrovat jmenný kód a dozví se, kde ti gangsteři ukryli svoje diamanty za 2 700 000, než zavřeli chudáka Olivii do sklepa i s puštěným očkem na punčocháčích. Po pravdě řečeno, takové přímočaré vyprávění o dívčím prádle ho hrozně vzrušovalo.

ELEKTRIKÁŘ se jmenoval Peter Handel.

Když ho Ollie našel, mezitím už přestalo pršet a on hrál šachy v parku před barem Ramsay U. Handel i jeho spoluhráč patřili k lidem, kterým by podle Ollieho mínění neškodilo shodit pár kilo. Skláněli se nad kamennou deskou stolu jako dvě obří pandy, uvažujíce o příštích tazích. Aby je nevytrhoval ze soustředění, Ollie chvíli počkal, než vytáhl policejní odznak a představil se.

„Chtěl bych si s vámi promluvit v soukromí, pane Handele,“ řekl, „když to vašemu příteli nebude vadit.“

„Zbývají mi už jen tři tahy do matu,“ namítl přítel.

Ollie by byl rád věděl, jak mohou šachisté něco takového vědět.

„Projděte se kolem bloku,“ navrhl. „Zdá se, že je dnes docela hezky.“

„Přijde na to, jaký mám plán,“ stěžoval si přítel a nespokojeně se odkolíbal.

Ollie zaujal jeho místo u šachového stolu.

Seděli s Handelem v záplavě skvrn dopadajícího slunečního světla. Kolem nich procházely ženy s kočárky.

Na protější straně ulice prodávali dealeři drogy středoškolákům. Ollie nechápal, kde jsou sakra v tomhle městě policajti.

„Jak jsem se dověděl, byl jste nahoře, v té budce, když Hendersona zastřelili,“ začal Ollie.

„Jo,“ zabručel Handel.

Na sobě měl kostkovanou sportovní košili a hnědý vlněný svetr s tmavohnědými knoflíky, „cukrářský svetr“, jak říkávala Ollieho sestra. V tom špatně padnoucím svetru a manšestrákách s širokými proužky vypadal velmi obézní.

Ollie nechápal, proč takoví lidé nedrží aspoň dietu.

„Povězte mi, co jste viděl,“ požádal.

„Sledoval jsem ho z levého okraje jeviště, pořád jsem ho držel v paprsku reflektoru. Někdo ho zastřelil, právě když došel k pódiu.“

„Nevíte, odkud ty výstřely přicházely?“

„Z pravé strany jeviště.“

„Co znamená pravá a levá strana jeviště?“

„To se řídí podle pravice a levice dotyčného člověka.

Toho, kdo stojí na scéně. Po jeho pravé a levé ruce, když se dívá do hlediště.“

„To znamená, že přicházel k pódiu zleva…“

„Ano, zleva podle svého pohledu.“

„Říkáte, že jak přicházel, někdo po něm začal střílet.“

„Někdo na něj vystřelil zprava, ano.“

„Kolik výstřelů jste slyšel?“

„Docela dost.“

„Pět, šest?“

„Přinejmenším.“

„Viděl jste někoho sedět na balkóně?“

„Na balkón jsem se nedíval. Díval jsem se na jeviště.

Měl jsem za úkol sledovat ho tím světlem.“

„Jste si jist, že se nestřílelo odněkud z balkónu?“

„Určitě ne. Viděl jsem záblesky.“

„A toho, co střílel, jste neviděl?“

„Jeho ne. Jenom ty záblesky. A pak začal padat. Když padal, pořád jsem na něj svítil. Takové jsem měl instrukce, držet ho ve světle. Tak jsem na něj svítil, dokud na mě někdo nezahulákal, abych to vypnul.“

„Nevíte, kdo to byl?“

„Ne, pane, to nevím. Hádám, že někdo, kdo měl celou tu show na povel. Tak jsem zhasnul. A potom někdo rozsvítil světla v sále.“

„Když se v sále rozsvítilo, neviděl jste někoho v zákulisí?“

„Nikoho. Myslím, že ať střílel kdokoliv, tou dobou už byl asi pryč.“

„Říkáte na pravé straně jeviště.“

„Tam jsem viděl ty záblesky.“ Handel zaváhal. Potom dodal: „Nerad bych vás popletl. Nechcete, abych vám to nakreslil?“

CARELLA S KLINGEM už na Ollieho čekali, když se ve středu odpoledne pět minut před třetí vrátil do služebny osmaosmdesátého revíru. Nesl s sebou dvě bílé krabice s pizzou. Jednu otevřel a postrčil ji přes stůl se slovy: „To je pro vás; zvu vás na hostinu.“ Pak otevřel druhou krabici a dal se do jídla dřív, než se posadil. Kling, který Ollieho ještě nikdy neviděl jíst, se na něj udiveně zahleděl.

„Něco se děje, Sonny Boy?“ prohodil Ollie.

„Ale nic,“ řekl Kling; nepřestal však udiveně kroutit hlavou.

Bylo to jako kouzelnické vystoupení. Ollie měl sice jen dvě ruce, ale dokázal jimi udržovat v neustálém pohybu mezi svými ústy a krabicí tři plátky pizzy. A potom, aby to vypadalo ještě tajemněji a nádherněji, přidal i čtvrtý element. Jako kdyby mu najednou vyrostla třetí ruka, si sáhl do náprsní kapsy, vytáhl kus složeného papíru a pohodil ho na stůl, aniž by vypadl z rytmu – pizza do úst, papír na stůl, další pizza do úst, neuvěřitelné.

„Koukněte na to,“ pokývl směrem k dotyčnému papíru, aniž by přestal ukusovat, aspoň to tak vypadalo, ze dvou kousků pizzy současně.

„Co je to?“ zeptal se Carella.

„Nákres od toho elektrikáře.“

Carella odložil svoji pizzu, rozevřel složený papír a urovnal ho na desce stolu.

„Pódium je tadyhle uprostřed,“ vykládal Ollie.

„Henderson přišel zleva, přecházel k pódiu a zastřelili ho, právě když k němu došel. Střelec stál v zákulisí u pravé strany jeviště. Ten elektrikář viděl opakované záblesky výstřelů; chlapci, vy tu pizzu nedojíte nebo co?“

„Jen do toho, vezmi si ještě plátek,“ vybídl ho Kling.

Zajímalo ho, jestli Ollie dokáže zvládnout současně i čtyři kousky.

„Svítil na něj reflektorem celou dobu, i když už ležel na podlaze. Pilnej člověk, co?“ poznamenal Ollie, pohybuje rukama, čelistmi, zuby. Všude měl přitom kousky sýra a skvrny od omáčky, na rukou, na košili i na desce stolu.

Velmi zvláštní, pomyslel si Kling.

„Je tu někde detektiv Weeks?“ zeptal se někdo.

Všichni se ohlédli k laťkové přepážce, jež oddělovala služebnu od chodby. Stála tam policistka. V pravé ruce držela obálku, označenou nápisem DŮKAZNÍ MATERIÁL.

„Já jsem detektiv Weeks,“ přihlásil se Ollie.

„Policistka Gomezová,“ představila se, otevřela vrátka v přepážce a přistoupila k jeho stolu. Teprve se učila, jak má vlastně vystupovat. Čerstvá absolventka policejní akademie v úhledné uniformě, všechny knoflíky zářivě nablýskané, i její odznak ještě svítil novotou. Kráčela ke stolu, natočená poněkud bokem, snažíc se potlačit svoji zjevnou ženskost a upozornit na autoritu, kterou jí měla dodávat pistole zavěšená u boku.

„Řekli mi, abych vám tohle donesla.“ Položila obálku na stůl. „Musíte podepsat lístek o převzetí.“

„Já vím, zlato,“ přikývl Ollie.

„Jsem policistka Gomezová, detektive,“ opravila ho se zdvořilou rozhodností.

„Ach, ovšemže ano.“ Ollie zalétl pohledem ke jmenovce, připíchnuté na uniformě nad dokonale tvarovaným levým ňadrem, kde stálo bílé na černém P. GOMEZOVÁ. Podepsal převzetí obálky, položil si ji na dlaň a prohodil: „Nevíte náhodou, co je uvnitř, policistko Gomezová?“

„Ano, pane. Byla jsem přítomna, když to našli na místě činu.“

„A kdepak na místě činu, policistko Gomezová?“

„V uličce před Ringovou síní. Ve strouze, pane.“

„Aha, rozumím.“ Ollie otevřel obálku.

Kdosi snaživý zřejmě objevil zbraň; vypadalo to na dvaatřicítku revolver Smith&Wesson.

VE TŘI ČTVRTĚ NA ŠEST Ollie právě odcházel ze služebny, když mu zatelefonovali z balistiky. Volal nějaký detektiv se španělským přízvukem. Ollie mu sotva rozuměl.

Byl by rád věděl, proč se tihle lidé nenaučí anglicky. Také by byl rád věděl, proč pokaždé, když volá do kina, aby zjistil, co dávají nebo od kolika hrají, k němu z nahrané pásky promlouvá osoba, která se naučila anglicky v Bulharsku. Člověk musel zatelefonovat dvakrát, třikrát a nechat si to přehrávat znovu a znovu, protože nebylo rozumět, jestli v tom filmu hraje Meg Ryanová nebo Tom Cruise. Usoudil, že to bude asi součást nějakého připitomělého programu rovných příležitostí. Člověk potřebuje nahrát nějakou zprávu, která je pro jeho podnikání velmi důležitá, a vybere si k tomu osobu, která vůbec neumí anglicky. Až dosud Ollieho nenapadlo, že se tato praxe rozšířila i na policejní sbor.

Pokud tomu správně porozuměl, ta pistole značky Smith&Wesson, ráže třicet dva, nalezená v popelnici v uličce na západní straně Kingovy síně, mohla, ale také nemusela být zbraní, z níž byly vypáleny smrtící výstřely na Lestera Hendersona. Dále pochopil, že zbraň se sériovým číslem, jež patří té nalezené pistoli, možná je, a možná také není zaregistrována na jméno některého z obyvatel tohoto města.

„Poslyšte,“ ozval se Ollie. „Nemáte tam někoho, kdo mluví anglicky?“

Ten ťulpas se urazil a zavěsil.

Ollie okamžitě zavolal zpátky.

Sluchátko zvedl další chlap, co neuměl anglicky.

„Co se to děje?“ divil se Ollie. „Že by Castro vtrhl do Spojených států?“

„Quien es?“ zeptal se ten chlapík.

„Detektiv první třídy Oliver Wendell Weeks,“ představil se Ollie. „Spojte mě prosím s někým od vás, kdo umí anglicky.“

Slyšel, jak sluchátko zarachotilo při dopadu na desku stolu. Nejspíš se tam všude válí spousta nebezpečných zbraní. A nikdo neumí anglicky.

„Detektiv Hogan,“ ozval se čísi hlas.

„Hurá,“ zvolal Ollie.

„Kdo je to?“

„Weeks, osmaosmdesátý. Dostali jste od nás důkazní materiál kvůli porovnávacímu testu a identifikaci. Rád bych si poslechl vaši zprávu.“

„On vám nikdo nezavolal?“

„Někdo mi zavolal.“

„No a?“

„No, a teď volám já vás. Provedli jste pokusné výstřely?

A pokud ano, zjistili jste, že se střely shodují?“

„Podle testu byly smrtící střely vypáleny z této zbraně, ano,“ odvětil Hogan. „Ještě něco?“

Ollieho napadlo, že je tak naštvaný nejspíš proto, že ti jeho hispoši neumějí anglicky. „Kdyby vás to neobtěžovalo,“ pravil sladce, „nemohl byste tu zbraň zkusit vyhledat v počítači?“

„Sériová čísla jsou vypilovaná,“ řekl Hogan. „Ještě něco?“

„Ano. Jak se jmenujete křestním jménem, Hogane?“

„Proč?“

„Protože se mi nelíbí váš přístup; proto. Já vyšetřuju vraždu, dokonce vraždu člena městské rady, a vy máte čistě náhodou v ruce vražednou zbraň. Takže jestli vám to nevadí, pane Hogane, a jestli vás to moc neobtěžuje, potřeboval bych, abyste mi ta čísla zjistil a v evidenci zkusil najít toho, komu ta zbraň patří. Myslíte, že víte, jak na to, pane Hogane? Nejdřív se místo, kde byla vypilována čísla, očistí…“

„Vím, jak na to,“ přerušil ho Hogan. „A moji kolegové taky.“

„No dobrá, třeba jsou ta čísla napsaná španělsky. Až je zjistíte, dejte mi vědět, jestli jste v počítači něco našli, ano?

Čekám na to. A úřad starosty taky, protože Lester Henderson nebyl jen tak nějakej cápek z ulice, chápete?“

Odmlčel se, aby svým slovům dodal na důrazu. „Vůbec bych vás s tím neotravoval, pane Hogane, protože vím, jak je váš čas vzácný, jenže náhodou se stalo, že jediné otisky na té zbrani jsou rozmazané, a my se nemáme čeho chytit.

Proto je velmi žádoucí, abychom co nejdříve dostali vaši expertízu,“ dodal Ollie.

„Vypilovali ta čísla hodně hluboko,“ namítl Hogan. „Dá to fušku je vyvolat.“

„Páni, ale to je přece vaše práce, že ano?“ poznamenal Ollie a zavěsil.

6

ANDYMU PARKEROVI nedělalo zvláštní radost pracovat se ženou, a už vůbec ne s takovou, která ve službě utrpěla zranění. Pokud věděl, Eileen Burkeovou pořezali, když ještě pracovala ve skupině pro vyšetřování případů znásilnění; dělala tehdy v jednom případu volavku. Mezi policisty se také povídalo, že ji přitom ještě navíc znásilnili, ale o tom nikdo nechtěl mluvit, protože Burkeová měla pár horkokrevných kamarádů. Patřil k nim i Bert Kling, o němž Parker s jistotou věděl, že v době, kdy se to stalo, s ní už nějakou dobu chodil. Co se mezi nimi stalo – nebo mezi jejíma nohama –, do toho jemu nic není. Ale co se může stát při práci, když má člověk za parťáka někoho, koho už v minulosti pořezali nebo postřelili, to je docela jiná věc. Tihle lidé už pak nikdy nejsou stejní jako dřív; to věděl taky docela určitě.

Dnes, ve středu večer, si přišli promluvit s člověkem, s nímž Parker spolupracoval už od února. Jmenoval se Francisco Palacios a byl majitelem a provozovatelem malého, úhledného krámku, kde se prodávaly léčivé bylinky, snáře, sošky svatých, nejrůznější knihy, tarokové karty a jiné a podobné rozličnosti.

Jeho tichými společníky však byli jistý Gaučo Palacios a Kovboj Palacios, kteří provozovali jiný obchod, situovaný za jeho krámkem, a tam se nabízely úplně jiné předměty – lékařsky schválené „pomůcky do manželského života“ jako robertky, speciální kondomy, kalhotky s rozparkem, plastikové vibrátory, kožené katovské masky, pásy cudnosti, biče splétané z řemínků, afrodiziaka, nafukovací panny, prezervativy ve všech barvách duhy včetně rumělkové, knihy o tom, jak hypnózou i jinými prostředky překonat váhavost partnerky, Venušiny kuličky a velmi populární mechanická vymyšlenost, přinášející zaručené blaho, s vynalézavým názvem Vyšťavovač.

Francisco, Gaučo i Kovboj byli ve skutečnosti jedna a táž osoba a všichni dohromady tvořili jednoho policejního informátora, nazývaného též práskač, udavač a v některých kruzích dokonce krysa. V zadním traktu svého Castillo de Palacios, jak Gaučo svůj dvojí obchod pojmenoval, nyní seděl s oběma detektivy a snažil se jim vysvětlit, co se chystá na nedělní večer. Shledával však poněkud obtížným soustředit se na práci, protože nemohl spustit oči z té rudovlasé policistky, která si přehodila nohu přes nohu.

Pořád musel myslet na to, jak by asi vypadala v podprsence bez výztuhy a kožených nátepnících, zdobených chrómem.

Gaučo by byl rád věděl, jestli se jí líbí.

On sám si o sobě myslel, že je opravdu pohledný hombre. Vysoký, štíhlý, jako zjevení z ranního snu, s tmavýma očima a knírkem, který ještě loni neměl. Dlouhé černé vlasy nosil ještě stále vyčesané do vysoké vlny, jako se nosívaly v padesátých letech. Nepřiznával, že má čtyři manželky, protože to bylo v rozporu se zákonem. Tedy v rozporu se zákonem bylo mít je, ne přiznat se k tomu. Ale žádná z nich nebyla rezavá. Vlastně ještě nikdy v životě nebyl v posteli se zrzavou ženskou. Zajímalo by ho, jestli je pravda, že jsou ještě vášnivější než blondýnky. Ani jedna z jeho žen nebyla blondýna. Tedy ne skutečná blondýna.

Zdalipak tadyhleta Eileen Burkeová, co má gambas tak nádherně přehozené přes sebe a na levé tváři skoro nezřetelný pozůstatek jizvy, je opravdová rudovláska.

Zdalipak je koberec stejné barvy jako závěsy? Anebo je to jenom další produkt firmy Clairol?

„Pokud jde o to, co se má stát příští úterý o půlnoci,“

vykládal, „tak tedy velké množství…“

„Když říkáš v úterý o půlnoci,“ přerušil ho Parker, „myslíš v úterý v noci, když…“

„Ano,“ přikývl Palacios.

„… hodiny odbijí dvanáct…“

„Ano.“

„Nebo v pondělí v noci, když hodiny odbijí dvanáct?“

vyptával se Parker, doprovázeje svá slova důraznými svislými pohyby otevřenou dlaní.

Palacios se na něj podíval.

„Ptám se, jestli… řekněme, že je třiadvacet hodin padesát devět minut, pak je půlnoc a potom ručička poskočí na první minutu po půlnoci… je to úterní noc, anebo mluvíme o pondělní noci?“

„Já mluvím o půlnoci v úterý,“ prohlásil Palacios „Nejdřív je dvacet tři padesát devět v úterý večer, potom přijde půlnoc a pak už je dvanáct nula jedna, středa ráno.

Ten sajrajt přivezou v úterý v noci, o půlnoci.“

„Nebylo by jednodušší podívat se na kalendář?“

prohodila Eileen.

Chlapi, pomyslela si.

Na stěně Gaučova obchodu opravdu visel kalendář s obrázkem tmavovlasé ženy s roztaženýma nohama, oděné pouze do rozevřeného japonského vějíře. Palacios položil prst na čtvereček označující středu 24. dubna. „To je dnes,“

vysvětloval. Posunul prst až na dolní řádku. „A tadyhle je úterý třicátého dubna, poslední den v měsíci. To je den, kdy ten sajrajt přivezou. V úterý o půlnoci.“

„Je to jasné, Eileen?“ zeptal se Parker.

Pohlédla na něj.

Palacios ten pohled zachytil.

Moc pěkné, pomyslel si a napadlo ho, jestli by se od něj někdy nechtěla nechat zbičovat.

Parker si v duchu říkal: Pardon, milá dámo, ale tady nemáme co do činění s děckama z mateřský školky; a jestli vám to nevadí, já bych nerad přišel s křížkem po funuse, a ztratil tak šanci na všechny výhody, co z takovýho zátahu vyplynou. Ze všeho nejvíc mu ale dělalo starosti, že až příští týden vpadnou do dveří a poběží dolů po schodech do sklepa, tadyhle Burkeová, až uvidí chlapa s bouchačkou nebo s boxerem, zvedne sukně a začne utíkat a cestou třeba všechny porazí, jen aby už byla venku.

„Tohle nejsou amatéři,“ poznamenal nahlas.

„To jistě ne,“ přisvědčil Palacios a usmál se na ni, aby jí dal najevo, že je mu jasné, že se k ní tenhle její parťák chová tak blahosklonně jen proto, že je úžasně krásná rudovláska a on by ji rád dostal do postele. „Určitě to platí o těch, co kšeftují s koksem. Tenhle obchod už připravují dlouho,“

dodal. „Jistě se jim to nebude zamlouvat, až za nimi vlezete do sklepa a začnete se jim do toho míchat.“

Už skoro ani není vidět, že je pořezaná, říkal si Parker.

Prý ji řízl do obličeje. To je zlé pro psychiku, zvlášť u ženské. I když, dneska plastická chirurgie dokáže zázraky.

Ale stejně…

„Kde je ten jejich sklep?“ zeptala se Eileen.

„V tom je, mimo jiné, problém,“ odvětil Palacios.

„Nevěděla jsem, že v tom jsou nějaké problémy,“

podivila se Eileen a opět pohlédla na Parkera.

„Problém je v tom, že se to pořád mění,“ dodal Palacios.

„Co se mění?“

„Ten sklep, kam ukládají drogy.“

„Chcete říct, že ty drogy převážejí?“

„Ano, zatím je měli uložené na třech různých místech.“

„Proč to dělají, co myslíte?“

„Nejspíš z opatrnosti,“ mínil Parker.

„Dávají si pozor,“ přikývl Palacios.

„Nejsou to amatéři,“ připomněl jí znovu Parker.

„Takže…,“ zamumlala Eileen.

Oba muži se na ni podívali.

„Mají před námi náskok.“

*

HOGAN SE OLLIEMU znovu ozval v deset hodin večer.

Ollie si právě dopřával svačinku před spaním. Nesnášel vyrušování u jídla a skoro zalitoval, že Hoganovi dal své soukromé telefonní číslo.

„Ze všeho nejdřív,“ vykládal Hogan, „Jsem to místo vyčistil, dokonale uhladil a vyleštil smirkovým papírem, až se lesklo jako zrcadlo. A pak jsem ho potíral kyselinou solnou tak dlouho, až se objevila ta čísla. Trvalo mi to celé tři hodiny.“

Ty svoje pitomý problémy si strč za klobouk, já tady večeřím, pomyslel si Ollie.

„A co na to počítač?“ otázal se.

„Ta zbraň je registrovaná na jméno Charles McGrath.

Před pěti lety ji použil při přepadení banky. Zastřelil přitom jednoho strážného a starou paní, co si přišla uložit peníze.

Když ho dva měsíce nato sebrali, měl tu bouchačku u sebe.“

„A kde je teď?“

„V Castleview. Kroutí si maximální výměru dvaceti let.

Asi tak za rok by mohl vyjít ven na podmínku.“

„Chcete říct, že celou tu dobu seděl v base?“

„Tvrdí to počítač.“

„A co se stalo s tou zbraní?“

„Jak to myslíte?“

„Potom, co McGratha poslali na venkov.“

„Už jsem řekl. Zajistili ji u něj.“

„Jo, ale jak se zase dostala na ulici?“

„Páni, ale to je přece vaše práce, že ano?“ odtušil Hogan a zavěsil.

Sharyn Everard Cooková byla zástupkyní hlavního policejního lékaře, první černoškou, která tohle místo kdy dostala – i když v jejím případě se nedalo hovořit o „černé“

barvě, protože její pleť připomínala pražené mandle. Černé vlasy nosila upravené ve stylu afro, a protože měla také štědrá ústa a oči barvy jílu, podobala se ze všeho nejvíc hrdé příslušnici kmene Masajů. Měřila 175 centimetrů a při svých 59 kilogramech se jí zdálo, že má trochu přes váhu. Bertovi Klingovi ale připadala tak akorát. Bert Kling ji považoval za nejkrásnější ženu, s jakou se kdy setkal. Bert Kling byl do ní k smrti zamilovaný.

Jediný problém byl v tom, kde by měli spát.

Sharyn bydlela na konečné metra v Calm’s Pointu, asi čtyřicet minut cesty od Klingovy garsonky na druhém břehu řeky. Ráno mu cesta z domova do práce trvala dvacet minut.

Sharyn i nadále provozovala svoji soukromou praxi, ovšem jakožto policejní důstojník s jednou hvězdičkou na uniformě působila patnáct až osmnáct hodin týdně v kanceláři hlavního policejního lékaře, která se nacházela na Rankin Plaza ve čtvrti zvané Majesta. Z Majesty to ke Klingovi trvalo metrem asi čtyřicet minut. Takže šlo o to, kde vlastně by měli spát. Takové problémy by měly řešit všechny páry na světě.

Původně si naplánovali, že středeční noc stráví v Sharynině bytě. Jenže v centru zastřelili policistu, a když už Sharyn stejně byla ve městě…

Ať už bydlíte v kterékoliv části této metropole, o Isole se vždycky mluví jako o městě. Můžete bydlet v Majestě, Calm’s Pointu nebo třeba v Bethtownu, ale jakmile se autobusem nebo metrem vydáte do centra, jedete do města.

Tak to prostě je. Sharyn bydlela v Calm’s Pointu, ale Kling bydlel ve městě, a protože už ten den stejně byla ve městě, rozhodli se, zkrátka a dobře, že půjdou spát k němu.

K němu – to znamenalo do garsonky.

Nebylo to tam moc pohodlné.

Ale ona ho měla ráda, tak co se dalo dělat?

„Opravdu tvoje matka pracovala u Gaba Fostera?“ zeptal se.

Právě si v koupelně čistila zuby. Měla na sobě spodničku, podprsenku a sandály, v kterých byla od rána v práci, páskové sandály s kovovými ozdobami a středně vysokými podpatky. Přeprala si kalhotky a přehodila je přes sprchu. Měl rád, když všude kolem visely součásti jejího oblečení. Líbilo se mu všechno, co mu ji připomínalo.

„Moje máti pracovala u kdekoho,“ odpověděla. „Jak myslíš, že jsem vystudovala střední školu a univerzitu?“

„Foster říkal, že prý občas pomáhala v kostele. Když tam začínal.“

„To je možné,“ přikývla Sharyn. „Musím se jí na to zeptat.“

Natírala si tvář krémem. Vždycky jí trvalo aspoň půl hodiny, než se večer připravila ke spaní. Přicházela na lůžko voňavá, svěží, čistá, překrásná. Miloval její vůni. Všechno na ní miloval.

„Setkala ses s ním někdy?“ zeptal se Kling.

„S Fosterem? Jednou. Někdo v Diamondbacku přepadl obchod s alkoholem a policista, který se dostavil na místo činu, byl jeden z našich. Střelili ho dvakrát do prsou. Foster tehdy přišel do špitálu dělat divadlo.“

„Jaké divadlo?“

„Falešný soucit s každým, kdo je černoch. Pohoršení nad sebemenším zdáním nějakého ústrku na úkor černocha – nebo černošky. Tak to aspoň o sobě tvrdí, ale pokud já vím, snaží se ze všeho vytřískat co největší humbuk. Vyhledává problémy a chce se stát starostou. Jak jsi s ním přišel do styku?“

„Ollie Weeks si myslí…“

„Ten troglodyt.“

„Já vím. Možná že právě proto si myslí, že by Foster mohl mít něco společného s vraždou člena městské rady.“

„Ty ten případ vyšetřuješ?“

„V podstatě jo.“

„Co to znamená, v podstatě?“

„Dělíme se s Olliem o slávu – když nějaká bude.“

„A Foster je podezřelý?“

„Vlastně ne. Tedy aspoň zatím ne. Ale poprali se s Hendersonem…“

„Aha.“

„No, možné to je. Ale je to trochu hloupé zastřelit chlápka, s kterým jsem se popral.“

„Něco takového bych já určitě neudělala.“

„Zvlášť kdybys byla veřejně známá osoba jako Foster.“

„Tak se ho zeptejte, kde byl, když došlo k tomu střílení.“

„To jsme udělali. Mohl být někde poblíž.“

„Takže je podezřelý.“

„Možná. Pro policajty je…“

„Ano, drahoušku, vyprávěj mi, jak to vidí policajti.“

„Pro policajta, ty chytrá, je podezřelý každý až do chvíle, kdy přestane být podezřelý.“

„Pane jo.“ Sharyn obdivně zakoulela očima.

Stanula ve dveřích koupelny se světlem v zádech. Byla vysoká, nádherná, k pomilování. Pohlédla na postel na druhé straně místnosti, kde ležel on, oblečený jen ve spodkách.

Okno bylo otevřené. Zdola bylo slyšet auta, ujíždějící ke calmspointskému mostu.

„Budeme se dnes večer milovat?“ zeptala se.

„Já nevím. Chce se ti?“

„A tobě?“

„Možná bych se nechal přemluvit.“

„Ptám se jenom…“

„Já vím.“

„Jestli si mám vzít pesar.“ Ztišila hlas. „Na to se ptám.“

„Inu, jelikož vypadáš tak krásně sexy v těch průsvitných kalhotkách, když na tebe zezadu svítí světlo, myslím, že by sis měla vzít pesar a pilulku a vůbec udělat všechno možné pro svoji ochranu, protože jsem jen obyčejný smrtelník, který ti prostě neodolá. Tak to vidím já.“

„Sladký řečičky!“ S úsměvem zašla zpátky do koupelny a zavřela za sebou dveře.

Za chviličku se k němu vrátila.

NEJÚŽASNĚJŠÍ NA TOM, když byla s ním, jí připadal pocit sdílené intimity. Před ním se nikdy s nikým tak nesblížila. Nešlo o sexuální intimitu; než potkala Klinga, prožila sexuální vztahy nejméně s tuctem jiných mužů.

Milování nebylo tou intimitou, kterou měla na mysli. Měla za to, že sexuálně intimní vztah lze navázat s jakýmkoliv člověkem, ať je bílý nebo černý, i když Kling byl v jejím životě první běloch, s kterým vlezla do postele.

Nepředpokládala, že by ještě někdy mohla spát s jiným bílým mužem. A s černým také ne. Sexuální intimita tu vůbec nehrála roli. Pochopila, oč jde, až s Klingem, což byl ten nejméně pravděpodobný typ pro takové odhalení.

Především ho převyšovala hodností – a to tak, že byla zástupkyní velitele s platem šedesáti osmi tisíc ročně, zatímco on jako pouhý detektiv třetí třídy vydělával mnohem míň, což mu musela připomínat pokaždé, když se kasal, že účet v restauraci zaplatí on; bože, jak ho miluje.

Právě tohle byl jeden z menších problémů v počátcích jejich vztahu, rozdílnost jejich postavení v malé ozbrojené organizaci známé pod jménem Policejní sbor, kde se sice oficiálně nezakazovalo přítelíčkování mezi nositelkou vysoké hodnosti a detektivem nejnižší třídy, ale přinejmenším se tu na takové věci nehledělo s porozuměním. Nemluvě o druhém drobném problému, jenž spočíval v jejich rozdílném vybarvení či spíše nevybarvení, protože černá a bílá bývají výsledkem nepřítomnosti skutečného barevného odstínu; nejsou to opravdové jasné barvy jako zelená nebo červená na pouličních semaforech, které přikazují „zastav“ nebo „jeď“. Právě v téhle věci se museli rozhodnout hned na samém počátku svého vztahu – jestli mají pokračovat, nebo zastavit.

Jemu kupodivu dělala největší starosti její hodnost.

Vzpomínala, jak jí poprvé zatelefonoval z jedné z těch otevřených plastikových telefonních kukaní, stál přitom na dešti a ptal se jí, jestli by s ním nešla na večeři. Měl obavy z toho, že on sám je jen detektivem třetí třídy, zatímco ona má na rameni velkou hvězdu. O svých světlých vlasech a její tmavé kůži se nezmínil.

„Nevadí to?“ vyptával se.

„Co jestli nevadí?“

„Jestli vám to nevadí; vaše hodnost.“

„Ne,“ odvětila.

Ale co ta druhá věc, přemýšlela. Co s tím, že se bílí a černí veřejně vraždí navzájem? Co s tím, detektive Klingu?

„Když dneska celý den tak prší,“ pokračoval, „myslel jsem, že by bylo fajn zajít si na večeři a pak do kina.“

S bělochem, doplnila v duchu.

Kdyby to tak slyšela máma, že chci jít na schůzku s bělochem. Moje máma, která na kolenou drhla podlahy kanceláří bílých chlapů. Slyšíš, mami? Běloch mě pozval na večeři a do kina.

Musím mu to vytmavit, rozhodla se. Postavit se k tomu čelem. Zeptat se ho, jestli si uvědomuje, že jsem černá.

Vysvětlit mu, že jsem něco takového ještě nikdy neudělala.

Že moje máma by skočila ze střechy. Že nemám zapotřebí komplikovat si život, že…

„Tak… tedy… myslíte, že by se vám chtělo?“ vykoktal.

„Jít se mnou do kina a na večeři?“

„Proč o to vlastně stojíte?“ otázala se.

„No, myslel jsem, že by nám spolu mohlo být dobře.“

Intimní pouto mezi nimi vzniklo zřejmě právě v tomto okamžiku.

Tahle intimita však neměla nic společného s ochranou či obranou jejich práva vést i v rasově rozdělených Spojených státech společný život, nikterak nesouvisela se skutečností, že bílý muž a černá žena nevídaným způsobem dokázali najít jeden druhého dlouho předtím, než opět začaly zaznívat slogany o jednotě národa. Tahle intimita neměla nic společného ani s jeho bílou či její černou kůží, přestože jeden druhého shledávali nesmírně atraktivním. Oba si uvědomovali, že nebezpečí terorismu nepotrvá věčně a že i potom zde bude Amerika, kde černí a bílí nemohou navazovat intimní pouta, dokud nezapomenou na to, že jsou černí nebo bílí.

Sharyn Everard Cooková a Bertram Kling na to zapomněli už velmi dávno. Potmě to byli pouze dva lidé, kteří se spolu milují. V tom případě však šlo o sexuální intimitu, kterou již oba poznali dřív, i když ne s protějškem jiné barvy pleti. Nyní, když se takříkajíc připojili k hnutí za poskytování rovných příležitostí, museli uznat, že sex s osobou jiné barvy pleti může být i legrační.

„Jak je to s těmi historkami o černých chlapácích?“

zeptal se jednou Kling.

„Pročpak?“ podivila se. „Připadáš si méněcenný?“

„Jsem jen zvědavý.“

„Znáš ten vtip?“

„Který vtip?“

„O tom pánovi, co při silniční nehodě přišel o penis, a doktor mu navrhl, že mu implantuje nový.“

„No a?“

„Ten chlapík povídá: ‚To by bylo fajn, ale jak vlastně budu vědět, co mi chcete přišít?‘ Lékař ho chlácholí: ‚Ukážu vám pár vzorků.‘ Jde do zadní místnosti, přinese odtud penis dlouhý patnáct centimetrů a ukáže ho pacientovi. Ten zamumlá: ‚No, když už mi chcete dát novej, myslel jsem…‘

Doktor ho zarazí vztyčenou dlaní. ‚Dokonale vám rozumím.‘ Vrátí se dozadu a přinese penis dlouhý dvacet centimetrů. Pacient váhá. ‚Teda, upřímně řečeno, hodilo by se mi spíš něco výraznějšího.‘ Lékař znovu odběhne a přinese penis dlouhý třicet centimetrů. Pacient se rozzáří.

‚Teď jste na to kápnul! A v bílým je nemáte?‘“

Kling se rozchechtal.

„Je to odpověď na tvoji otázku, zlatíčko?“ zeptala se Sharyn.

Intimita přesahovala otázku černé či bílé barvy.

Vyvěrala z vědomí, že vzájemnému soužití, ať už s kýmkoliv, je třeba věnovat trvalou péči a pozornost. Intimita vyžaduje naprostou poctivost a stoprocentní důvěru.

Znamená to, že člověk nemá strach otevřít se jinému člověku, odhalit se před ním – bez příkras, bez obav z posměchu či odsudků.

Nyní tedy Kling ležel opět v jejím náručí, unavený a mírně zpocený po předchozím fyzickém vypětí, v dálce pomrkávala světla na mostě a on jí vyprávěl, že Eileen Burkeovou přeložili do sedmaosmdesátého a ona tam teď bude pracovat.

Sharyn se zeptala: „Tobě to vadí?“

A on odpověděl: „Já nevím.“

To byla poctivá odpověď.

A na poctivosti se zakládal celý jejich vztah.

7

V DOBĚ, KDY Ollie vyšetřoval případ, který mu navždy uvízl v paměti jako případ $ $ $, dostal od jisté zkušené editorky z vydavatelství Wadsworth and Dodds, z něhož se později vyklubala organizace zabývající se obchodem s drogami ve velkém… ale to je jiná historie. Každopádně mu tam jistá Karen Andersenová dala návod sepsaný jedním redaktorem jménem Henry Daggert, a právě z něj se Ollie dověděl všechno potřebné o tom, jak napsat thriller, který se stane bestsellerem. V dopise stálo: Milý budoucí spisovateli Často dostávám dotazy od autorů, jak co nejlépe napsat napínavý příběh, který by se umístil na žebříčku nejprodávanějších titulů. Léta zkušeností mě poučila, že existují určitá pevná, neměnná pravidla, jimiž se autor tohoto žánru musí vždycky řídit. S vaším dovolením vás nyní s těmito zásadami seznámím.

PŘEJETE-LI SI SVÉ DÍLO UMÍSTIT

MEZI NEJPRODÁVANĚJŠÍMI TITULY

1) MUSÍTE VYTVOŘIT ZÁPLETKU, PŘI NÍŽ SE OBYČEJNÝ

ČLOVĚK OCITNE VE VÝJIMEČNÉ SITUACI. Váš hrdina musí být pan Obyčejný. Ovšem budete potřebovat též nejméně jednu prokreslenou ženskou postavu. Nesmíte zapomínat, že chcete upoutat čtenáře i čtenářky.

2) VÁŠ PŘÍBĚH MUSÍ ZAPŮSOBIT NA ČTENÁŘOVU

FANTAZII. Měl by v něm navodit představu, že prochází zkouškou, o jaké vždycky snil.

3) VÁŠ PŘÍBĚH MUSÍ BÝT „ČTIVÝ“. Sama kvalita ústřední zápletky musí být zárukou, že čtenář knihu dočte až do konce.

4) JE TŘEBA, ABY VE VAŠEM PŘÍBĚHU ŠLO O „VELKÉ

VĚCI“. Musíte dát čtenáři najevo, že je v sázce osud celého světa – nebo přinejmenším osud postavy, na které mu velmi záleží.

5) VE VAŠEM VYPRÁVĚNÍ NESMÍ NIKDY UMLKNOUT

TIKOT HODIN. Váš hrdina musí mít na vyřešení situace jen omezený časový prostor; je třeba na to čtenáře pravidelně upozorňovat vsuvkami ve stylu „ZPĚTNÉHO

ODPOČÍTÁVÁNÍ“.

Ollie si to vyložil tak, že takový napínavý bestseller musí vyprávět jednoduchý příběh o obyčejném člověku, který se ocitne ve výjimečné situaci, jež se pro něj stane zkouškou, jaké si vždycky přál být vystaven. Kromě toho se tam musí vyskytovat nejméně jedna prokreslená ženská nebo mužská postava a osud celého světa přitom musí viset na vlásku, za napjatého tikotu hodin v pozadí.

Ale musel se toho naučit ještě víc.

6) NEDOPUSŤTE ŽÁDNOU DVOJZNAČNOST! Vyhýbejte se situacím, které by oslabily čtenářovu schopnost rozlišit, na čí stranu se má s veškerou rozhodností postavit.

Například: Příběhy o IRA. Příběhy o nepřehledných konfliktech ve Střední Americe. Příběhy o sporech zastánců „Práva výběru“ s propagátory „Práva na život“.

7) NEPIŠTE O VĚCECH, O NICHŽ SE PÍŠE V NOVINÁCH!

Takových knih, s nejrůznějšími tématy, dostávají nakladatelé (zejména tento nakladatel) spoustu, věřte mi!

Zvláště se vyvarujte psaní o počítačových hackerech, genovém inženýrství, leteckých katastrofách, teroristických útocích apod.

Hodně štěstí!

S upřímným pozdravem Váš

Henry Daggert

Než si šel Ollie ten večer lehnout, přečetl si ještě jednou poslední kapitolu svého románu. Usoudil, že nemá chybu.

Všechna pravidla psaní napínavých bestsellerů zvládl dokonale, a proto si je také mohl maličko přizpůsobit. Díky tomu Hlášení komisaři obsahuje celou řadu nečekaných změn, zvratů a nervy drásajících situací.

Není divu, že nějaký zlodějíček tu knihu ukradl.

Jsem zamčená ve sklepě s takzvanými válečnými diamanty v hodnotě 2 700 000 dolarů a mám na punčocháčích puštěné oko.

Píši tuto zprávu s nadějí, že se vám nějak dostane do rukou dřív, než mě zabijí.

Možná si vzpomínáte, že jsme se již jednou setkali, pane komisaři; vyznamenal jste mě za takzvané zmaření loupežného přepadení banky Stillwater Trust na King Street ve čtvrti zvané Rubytown. Když k tomu přepadení došlo, právě tam zdarma rozdávali topinkovače. Vzpomínáte si, jak jsem tehdy rozlila červené víno? Ne při tom přepadení. Při té oslavě, když jsem dostala vyznamenání. Na váš bílý plátěný oblek.

Jsem detektiv, je mi dvacet devět let, měřím pět stop a osm palců a vážím sto třiadvacet liber; jsem štíhlé postavy. Vlasy mám hnědé, trochu do rezava, moje matka té barvě říkávala kaštanová. Nosím je zastřižené těsně nad rameny, matka tomu říkala plandavý střih. Oči mám zelené. Vypadám jako pravá Irka, i když si myslím, že Wattsová je britské jméno, zatímco Olivia je latinského původu, což já nejsem. Přátelé mi říkají Livvie. Jsem svobodná, pane komisaři; mimochodem, v novinách jsem se dočetla, že jste se nedávno rozvedl. Upřímnou soustrast. Mou zbraní je glock devítka, kterou nosím v příruční brašně, ale tu mi vzali i se všemi průkazy totožnosti, než mě sem zavřeli. Jídlo mi nosí nějaká černoška. Její zbraní je uzi.

Ještě mě nezabili, protože čekají na rozkazy shora. Neumím si představit, proč by mě někdo chtěl zabít. Jenže v policejní práci není nikdy nic jednoduché, že ano, pane komisaři? Asi to budete vědět ještě lépe než já. Já ani nevím, kde vlastně jsem. Jinak bych to zjednodušila a napsala vám adresu.

Jenomže mě sem přivezli se zavázanýma očima z továrny na spodní prádlo. Tím se to trochu komplikuje. Asi bych měla začít úplně od začátku, vypovědět vám všechno, co se stalo, a pokusit se dostat nějak tuhle zprávu ven. Doufám, proboha živého, že se vám nějak podaří dát si to všechno dohromady a najit mě včas.

Začněme Margie Gannonovou a mnou, vlastně tím, jak jsme si Margie a já zašly v pondělí večer po práci na pivo do baru U 0’Malleyho, několik bloků od naší stanice. Někdy s Margie pracujeme spolu, i když jinak jsem na stanici známa jako „Livvie Osamělá Vlčice,“ což je pochopitelně ženský rod jména „Osamělý Vlk“. Margie má blond vlasy také zastřižené nakrátko a modré oči a tvoříme dobrou dvojici, ať už pracujeme spolu, nebo ne. Popíjely jsme pivo, když tu se objevili dva detektivové z nula jedničky a přisedli si k nám. Jsou to milí hoši, kdysi jsme spolu dělali na jednom případu s narkotiky. (Po pravdě řečeno mě překvapilo, že za tu tehdejší policejní akci nebyl alespoň někdo vyznamenán, ale chápu, že máte na starosti i spoustu jiných věcí.) Nicméně Frankie Raduzzi, který pracuje na nula jedničce a zúčastnil se toho zátahu na Kolumbijce, o kterém jsem se zmínila, se v červnu žení a pochlubil se ná
m snubním prstýnkem s diamantem, docela skromným, to musím uznat, ale víte, jaký plat dostávají detektivové v tomhle městě, že ano, dokonce i detektivové první třídy jako Frankie nebo já. Ten chlapík, co přišel s ním, Jerry Aiello – taky je to Talián – se nezdržel poznámky, že takové šmuky se najdou i po krávách na pastvě, ale Frank se bránil, že je to prý poctivý diamant, a ne jeden z těch, za které africké děti platí ztrátou nožiček a ručiček.

Nevěděla jsem, o čem to hergot mluví – omluvte ten slang, komisaři.

Margie toho náhodou ví o diamantech docela dost. Byla už dvakrát vdaná a je podruhé rozvedená, takže na prsteníčku levé ruky nosila všelijaké snubní prstýnky. Vždycky chlapcům ve služebně vykládá, že se každých šest let vdává a jednou za tři roky se nechá postřelit, což je pravda. Byla jsem u toho, když jednou schytala střelu do levého ramene. Od té doby už na policejní oslavy nenosí šaty bez ramínek, ale jinak je moc dobře stavěná, o čemž svědčí i to, že se ji Jerry Aiello snažil nakouknout pod blůzu.

Margie nám vyprávěla o válce, která už zuří celá léta v Sierra Leone nebo v Angole – to je někde v Africe, i když já jsem si vždycky myslela, že Angola je státní vězení s přísnou ostrahou v Louisianě.

Povídala, že povstalci, kteří tam vedou válku, jsou financováni z takzvaných válečných diamantů.

„Říkají si SRF, to znamená Sjednocená revoluční fronta. Jsou to jedenáctileté děti, vyzbrojené AK

sedmačtyřicítkami a mačetami,“ vyprávěla. „Utínají lidem hlavy a nohy, tím se udržují u moci. Ale mýlil by ses, kdyby sis myslel, že tyhle kamínky přijdou levněji než běžné diamanty, Franku. Ve skutečnosti jakmile se surové diamanty prodají a vyleští, nedá se rozeznat, odkud pocházejí. I ten, co nám právě ukazuješ, může být jedním z nich.“

Nevěděla jsem, že je Margie tak chytrá. Až do té doby jsem si myslela, že je to jenom pěkná holka, co se pořád vdává a každou chvíli ji někdo postřelí.

Brzy se to ukáže.

S Mercerem Grantem jsem se seznámila až na druhý den. Není to jeho pravé jméno. Sám mě hned upozornil, že se tak doopravdy nejmenuje. Prý by pro něj bylo nebezpečné, kdyby mi pověděl své skutečné jméno. Grant (nebo Lee, Jackson, Jones, Smith či jak se vlastně jmenuje) byl vysoký Jamajčan se světlou pletí a s malým úhledným knírkem pod nosem. Vstoupil do služebny v úterý kolem desáté dopoledne a ptal se po nějakém policejním detektivovi, kterých tam v tu dobu bylo nejméně osm nebo devět, div že o jednoho z nás nezakopl. Pokynula jsem mu, aby přistoupil k mému stolu, nabídla jsem mu židli a zeptala se ho, jak se jmenuje.

„Jsem Mercer Grant,“ odvětil, „ale to není mé pravé jméno.“

„A jaké je vaše pravé jméno, pane Grante?“

„To vám nemohu povědět,“ tvrdil. „Bylo by pro mě moc nebezpečné, kdybych vám prozradil, jak se jmenuju.“

To všechno vykládal s jamajským přízvukem, rozumíte? Jako když Harry Belafonte zpívá: „Hej pane Tálibáne.“

„Abyste tomu rozuměl,“ vysvětlila jsem mu, „my totiž do těchto formulářů pro záznam stížností musíme zapsat jméno a adresu. A mnoho dalších informací.“

„Já si nejdu stěžovat,“ namítl Mercer.

„Tak proč jste přišel?“ zeptala jsem se.

„Protože moje žena zmizela,“ opáčil.

„No, to je také stížnost,“ povídám.

„Ne, když jde o moji ženu.“ Zazubil se, protože to myslel žertem, chápete. Chtěl říct, že si přece nikdo nepůjde stěžovat, protože se mu ztratila žena. Uprostřed úst měl zlatý zub. V samém krajíčku toho zubu měl zapuštěný malý diamant.

Když se usmál, celá ústa mu zářila jako vánoční stromeček. Ten jeho vtip mu připadal moc zábavný.

Pořád se zubil.

„Tak tedy,“ pokračovala jsem, „jak se jmenuje vaše žena?“

„To vám také nemohu říci,“ odvětil. „Bylo by to příliš nebezpečné.“

„Jak ji mám tedy nalézt, když mi neprozradíte její jméno?“ namítla jsem rozumně.

„Vy jste přece detektiv, ne já,“ odvětil i on rozumně. „I když se vám musím přiznat, že jsem s žádnou ženou-detektivem nejednal, a myslím, že se mi to moc nezamlouvá,“ povídá to sexistické čuně.

„S jakými detektivy jste v minulosti přišel do styku, pane Grante?“

„Já jsem nikdy neměl se zákonem žádné potíže,“

ujistil mne. „Chci jen nahlásit zmizení své ženy, protože je to moje občanská povinnost. Bratranec Ambrose mi poradil, ať to jdu nahlásit.“

„Ambrose, a jak dál?“ zeptala jsem se ihned.

„Ambrose Fields, ale to taky není jeho pravé jméno.“

„Má aspoň někdo ve vaší rodině pravé jméno?“

„Ano, ale bylo by příliš nebezpečné vám je prozradit.“

„Můžete mi povědět, kde bydlíte?“

„Ne.“

„Dáte mi své telefonní číslo?“

„Ne.“

„Nuže, pane Grante, předpokládejme, že já, žena-detektiv, nějakým šťastným řízením náhody najdu vaši ženu. Jak vám mám dát vědět, že jsem ji našla?“

„Zůstanu s vámi v kontaktu.“

„Musím přiznat, že se mi zdá, jako byste příliš netoužil po tom, aby se našla, rozumíte?“

Na chvíli se zamyslel. Pak odpověděl. „Jde o to, že já nevěřím, že ji najdete.“

„Proč to říkáte?“

„Myslím, že už je asi mrtvá.“

„Chápu.“

„Ano.“

„Takže jste přišel oznámit vraždu. Je to tak?“

„Ne, přišel jsem oznámit, že zmizela moje žena.

Což je moje povinnost.“

„Ale myslíte si, že už je asi mrtvá.“

„Ano.“

„Myslíte si také, že víte, kdo ji zabil?“

„Ne.“

„Neudělal jste to náhodou vy sám, pane Grante?

Nepřišel jste se mi přiznat?“

Grant, nebo jak se vlastně jmenoval, se ke mně naklonil blíž.

„Slyšela jste někdy o SRF?“ zeptal se mě.

„Ano,“ opáčila jsem. „Jednou. Vlastně to bylo včera večer. Proč? Vy myslíte, že smrt vaší ženy nějak souvisí se SRF?“

„Ne.“

„Pokud je vůbec mrtvá?“

„Ale ona je mrtvá, docela jistě, ach ano.“

„Jak to víte?“

„Napsala mi vzkaz.“

„Že je po smrti?“

„Ne. Že pokud se mi neozve do úterka, bude už možná mrtvá.“

„Dnes je úterý,“ konstatovala jsem.

„Ano. Takže je určitě mrtvá, že ano?“

„Nu, napsala vám jen, že bude možná mrtvá.“

„Určitě měla nějaké tušení,“ tvrdil Grant.

„Co ještě stálo v tom vzkazu?“

„Tady, přečtěte si to sama,“ řekl Grant. Vytáhl z kapsy složený kus papíru, rozložil ho a úhledně ho narovnal na mém stole. Stálo na něm: Milý Mercere…

„To není mé pravé jméno,“ vyhrkl okamžitě.

„A proč vás tak oslovuje?“

„Povídal jsem vám, že musela mít nějaké tušení.“

Milý Mercere,

až budeš tohle číst, budu už pryč. Jestli se nevrátím do úterý, nejspíš budu mrtvá.

Tvá milující žena

Marie.

„To také není její pravé jméno,“ upozornil mě Grant.

„Já vím. Musela mít nějaké tušení.“

„Přesně tak.“

„Vy si tedy myslíte, že s jejím zmizením má něco společného SRF, ano?“

„Ne,“ řekl Grant.

„Tak proč jste se o nich zmiňoval?“

„Napadlo mě, že jste o nich možná slyšela.“

„Ten diamant ve vašich ústech pochází také z takzvaných válečných diamantů?“

„Co jsou to válečné diamanty?“ nechápal Grant.

„Má – či vlastně možná měla – vaše manželka někdy něco společného s prodejem či přepravou nezákonně získaných diamantů ze Sierra Leoně nebo Angoly?“

„Já jsem se ženou nikdy nemluvil o jejich soukromých věcech. Budete se muset zeptat ji osobně, až ji najdete. Pokud ji najdete. Jenže vy ji nenajdete, protože je úterý a ona mi napsala, že dnes už bude mrtvá.“

„Nu, vznesl jste stížnost…“

„Já si přece nestěžuju.“ Znovu se zazubil.

„… tak se asi budu muset pustit do vyšetřováni.

Povité mi, jak vaše žena vypadá?“

„Jestli je ještě naživu, má tmavou pleť, výška a váha asi tak jako vy, černé vlasy, hnědé oči.“

„Kolik je ji let?“

„Asi jako vám.“

„Devětadvacet?“

„Já bych vám hádal dvacet pět.“ Opět se mu v úsměvu zalesklo zlato a diamant.

„Nějaké viditelné jizvy nebo tetováni?“

„Žádných jsem si nikdy nevšiml.“

„Jak dlouho jste svoji?“ zeptala jsem se.

„Hodně dlouho.“ Najednou sklonil hlavu, nejspíš ve snaze skrýt kanoucí slzy. „Byla to hodná ženská,“

zamumlal.

Úkol byl tedy jasný: najit v tomto městě jednu hodnou ženskou. Což nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Při vši úctě, komisaři, v policejní práci není nikdy nic jednoduché, nikdy nic nejde bez komplikací.

Jen pro začátek, i kdyby ta žena…

Tak počkat, pomyslel si Emilio.

Než se i tady věci zkomplikují, co takhle nakouknout do telefonního seznamu a podívat se, jestli vůbec existuje nějaký Mercer Grant a Marie Grantová anebo nějaká Olivia Wesley Wattsová? Nemyslel si však, že by nějaký detektiv byl tak hloupý, aby své číslo zveřejnil v telefonním seznamu. Emilio měl doma jen dva seznamy – isolský a riverheadský – a v žádném z nich se Mercer ani Marie Grantovi nevyskytovali, což ho nepřekvapilo, protože ten chlapík, o němž se Livvie ve své zprávě zmiňuje (Emilio ji již v duchu oslovoval něžně Livvie), ji sám upozornil na to, že jde o falešné jméno. V žádném ze seznamů také nenašel Margie Gannonovou ani Franka Randuzziho, Jerryho Aiella či Ambrose Fieldse, takže dospěl ke zjištění, že si Livvie ta jména vymyslela pro svoji ochranu.

Ve městě neexistoval ani O’Malleyho bar – to je ale překvapení! Jenže Liwie přece napsala: Začněme Margie Gannonovou a mnou, vlastně tím, jak jsme si Margie a já zašly v pondělí večer po práci na pivo do baru U O’Malleyho, několik bloků od naší stanice.

Tak dobrá.

Někde v tomhle městě pár bloků od policejní stanice je bar. Stačí ho najít – ať už se jmenuje jakkoliv – a Emilio bude na nejlepší cestě k vypátrání rusovlasé policistky jménem Olivia Wesley Wattsová.

Pusťme se do hry, řekl si. Čas už běží!

8

VE ČTVRTEK SE Ollie od samého rána opět vrátil k zastavárnám. Tentokrát měl k tomu hned dvojí motivaci.

Nejenže někdo pravděpodobně prodal aktovku, kterou mu jeho slabomyslná sestra Isabel dala předloni k Vánocům, ale někdo jiný (nejspíš to nebyl jeden a tentýž zpropadený feťák) se stejným způsobem zbavil i pistole použité před pěti lety při přepadení banky. Nečekal, že by se mu během jediného dne podařilo udělat dvě hlavní trefy, a vlastně ho překvapilo, když mu nakonec vyšla alespoň jedna z nich. O

té pistoli pochopitelně nikdo nic nevěděl.

V opačném případě by to byl div.

Ne že by v tomto městě v uplynulých pěti letech prošlo zastavárnami tolik dvaatřicítek Smith&Wesson; většinu z nich bylo možné vysledovat díky sériovému číslu. Ale jakkoliv se neochotného detektiva Hogana podařilo přesvědčit, aby vyvolal opilované číslo zbraně, která způsobila předčasnou smrt radního Hendersona, to číslo bylo vypilované nejspíš už před oním přepadením banky tenkrát před lety. Budeme-li předpokládat, že tu pistoli takříkajíc zrekvíroval z policejního skladu nějaký podnikavý policista, který věděl, že zbraň bez čísla je něco jako nahý mužský v přeplněném bordelu, a vyjdeme-li dále z předpokladu, že ji zmíněný policista poté, co využil příležitosti, prodal někde na ulici, načež se později tak či onak ocitla v zastavárně, ani pak ji není možné bez čísel identifikovat. Takže ji nelze vysledovat. Je to čistá zbraň, která se udržela v čistotě po celých pět let od chvíle, k dy spáchala ten nečistý skutek.

Věděl tedy, jakých odpovědí se mu dostane, ještě dřív, než se na tu zbraň zeptal.

„Nekoupil od vás někdo poslední dobou dvaatřicítku Smith&Wesson?“

„Jistě. Jaké sériové číslo hledáte?“

Tlustí židovští zastavárníci v jarmulkách před pouhými třemi týdny oslavovali Pesach a měli z náboženských důvodů zavřeno, takže ani chudák spisovatel-opilec, který právě absolvoval takzvaný ztracený víkend, nemohl přijít a zastavit svůj psací stroj, aby získal peníze na flašku kořalky.

Skuteční umělci to dneska mají opravdu těžké. Ollie si dovedl představit, jak těžké to muselo být pro chudáka Jonathana Franzena; toho Ollie obdivoval, protože se mu podařilo zpražit tu negerskou moderátorku Oprah Winfreyovou.

I když jim Ollie nadiktoval číslo, které se podařilo odhalit Hoganovi, věděl, že jim to nic neřekne, protože jestli tu zbraň někdo nějakým zázrakem doopravdy zastavil s upilovaným číslem, podobalo se jeho snažení pátrání po nahém nemluvněti, kterému ještě nestačili dát jméno.

Ptal se na tu pistoli jenom proto, že musel.

Ale s aktovkou to byla jiná.

„Aktovka od Gucciho,“ vykládal jim. „Z hnědé vepřovice, s jednou mosaznou přezkou, na které je monogram OW.“

V prvních deseti zastavárnách, které navštívil, z aktovky od Gucciho neviděli ani kousek kůže, ani štětinu.

„Ani kůži, ani štětinu, chápete?“ pochechtával se jeden ze zastavárníků. Ollie pochopil, že to měla být zřejmě vtipná narážka na vepřovou kůži; stejně židi nesmějí jíst vepřové a muslimové taky ne, tak jako katolíci nesmějí na Velký pátek jíst vůbec žádné maso; ach jo, tahleta náboženství. Ollie občas míval pocit, že kdyby všichni na světě mohli jíst, co je napadne, nebyly by už žádné války. Všechno se točí kolem jídla. To mu připomnělo, že je skoro poledne a on už začíná mít zase hlad.

Jakýs takýs úspěch ho potkal až v jedenácté zastávárně.

Když Ollie vstoupil, zacinkal nad dveřmi zvonek. Zvedl hlavu po zvuku a zjistil, že tu ze stropu visí hudební nástroje všeho druhu. Tedy klavír tam neměli. Ale tady v prostoru před pultem se blýskala spousta trubek, tub, trombónů a těžko popsatelných instrumentů, které Ollie neuměl ani pojmenovat. Za pultem visely saxofony, klarinety, hoboje a fagoty, nemluvě o kytarách; těch tu bylo víc, než se jich najde v potulné mexické kapele. U pultu stála nějaká mladice s prdelkou k nakousnutí a upírala vyčkávavý pohled na zastavárníka – jak si Ollie domyslel –, jenž měl v oku zasazenou lupu a prohlížel si prstýnek, snad diamantový, který držel v ruce.

Pak lupu odložil. Vrátil jí prstýnek přes pult. „Je to sklo,“ řekl. „Za to vám nedám ani niklák.“

Ollie užuž chtěl té ženě poradit, že jestli je na tom opravdu zle, mohla by dostat práci tady na rohu v masážním salónu.

„Dal mi to dneska v noci jeden chlápek,“ sdělila zastavárníkovi i Olliemu. „To znamená, že mě okradl.“

Také to znamenalo, že tohle děvče už svoji práci má.

Ollieho napadlo, jestli by ji neměl zatknout.

Před lety zatýkal prostitutky, aby je vystrašil, a vynutil si tak bezplatnou kuřbu. Jenže v dnešní době má každá taková advokáta, specialistu na lidská práva, který je schopen to hnát až k Nejvyššímu soudu. Inu, co se dá dělat?

„Dneska si na sebe musíte dávat pozor,“ nadhodil.

„To mi povídejte,“ přikývla a odvrtěla si to s tou svojí fantastickou prdelkou pryč.

Ollie ukázal odznak.

Zastavárník pokývl hlavou.

„Aktovka z vepřovice,“ začal Ollie. „S Gucciho značkou. Monogram OWW. Neviděl jste ji?“

„Objevila se tu v pondělí odpoledne,“ odpověděl zastavárník. „Hned jsem ji zase prodal.“

Ollie pohlédl na zarámovanou licenci na stěně za pultem.

Stálo na ní jméno Irving Stein.

„Povězte mi, Irve,“ řekl, „bylo v té tašce něco, když jste ji získal?“

„Nic.“

„Věděl jste, že je kradená?“

„Ne, nevěděl.“

„Nedostal jste oběžník, který jsem rozeslal v úterý?“

„Na žádném oběžníku jsem se nedočetl nic o obyčejné tašce za celých pět dolarů.“

„Tolik myslíte, že stála ta ukradená aktovka od Gucciho?“

„Pro mě větší cenu neměla. A ani jsem nevěděl, že je kradená.“

„Protože jste nečetl můj oběžník, je to tak?“

„Dostávám oběžníky z celého města. Jakmile v některým všivým okrsku někomu ukradnou timexky, dostanu odtamtud oběžník. Kdybych je měl všechny číst, neměl bych čas na nic jiného,“ prohlásil Irving. „Co je na tom vlastně tak důležitého? Čí je ta aktovka? Bin Ládinova?“

„Ne. Je moje. A uvnitř byla moje kniha.“

„To teda musí být kniha, když je kvůli ní takový rozruch.“

„Je to kniha, kterou jsem napsal,“ odvětil Ollie.

„Já myslel, že jste policajt.“

„To jsem.“

„Ale kromě toho píšete knihy, jo?“

„Co je na tom divného? Spousta policistů, bývalých policistů, prokurátorů a právníků píše detektivky. Ve všech koutech této velké země najdete bývalé…“

„Dokonce detektivky, no ne?“ divil se Irving. „Ještě řekněte, že hrajete na trombón.“

„Ne, na klavír.“

„Na klavír; mělo mě to napadnout.“

„Hraju na klavír Noc a den.“

„Jestli hrajete ve dne v noci, kdy potom píšete a děláte policajta?“

„Dostal jste můj oběžník, nebo ne?“

„Povídám, že ne, nevzpomínám si, že bych ho dostal.

Vůbec si nevzpomínám, že bych četl něco o aktovce z vepřovice.“

„Protože vepřové je v rozporu s vaším náboženstvím, ano?“

„Ne; prostě si nevzpomínám, že bych to viděl.“

„Protože kdybyste ten oběžník viděl, a tím pádem věděl, že ta aktovka je kradená, a tudíž vědomě prodal kradené zboží, čekalo by vás pořádně dlouhé posezení v base. Co kdybyste se nad tím chvilku zamyslel, Irve?“

„Dejte mi svátek, jo?“ odsekl Irving. „Takovej šmejd za pět dolarů! Děláte si srandu?“

„Nebude to sranda, až vyrazím po vaší licenci.“

„Jen do toho. Za co? Za to, že vedu obchod za účelem dosažení zisku?“

„Ahá, pán se najednou nějak vyzná v právnických výrazech,“ oslovil Ollie strop ověšený hudebními nástroji.

„Nevěděl jsem, že je ta aktovka kradená,“ opakoval Irving. „A basta.“

„Protože kdybyste věděl, že je kradená, musel byste také vědět, že se dopouštíte trestného činu, je to tak?“

„Ano, detektive, máte úplnou pravdu. Kdybych věděl, že je kradená. Což jsem nevěděl.“

„Můžete mi povědět, kdo sem tu aktovku přinesl?“

„Přinesla ji nějaká Emmy.“

„Jaká Emmy?“

„Příjmení neznám.“

„Vy tedy nakupujete a prodáváte, a ani se nezeptáte na příjmení?“

„Tak jsem se jí nezeptal na příjmení. Žalujte mě,“

pokrčil rameny Irving. „Dala mi tu tašku, já jí dal pět babek a tím to skončilo.“

„Jak vypadala?“ chtěl vědět Ollie.

„Jako všechny ostatní štětky, co sem přijdou.“

„Tak ona to byla štětka, hm?“

„Ano.“

„Přišla sem a řekla vám: Ahoj, já jsem štětka, nesu vám tuhle tašku od Gucciho a chci…“

„Prosím vás, nepoznám snad prostitutku? Chodí sem ve dne v noci, v noci i ve dne. Černé, bílé, Portorikánky, Číňanky, a všechny vypadají stejně.“

„Co byla tahle zač?“

„Portorikánka. Krátká sukně, vysoké podpatky, síťové punčochy, fialová blůza; prostě štětka.“

„Popište ji.“

„To jsem právě udělal.“

„Barva očí, vlasů…?“

„Hnědé oči, světlé vlasy.“

„Světlovlasá Portorikánka, hm?“

„Měla je odbarvené. Kudrnaté. Dlouhé náušnice, na puse spoustu rtěnky a takovýhle kozy.“

„Kdy tenhle obchod za účelem dosažení zisku proběhl?“

zajímal se Ollie.

„Už jsem řekl. V pondělí odpoledne.“

„A kdy jste tu tašku prodal?“

„V úterý.“

„Kdo si ji koupil?“

„Nevím, jak se jmenovala.“

Ollie se opět zahleděl na strop. „Tenhle chlap provozuje zastavárnu, a nikoho se nezeptá na jméno, vůbec na žádná jména se neptá,“ stěžoval si zavěšeným nástrojům, potřásaje nevěřícně hlavou.

„Víte, kolik dělal můj zisk na té transakci?“ zeptal se Irving. „Po odečtení daně a vedlejších nákladů?“

„Jakých vedlejších nákladů?“

„Prostě vedlejších nákladů. Každý den v týdnu mi z tohohle krámu něco ukradnou. Ve dne, v noci, v noci i ve dne.“

Ollie se na něj zadíval.

„Posmíváte se mi, že hraju na klavír?“ otázal se.

„Proč bych se měl posmívat policajtovi, co hraje na klavír?“

„Vy si myslíte, že si dělám legraci, co?“ pokračoval Ollie. „Kdybyste tady měl piáno, ukázal bych vám to.“

„Škoda, že nehrajete na trombón,“ litoval Irving.

„Trombónů mám spoustu.“

„Copak se stalo?“ divil se Ollie, vzhlížeje ke stropu.

„Filharmonie přišla na buben?“

„Helejte,“ naštval se Irving, „já na tom krámu trhnul jen všivý dva dolary, a teď mám mít kvůli vám prdel v kalupu?

Když mi z výlohy ukradnou diamantový náramek, vy, mládenci, se sem přiloudáte až za tři měsíce, protože máte moc napilno s psaním detektivek a vyhráváním na piáno.

Udělejte pro mě něco. Zkuste mě připravit o licenci. To bude zábava.“

„Jak vypadala ta žena, co si od vás koupila tu aktovku?“

zeptal se Ollie. „Vzpomenete si?“

„Byla tlustá.“ Ollie měl dojem, že Irving poslední slovo až přehnaně zdůraznil.

„Co dál? Taky to byla štětka?“

„Ne, nevypadala jako štětka.“

„A jak vypadala?“

„Jako operní zpěvačka.“

„Operní zpěvačka jaké barvy?“

„Bílá.“

„Vlasy, oči?“

„Hnědé vlasy, hnědé oči.“

„Byla tu už někdy předtím?“

„Ne.“

„Viděl jste ji někde v okolí?“

„Ne.“

„Tady je má vizitka. Kdyby přišla znovu, zavolejte mi.“

„Jistě. Já nemám nic jiného na práci.“

Ollie se na něj podíval.

„Irvingu,“ řekl, „myslím to naprosto vážně. Kdyby ještě přišla, zavolejte mi.“

„Blbá aktovka,“ kroutil hlavou Irving.

„Aktovka, na které ta blonďatá štětka možná nechala otisky prstů.“

„A já taky, na to nezapomeňte,“ dodal Irving.

„Ach, ano,“ opáčil Ollie. „Jenže vy jste mi neukradl moji knihu.“

„Díky bohu,“ zabručel Irving.

OLLIE SE ROZHODL, že nemá chuť na zdlouhavé, nudné diskuse s nějakým přemoudřelým seržantem či jiným nadutcem, který dostal na povel pátrání po vražedné zbrani.

Daleko raději by všechny podstatné otázky probral s prostou, přímočarou osůbkou, jakou byla policistka P.

Gomezová, která, jak sama přiznala, byla při „zajištění zbraně na místě činu“, a kromě toho ve svém zbrusu novém úboru čerstvé absolventky policejní akademie nosila tak pěkně naducaná prsa.

Nahlédl do rozpisu služeb na čtvrtek a dověděl se, že Patricia Gomezová nastoupila do služby ráno v 7.45 a má pěší hlídku v sektoru A – jako Adam – osmaosmdesátého revíru. Vzhledem k tomu, že sektor Adam se nacházel v okolí Kingovy síně a protože necelé dva bloky od haly, na rohu St. Sebastian Avenue a Dvaatřicáté ulice, byla výtečná jídelna, Ollie se rozjel právě tam, pro případ, že by si tam Gomezová právě teď pochutnávala na obědě. Osud tomu chtěl, že na obědě nebyla. Alespoň ne tady, v jídelně Okeh.

Ollie se rozhlédl po místnosti a s povzdechem přijal skutečnost, že tu Gomezová není – jenže ono stejně nebylo moc pravděpodobné, že ji tady najde. Aby sem necestoval zhola zbytečně, usadil se do boxu kousek od okna a poručil si čtyři hamburgery, dvě porce hranolků, dvě sklenice mléka a borůvkový koláč se dvěma kopečky vanilkové zmrzliny.

Na odchodu si ještě zakoupil tyčinku Milky Way ze stojanu na pultu u pokladny. Znal spoustu policistů, kteří by za ni nezaplatili. Avšak i když svého času Ollie také býval policajtem za kafe a koblihu, ach ano, teď už je ta doba dávno pryč. Ne že by se nyní stal větším poctivcem než kdysi. Ale policie po celém území Spojených států se v posledních letech stala předmětem tak důkladného dohledu, že něco takového nestálo za riziko. Ačkoliv musel uznat, že s ohledem na hrdiny ze Světového obchodního centra se dnes policie jevila v poněkud lepším světle. Takže se možná brzy vrátí i staré dobré časy, kdo ví? Mezitím u pultu zaplatil za čokoládu. Spokojeně se do ní zakousl, zamířil zpátky k autu a začal projíždět sektorem, pátraje po policistce Patricii Gomezové. Spatřil ji, jak kráčí po ulici svým zvláštním, nesouměrným stylem – pravý bok s glockem v pouzdře vysouvala při chůzi rychleji dopředu než levý
bok. Podobně chodívala i spousta mužských policistů takzvaného hispánského původu, protože měli dojem, že jim to dodává nebezpečného vzezření. V případě policistky Patricie Gomezové to vypadalo jen úžasně sexy. Tihle chlapi, když spatří pěknou kůstku, začnou nahlas pomlaskávat a křičet: „Hey, mama, mira, mira! “ A mají pocit, že je to muy macho. Ollie by se byl vsadil o dva centy a knoflíček od límce, že kdyby nějaký mladý hispoš na Patricii Gomezovou začal mlaskat a křičet mira mira, urazila by mu hlavu.

Jen tak pro legraci stáhl okénko na straně řidiče a zavolal na ni „ mira, mira“. Ale nemlaskl přitom. Policistka Patricia Gomezová strnula, srovnala levý bok s pravým a pravice jí sjela k pažbě glocku v pouzdře – hrome, ona ho snad chce zastřelit!

„To jsem já,“ zahalekal. „Ollie Weeks. Procvičuju si španělštinu.“

Zajel k chodníku a ona došla až k němu, pořád tím svým vystředěným krokem, bok s pistolí vystrčený kupředu a čepici, zpod níž se jí draly smolně černé lokýnky, naraženou v maličko opovážlivém úhlu. Kráčela k autu, těkajíc hnědýma očima po celém chodníku, kontrolujíc své okolí.

Jednou z ní bude dobrá policajtka – možná jí je už teď. Ta uniforma musí být ušitá na míru vzhledem k tomu, jak dokonale jí padne v jistých partiích.

„Nastupte si,“ vybídl ji. „Potřebuju pomoct.“

Na okamžik se zatvářila udiveně, ale pak otevřela dveře na straně obrácené k chodníku, nasedla a zavřela za sebou.

„Co se děje?“ zeptala se.

„Vy jste byla u toho, když našli tu vražednou zbraň, je to tak?“

„A je to ona?“ otázala se. „Vražedná zbraň?“

„Ukázalo se, že ano,“ přikývl. „Je.“

„To je dobře.“ Zdálo se, že ji to moc potěšilo. Dokonce pokývla hlavou. Bod pro nás.

„Můžete mi ukázat, kde se našla?“ nadhodil.

„Jistě. Myslíte tu uličku? Ano. Ale musím se zeptat seržanta.“

A už sahala po vysílačce na opasku.

„To nebude třeba,“ chlácholil ji Ollie. „Já to s ním pak vyjednám.“

„Určitě? Nerada bych měla nějaký malér.“

„Tak jestli vám to dělá starosti, zavolejte mu teď hned a já s ním promluvím. Kdo je to?“

„Jackson. Ano, radši bych to s ním vyřídila hned, jestli vám to nevadí.“

„Jackson, no ovšem.“ Černoch, pomyslel si Ollie, to znamená nepříjemnosti. Černá kláda, kanonáda, říkal si v duchu. Patricia už vymačkávala číslo.

„Seržant Jackson,“ ozvalo se z vysílačky.

„Seržo, mám tady detektiva Weekse,“ řekla Patricia.

„Chce s vámi mluvit.“

Ollie převzal vysílačku.

„Haló, Jacksone,“ promluvil do ní. „Jak se vede?“

„Fajn,“ odvětil Jackson obezřetně. „Co máte na srdci?“

„Potřebuju na chvíli strážníka Gomezovou, aby mi ukázala tu uličku, kde se našla vražedná zbraň. Nebude vám to vadit?“

„O jakou zbraň se jedná?“ chtěl vědět Jackson.

„O vražednou zbraň v Hendersonově případu.“

„Chcete ji odvézt z jejího stanoviště?“

„Přesně tak,“ přisvědčil Ollie. „Když vám to nebude vadit.“

„Nevím, co by tomu říkal náš kapitán.“

„No, já vím jen tolik, co říká velitel detektivů tomu, že zabili člena městské rady. To teda vím,“ pravil Ollie. „Takže byste snad Gomezovou mohl na hodinku postrádat.“

„Půjčte mi ji,“ opáčil Jackson.

„Jistě,“ řekl Ollie a podal rádio Patricii.

„Ano, seržo?“ Chvíli poslouchala a pak řekla: „Na rohu Ainsleyovy a Pětatřicáté.“ Zase chvíli poslouchala. „Díky, seržo.“

„Řekněte mu, že jsem mu vděčný,“ požádal Ollie.

„Detektiv Weeks je vám vděčný,“ zopakovala a naslouchala odpovědi. Pak přikývla a stiskla tlačítko VYPNUTO. „Pošle někoho, aby to tu převzal,“ vysvětlila.

„Musím být zpátky do půl třetí. Bude vám to stačit?“

„To jistě,“ ubezpečil ji Ollie. „Ovšemže ano. Co vám odpověděl?“

„Nač?“

„Když jste mu řekla, že jsem mu vděčný.“

„Ach, nic, vlastně nic.“

„Ne, jsem zvědavý, co vám řekl.“

„No…“

„Ale no tak, povězte mi to.“

„No, odpověděl mi: ‚S tím ať jde detektiv Weeks do prdele.‘ Tak to povídal.“

„Bez legrace?“

„No… ano.“

„Díky za upřímnost, Patricie. Smím vám říkat Patricie?“

„No… dobře.“

„Děkuji. A vy mě můžete oslovovat Ollie. Teď si půjdeme prohlédnout tu uličku, ano? A seržant Jackson ať se jde vycpat.“

*

„JSTE SI JISTÁ, že jste tu zbraň našla právě tady?“ zeptal se Ollie.

„Tedy, já sama jsem ji nenašla,“ upřesnila Patricia. „Ale jinak to souhlasí, tady ji pátrací skupina objevila.“

„V téhle uličce, přímo tady.“

„Ano, přímo tady. Tadyhle ve strouze u zdi.“

„Na téhle straně budovy.“

„Ano, tady,“ opakovala Patricia.

„Mhmm,“ zabručel Ollie.

Chtěl na ni udělat dojem svým pečlivým, precizním přístupem k detektivní práci, ale jenom v ní vyvolal zmatek.

Tady se ta zbraň našla, ano, zrovna v téhle uličce, v té zpropadené stoce, ano, tak co mají znamenat ty otázky, pořád dokola, jestli se našla právě tady? Že by špatně slyšel?

„Abyste rozuměla,“ vysvětlil jí, „ten vrah ho střelil z pravé strany jeviště.“

Patricia nevěděla, o čem to mluví.

„Něco vám ukážu,“ pokračoval. „Vím, že to možná vypadá složitě,“ dodal, přesvědčen o tom, že je pravým obrazem trpělivého, zkušeného, světaznalého detektiva, jenž zaučuje novice. Trpělivě sáhl do kapsy saka a vytáhl složený nákres, který dostal od elektrikáře. Trpělivě ho rozložil a podal Patricii.

„Vidíte, kde je znázorněna pravá strana jeviště?“ otázal se.

„Ano?“

„Tam stál vrah, když byl Henderson zabit.“

„Proč se tomu říká pravá strana jeviště, když je to nalevo?“ nechápala.

„Já nevím, proč to tak je,“ tvrdil Ollie. „Je to jedno z malých tajemství života. Jde o to, že podle předpokladu střelec mohl potom utéct do uličky a odhodit zbraň do té strouhy…“

„Což se opravdu stalo,“ doplnila Patricia.

„No, v tom je právě problém,“ namítl Ollie. „Povězte mi, kde jsme.“

„Jak to myslíte?“

„Kde teď jsme?“

„V uličce u budovy.“ Nechápavě zamrkala. On přece ví, kde jsou. Jsou v uličce. Už mu řekla nejmíň stokrát, kde jsou. Co s tím chlapem je?

„V které uličce? Jsou tady dvě. Jedna na levé a jedna na pravé straně od jeviště. Kde je ta ulička, v které se právě nacházíme?“ vyptával se. „Na které straně sálu?“

„No… to já nevím.“

Pohlédla na železné dveře na konci uličky, na cihlové zdi kolem a na řadu popelnic u jedné z nich. Nic z toho jí však neposkytlo vodítko, podle něhož by poznala, která je to strana sálu. Inu, nebylo těžké ztratit orientaci, protože Ollie zaparkoval na St. Sebastian Avenue, odkud vstoupili do Kingovy síně velkými skleněnými dveřmi. Prošli dvoranou ke dveřím do sálu, vešli dovnitř, pak prostřední uličkou k jevišti…

„Podívejte se ještě jednou na ten nákres,“ navrhl Ollie.

„No…,“ zamyslela se, „jestli vrah stál tady, na pravé straně jeviště…“

Patricia se podívala.

„Ano, tam musel stát. Henderson přecházel zleva doprava a byl střelen do prsou, takže střelec musel stát za kulisami vpravo. A pokud ten, co ho zastřelil, vyběhl potom do uličky za pravou stranou jeviště a odhodil pistoli do strouhy na té straně budovy, pak bychom my nyní měli stát v té samé uličce, je to tak? Protože tady jste našli zbraň, že ano? Právě tady, ve strouze.“

„Ano, tady jsme ji našli.“

„V téhle uličce.“

„Ano, tady ve strouze.“

„Problém je v tom,“ prohlásil Ollie s chápavým, chlácholivým úsměvem, „že tohle je ulička za levou stranou jeviště.“

Patricia se na něj podívala.

„Takže: jak se vrah ocitl na opačné straně budovy?“

doplnil Ollie. „Nedala byste si šálek kávy nebo tak něco?“

PATRICII ZNERVÓZŇOVAL nedostatek času. Pořád se dívala na hodinky. Ollie ji přesvědčoval, aby si se seržantem Jacksonem nedělala starosti. On se o seržanta Jacksona postará, kdyby dělal nějaké vlny. Seděli v jídelně Starbucks – Ollie bezpečně znal všechny jídelny v revíru – nedaleko místa, kde ji Ollie před nedávnem naložil a kde měla opět nastoupit službu o půl třetí. Teď bylo deset minut po druhé hodině. Ollie objednal pro oba cappuccino a přinesl také oplatky, kterým říkal směska. Sestávaly z ovesných vloček, rozinek a čokoládových lupínků.

„Jíte ráda?“ vyptával se; ukusoval přitom ze své oplatky a sousta zaléval doušky kávy.

„Ano, ale musím si hlídat váhu,“ odvětila Patricia.

„Ach, to já také,“ tvrdil Ollie. „Snažím se omezit na pět jídel denně. To je pravidlo pětinásobku. Jinak se vám to vymkne z rukou. To cappuccino je moc dobré, nemyslíte?“

Než mohla odpovědět, pokračoval: „S cappuccinem je to stejné jako se vším ostatním v životě. Buď ho umíte udělat, anebo neumíte. Jakmile musíte někomu vysvětlovat, že by měl přidat víc pěny, znamená to, že ten člověk cappuccino neumí uvařit. Víte, cappuccino je jako náboženství. Stejně jako muslimové musí, tuším, pětkrát denně padnout na kolena, musí si někteří lidé v deset nebo v jedenáct dopoledne dát cappuccino a potom znovu ve dvě nebo ve tři.

V našem městě existují různé druhy cappuccinové víry a také různé chrámy, kde je uctíváno. Starbucks je jenom jedním z nich. Jsou jako mešity, kostely a vůbec chrámy jiných náboženství, jen s tím rozdílem, že tam lidé sedávají u ka-pu-čí-na.“ Rozhodil rukama a zazubil se. „Ale musí na něm být spousta pěny, jinak to není košer; tak budete ještě jíst tu oplatku nebo co?“

„Vezměte si.“ Přisunula ubrousek s oplatkou přes stůl směrem k němu.

„Protože, víte, to je hřích, vyhazovat dobré jídlo.“ Natáhl se po oplatce.

Patricia ho pozorovala, jak jí.

„Proč se učíte španělsky?“

„Cože?“

„Říkal jste, že si procvičujete…“

„Ach, ano. Správně, mira, mira. No, tohle je město všech možných jazyků a já se snažím být schopen komunikace s nejrůznějšími typy lidí,“ vykládal za stálého žvýkání a popíjení. „Například se snažím naučit, jak se řekne ‚Co se dá dělat?‘ v pěti jazycích. Ještě mi zbývá jeden.“

„Proč v pěti?“

„Pravidlo pětinásobku,“ řekl. „Všechny dobré věci provází číslo pět. Například bych se vsadil, že měříte pět stop a pět palců. Mám pravdu?“

„Ne, měřím sto šedesát osm centimetrů.“

„To je ještě lepší,“ ujistil ji.

„Jsem moc malá, že ano?“ udělala obličej.

„Ne, sto šedesát osm centimetrů je pro ženu ideální výška, ach, ano.“

„To byl W. C. Fields?“ zeptala se.

„Ano, byl to on.“

„Myslela jsem si to.“

„Ach ano, kočičko,“ protáhl a odfoukl popel z imaginárního doutníku.

Patricia se zasmála.

„Pravidlo pětinásobku, hm?“

„Ano, pravidlo pětinásobku. Učím se také zahrát na klavír pět různých písní. Znáte Noc a den?“

„Samozřejmě.“

„Někdy vám to zahraju. Nechcete, abych se pro vás naučil nějakou písničku? Třeba nějakou španělskou? Stačí říct a já požádám svoji učitelku hry na klavír. Právě teď mě učí Satisfaction.“

„Tu mám ráda.“

„Ano, je to příjemná melodie,“ přitakal Ollie.

„Proč jste si vybral zrovna tuhle větu? ‚Co se dá dělat?‘“

„Nu, je to skoro totéž, jako kdybyste řekla ‚Jen si to zkus, bojovat proti radnici‘, že ano? Ale tohle se snáz překládá. ‚Co se dá dělat?‘“ Pokrčil rameny.

„ Que puede hacer“ řekla Patricia a pokrčila rameny jako on.

„Naprosto správně, to je španělsky,“ pokývl hlavou.

„Víte, jak se to řekne italsky?“

„Ne, povězte.“

„ Che si puoi fare? “ Nahrbil se a roztáhl dlaně.

„ Che si puoi fare?“ opakovala, opět ho napodobujíc.

„Výborně,“ pochválil ji Ollie. „A teď francouzsky.

‚Qu’est-ce qu’on peut faire?‘ Jak se vám to líbí? Vím, že nemám nijak úžasný přízvuk…“

„Ne, znělo to velmi francouzsky.“

„Opravdu?“

„Určité. Měl byste si k tomu nechat narůst knírek.“

„Myslíte? Vy si ze mě střílíte, co?“

„Střílím. Ale máte moc dobrý francouzský přízvuk. V

jakém jazyce to ještě umíte říci?“

„Čínsky.“

„Přestaňte!“

„Vážně. Tedy není to kantonské nářečí, jenom mandarínská čínština.“

„Poslechnu si to.“

Ollie přimhouřil oči. Sekl dlaní do vzduchu a vykřikl: „ Maj óban fa! “ a rozesmál se. Patricia se smála s ním.

„To je úžasné,“ prohlásila.

„Ano, já vím,“ přisvědčil Ollie. „Chtěl bych se to naučit ještě arabsky. Až zatknu nějakého teroristu a on bude něco vykládat o svých právech, řeknu mu v jeho rodném jazyce, ať si zkusí začít něco s radnicí.“

Ozvala se Patriciina vysílačka.

Vytáhla ji z opasku, stiskla tlačítko, ohlásila se „Gomezová“ a naslouchala. „Už jsem na cestě, seržo,“ řekla.

„Už jdu. Ano, seržo, hned teď.“ Vypnula rádio a udělala obličej. „Už musím jít, je mi líto.“

„Mohli bychom zase někdy zajít na kávu,“ navrhl Ollie.

„To bychom mohli,“ souhlasila Patricia.

„Vymyslete pro mě nějakou španělskou písničku,“ řekl.

„Požádám moji učitelku, aby mi k ní sehnala noty.“

„Vy umíte číst noty?“

„Ach, jistěže ano. A také jsem napsal knihu.“

„Dejte pokoj!“

„Opravdu. Nějaký syčák mi ji ukradl z auta. Zrovna po něm pátrám. Až ho najdu, natrhnu mu zadek.“

„Páni,“ vydechla.

„Jo,“ přikývl skromně Ollie.

„Vymyslím nějakou písničku,“ slíbila. Zvedla se a dodala: „Dík za kávu. Dejte mi vědět, až zjistíte, jak se ta pistole dostala na opačnou stranu budovy.“

„Dám. A vy na to taky myslete. Třeba na něco přijdeme společně.“

„Možná.“ Chvíli se na něj dívala, pak řekla: „Už musím jít,“ usmála se, zvedla ruku na pozdrav, otočila se a odcházela; bok, obtěžkaný pistolí, měla stočený směrem ke dveřím. Díval se za ní, dokud nevyšla z jídelny. Pak si zašel pro další oplatku.

9

Úkol byl tedy jasný: Najít v tomto městě jednu hodnou ženskou. Což nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Při vší úctě, komisaři, v policejní práci není nikdy nic jednoduché, nikdy nic nejde bez komplikací. Jen pro začátek, i kdyby ta žena byla ještě naživu, mohla být kdekoliv ve městě, a nemusím vám povídat, jak veliké je to město. Ale to nebylo všechno. I kdyby ještě byla živá, existuje vůbec? Sám Mercer Grant přece připustil, že Marie Grantová není její pravé jméno – je falešné, jak my říkáme. Ale stejně falešná byla i jména Mercera Granta a Ambrose Fieldse. Jsem u policie už hodně dlouho, takže jsem se ze všeho nejdřív podívala do telefonních seznamů všech pěti městských částí…

Páni, přesně tam jsem se kouknul i já, pomyslel si Emilio. Vlastně jenom do seznamu z Isoly a z Riverheadu.

Ale stejně.

… a jediným pohledem jsem zjistila, že je v nich velké množství Grantů, což je zřejmě velmi oblíbené jméno, ale žádný Mercer nebo Marie Grantovi ani Ambrose Fields, přestože jinak je v našem pěkném městě zřejmě spousta jiných Fieldsů. To znamenalo, že pan Grant, či jak se jmenoval, mi pověděl pravdu; a proč by mi tedy jinak lhal? Chci říci, proč lhal o svém jménu a o jménech své ženy a svého bratrance? Co vlastně Mercer Grant skrýval? Tedy kromě těch jmen, samozřejmě. A pokud něco skrýval, proč vůbec přišel na policii?

Nu, pomyslel si Emilio, pokud jde o tohle, pročpak lžeš ty sama, Livvie? Protože v seznamu není ani žádná Olivia Wesley Wattsová. Což však Emilio svým způsobem chápal, vzhledem k tomu, že šlo o ženskou, a ještě k tomu od policie. Kdyby on sám byl ženou nebo policistou, také by své jméno nezveřejnil v telefonním seznamu. Po pravdě řečeno byl docela pyšný na to, jak se mu podařilo vcítit do Livviina myšlení jakožto ženy i jakožto policistky.

Byl čtvrtek odpoledne, Emilio seděl s Livviinou zprávou v klíně, hedvábné japonské kimono měl na hrudi rozhalené, takže pod volně splývající róbou bylo vidět hedvábné punčochy, krajkou zdobený podvazkový pás a vůbec všechno. Kadeřavá blond paruka ležela na prádelníku na protější straně místnosti. Paruku a střevíce s vysokými podpatky si vezme, až se bude oblékat na večerní šichtu. V

lepších časech a v dobách lepších cen heroinu si Emilio jako prostitutka vydělal i na pěkné věci jako boty, prádlo, kožené minisukně a hedvábné blůzy s dlouhými rukávy, jež zakrývaly vpichy na jeho pažích. Dnes však nebyly tak dobré časy. Nedostatek heroinu z Afghánistánu vyhnal ceny do nadoblačných výšin. Doufal, že ta situace nepotrvá dlouho. Ne válka; věděl, že ta bude pokračovat donekonečna. Ale kdyby dokázal najít ty diamanty, o nichž píše Livvie ve své zprávě… No dobrá, dost snění, člověče.

Zpátky do práce.

Co vlastně Mercer Grant skrýval? Tedy kromě těch jmen, samozřejmě. A pokud něco chtěl skrývat, proč vůbec přišel na policii? Jak dobře vité, komisaři, my detektivové při policejní práci často využíváme informátorů, kterým se v naši branži říká práskači. Obyčejně jsou to lidé, na které máme něco, čím je můžeme přitisknout ke zdi. Například Jehla, to je jeden jamajský informátor, který kdysi obchodoval s drogami, než se nám podařilo zlikvidovat posse se základnou v Londýně. V Londýně se mladým jamajským násilníkům říká Yardies – málokdo to ví, ale opravdu je to tak. Jde o to, že když jsme udělali zátah na to posse, tenhle Jehla nám práskl půl tuctu těchto takzvaných Yardies výměnou za slib, že stáhneme všechna obvinění vznesená proti němu. Ovšem jenom dočasně. Pořád toho na něj máme dost, abychom ho mohli dát zavřít na spoustu let, kdyby se nám zachtělo. Jehla to ví.

Kromě toho si je vědom, že stačí, aby se o něm proneslo, že to posse zradil on, a panečku, pak by ho taky jednou mohli najít v kanále s podříznutým krkem. Proto je ochoten s námi spolupracovat, kdykoliv se mu ozveme.

Obrátila jsem se na něj v úterý odpoledne, chvíli po odchodu pana Granta z kanceláře. Pan Grant ovšem nevěděl, že když jsem ho požádala, aby na mě počkal na chodbě, protože se chci poptat u šéfa, jestli se ho – tedy šéf – nechce ještě na něco zeptat, ve skutečnosti jsem promluvila s Barrym Lockem. To je jeden z mých kolegů. Požádala jsem Barryho, aby pana Granta sledoval až domů, s tím, že se tak možná dovíme skutečné jméno i adresu toho gentlemana. A tak když jsem vyšla ven a sdělila panu Grantovi, že šéf k tomu, co jsme spolu probrali, nemá co dodat, Barry už mezitím čekal dole, až pan Grant vyjde ze stanice. Pan Grant o tom samozřejmě nic nevěděl. Proto se tomu říká detektivní práce.

Nevěděl ani to, že já sama jsem se vydala za Jehlou.

Jehla nedostal své jméno proto, že je vysoký a štíhlý – což opravdu je. Ani proto, že má jen jedno oko – což opravdu má. Ne, říkají mu Jehla, protože kdysi jako obyčejný výrostek vedl drogové doupě, kam člověk mohl zaskočit a dát si od něj píchnout heroin do ruky nebo do vnitřní strany stehna – pokud šlo o dívku, která nechtěla, aby každý viděl, že má na ruce stopy po jehle. Kromě toho, při vpichu do vnitřní strany stehna – je to tak blízko, že ano – se mu naskýtala šance obdržet za svůj produkt i něco navíc kromě peněz. To je jedna z výhod, jež skýtá drogovému dealerovi dámská klientela.

Zneužívání žen se nedopouští jenom Taliban. Nerada to říkám, pane komisaři, ale byla jsem již v revírech, kde mladým, novým policistkám – nebudu je jmenovat – vylamovali zámky u skříněk a pak jim nachcali do bot – odpusťte mi můj slang. Žena nemá nikdy lehký život, ať už je u policie, nebo ne.

Zkrátka ten vysoký, hubený, jednooký, ale docela pohledný Jamajčan – pokud si potrpíte na Jamajčany – se jmenuje Jehla a kšeftoval s drogami dávno předtím, než jsme sebrali ty jeho Yardies.

Možná že obchoduje s drogami i dnes. Jistě to nevím, a je mi to jedno. Už tak toho na něj máme dost, abychom ho poslali sedět na dlouhou dobu, a není potřeba k tomu cokoliv přidávat. Na nic se nevyptávej, nikomu nic nevykládej – to je moje politika. Ovšem když se zeptám Jehly, radši by mi měl odpovědět, nebo mu nasadím klepeta.

„Co víš o Jamajčanovi jménem Mercer Grant?“

uhodila jsem na něj.

Seděli jsme u Jehly v kuchyni; není to daleko od stanice ani od baru U O’Malleyho, kde to všechno začalo. Protože nebýt všech těch řečí Margie Gannonové o válečných diamantech a nebýt zmínky pana Granta o Sjednocené revoluční frontě, nečekala bych teď ve sklepě, až mě zabijí.

Mimochodem, Jehlovo pravé, skutečné jméno je Mortimer Loop. Slyšela jsem, že v Kingstonu žije spousta Loopů. Je to moc pohledný chlapík, ale má jeden nepěkný zvyk, vlastně dva, když počítáme jeho návyk na drogy. Tím druhým otravným zvykem je to, že sám sebe považuje za rapového umělce.

Takže neustále mluví, jako by rapoval.

„Mer-cer Grant, Mer-cer Grant, dů-dý-mom, říkáš, že je Ja-maj-čan? Jak máš nejradši vajíčka – s klo-bá-sou či sla-ni-nou?“

„Ano, je to Jamajčan,“ potvrdila jsem.

Stál u sporáku a rozbíjel vajíčka na omeletu. Byly už dvě hodiny odpoledne, ale Jehla teprve před chvílí vstal. Vlastně byl ještě v pyžamu. Těm, kdo se nevyznají v policejní práci, to může připadat zvláštní. Že nějaký muž v pyžamu připravuje vejce pro ženu v kalhotách, hnědých francouzských střevících, zelené halence s dlouhými rukávy a hnědé vestě a s devítimilimetrovou pistolí Glock v hnědém pouzdře stejné barvy jako ty boty, přestože mezi tou ženou a mužem není vůbec žádný vztah. Ale představitelé zákona se v mnoha ohledech podobají lékařům. Takže takový laciný zlodějíček se často cítí naprosto uvolněně v nedbalém oblečení ve společnosti policistky, oděné do práce.

Kromě toho, Jehla a já už jsme spolu měli co do činění i dřív a to pyžamo vypadalo docela hezky; s pivoňkovým vzorem na černém hedvábí.

„Dám si klobásu,“ dodala jsem, „jestli nějaké máš.“

„Klobásu,“ opakoval Jehla a vtom ho popadl další rapový záchvat a on odtančil k ledničce. Dý – dáma si dá klo-bá-sy, dý – Jehla slaninu nan-dá si. Zajímá ji ten-hle pán, co si říká Ja-maj-čan. S uzeninami se vracel zpátky ke sporáku, pořád v rapovém rytmu.

„Co ten chlápek proved – ňáký a-lot-rie? Proč by jinak za mnou přišla po-li-cie?“

Řekla jsem Jehlovi, že podle toho, co zatím vím, Grant žádný zločin nespáchal, ale přišel do služebny se spoustou falešných jmen a s diamantem v předním zubu…

„Á, dý – chlápek s dia-man-tem, to nebude těžký, najdeme ho fof-rem. Je velkéj nebo je to pr-cek, má dva metry nebo metr tři-cet?“

Odvětila jsem, že Grant má asi tak sto osmdesát tři až sto osmdesát pět centimetrů, je to vysoký, udělaný mužský se světlou pletí a úhledně zastřiženým knírkem pod nosem. Vysvětlila jsem mu, že Grant není jeho pravé jméno a jeho žena, která má být v úterý, tedy dnes, mrtvá, se nejmenuje Marie.

„Takže jeho žena je mrtvá, ale nejmenuje se Ma-ri-e. A její manžel není Grant, co chceš teda o-de mě?“

„Co víš o válečných diamantech?“ otázala jsem se.

„On má něco s válkou v Sierra Le-o-ne? Nebo v tom jede jen tak sou-kro-mě?“

„Nemám ponětí. Řekl, že jeho žena odešla, a pak se mě začal vyptávat, jestli jsem někdy slyšela o SRF – to znamená Sjednocená revoluční fronta…“

„Myslíš, že ji oddělala SRF?“

„Nu, napadlo mě to. Ale…“

„Protože to jsou pěkný zkurvenci, a v tom případě bych radši nic neslyšel.“

Jehla vybral z pánve vidličkou plátky slaniny a položil je na papírové ubrousky. Potom do škvířícího tuku slaniny položil čtyři nožičky klobásy a vrátil se k míse, v níž se jal míchat půl tuctu vajec. V jiné pánvi na kuchyňské lince mezitím tálo několik kostek másla. Do topinkovače na pultě vložil Jehla dva plátky chleba. Dostávala jsem hlad.

„Uvažovala jsem o napsání kuchařky,“ prohodila jsem. „Recepty Livvie Wattsové, jak by to znělo?“

„Na hovno,“ prohlásil Jehla, ale žádný rým k tomu nevymyslel.

„Kay Scarpettová taky napsala kuchařku,“ dodala jsem.

„Kdopak to sakra a-si je? Ta mě ne-intere-su-je.

Dáš si kafe ne-bo čaj? Uvařím ti ho ajn-cvaj.“

Snídani nebo oběd či co to vlastně bylo jsme snědli u malého stolku u okna s výhledem do ulice.

Bylo slyšet, jak dole nějaká holčička skáče přes švihadlo. Také jsem zaslechla šum křídel holubů odlétajících ze střechy protějšího domu. Do města přišlo jaro a klobásky i slanina byly vynikající.

Dokonce ani ve chvíli, kdy mi Jehla slíbil, že se podívá po tom tajuplném Grantovi a jeho zmizelé, možná už mrtvé ženě…

„Na mou du-ši nastražím u-ši. Kdo ten chlap s dé-

man-tem je a žena, co ne-ní Ma-ri-e. U-sly-ším, co usly-ším. U-vi-dím, co u-vi-dím.“

…jsem neměla nejmenší tušení, že se již brzy ocitnu v situaci, která se pro mě stane zkouškou, o jaké jsem nikdy ani nesnila. Neuvědomovala jsem si, že v pozadí již odtikávají hodiny a že je v sázce osud celého světa, nemluvě o mém vlastním osudu.

Ale nepředbíhejme.

Podle mě vůbec nepředbíháš, zlato, pomyslel si Emilio.

Dáváš mi jednu stopu za druhou. Jestli tě nenajdu do neděle, sním svoje kalhotky s ozdobami z rohu nosorožce. Právě jsi mi sdělila, že tvým informátorem je vysoký, hubený, jednooký Jamajčan, kterému se říká Jehla, kdo by to byl řek, pravým jménem Mortimer Loop, což nejspíš taky nebude pravé jméno. Tyhle lidi jsou hrozný tajnůstkáři. Ale stejně se podíváme do seznamu, jen pro jistotu, jak se říká.

Emilia příliš nepřekvapilo, že ve svých dvou seznamech žádného Mortimera Loopa neobjevil. Zato našel Henriettu Loopovou, což znělo zajímavě, a také Lorettu Loopovou, což mu připadalo, jako by Henrietta měla sestru dvojče, i když každá bydlela na jiné adrese. Přemýšlel, proč by Livvie uváděla svého informátora pod falešným jménem, ale třeba se chtěla chránit pro případ, že by její zpráva padla do nepravých rukou dřív, než ji dostane komisař. Emilio neměl v úmyslu předávat ji ramenům spravedlnosti. Chtěl jenom najít ten sklep s diamanty, dát Livvie z vděčnosti velkou pusu a odjet do Ria de Janeiro.

Za tím účelem zatelefonoval své přítelkyni, která kdysi bývala barmankou.

V OLLIEHO ROMÁNU byl informátorem štíhlý, jednooký Jamajčan Mortimer Loop alias Jehla. Ve skutečném životě to byl běloch jménem William „Tučňák“

Donner. Ollie mu změnil jméno i vizáž jednak z uměleckých důvodů a také proto, aby ho ten dustej feťáckej práskač třeba nežaloval. Donner ovšem nebyl jenom obyčejný tlusťoch. Byl tlustý v množném čísle. Obézní. Obrovitý.

Jako hora. Kromě toho trpěl slabostí pro nezletilé holčičky a turecké lázně. Ve svém příběhu Ollie tyto záliby zaměnil za vaření a rap, což považoval za básnickou licenci.

Ve čtvrtek odpoledne, tři minuty před půl třetí, našel Ollie Donnera v Samuelových lázních na rohu Lincolnovy a Jižní devětadvacáté. Lázně nesly jméno jistého černošského teplouše jménem Albert Samuel, který vydělal peníze provozováním loterie a potřeboval nějaké místo, kde by se on a jeho přátelé mohli scházet a ojíždět se navzájem. Ollie se nedomníval, že by Donner byl gay. Dohadoval se, že sem chodí jen proto, že v tomhle městě, na rozdíl od Stockholmu, je parních lázní jako šafránu. Teď zrovna seděl s ručníkem v klíně a nechával na sebe působit páru. Po celém nezdravě bledém těle měl vrstvy třaslavého špeku.

Byl to ve všech ohledech dost odporný chlap, který navíc prováděl všelijaké perverznosti s dvanáctiletými holčičkami, jenže tohle bylo velké zlé město a Donner byl velmi dobrým informátorem. Občas člověk musí něco překousnout.

Ollie vešel dovnitř se svým vlastním ručníkem a posadil se na dřevěnou lavici vedle Donnera. Vypadali jako párek obrovitých bílých Buddhů. Kolem se převalovaly kotouče páry.

„Hledám štětku jménem Emmy,“ začal Ollie. „Blond vlasy, velký kozy. Říká ti to něco?“

„Většina štětek mívá dneska blond vlasy a velký kozy,“

namítl Donner.

„Ale ne Portorikánky,“ opáčil Ollie.

„Ahá, to už je přesnější,“ přikývl Donner.

„Znáš ji?“

„Vím jen to, co jste mi řekl. Blonďatá hispoška s velkýma kozama. V který části města pracuje?“

„V zastavárně na rohu Ainsleyovy a Páté prodala aktovku od Gucciho. Zastavárník se jmenuje Irving Stein.“

„A ta holka nemá žádný příjmení?“

„Stein se jí na něj nezeptal. Byl to kšeft za pár šupu,“

vysvětloval Ollie. „Tu aktovku hledám taky, kdybys o ní náhodou něco zaslechl. Od Steina ji koupila nějaká tlustá paní.“

„Má ta tlustá paní nějaký jméno?“

„Ne.“

„Jak moc je tlustá?“

Ollie byl v pokušení odpovědět: Ne tolik jako ty. Ale neřekl to.

„Vypadá jako operní pěvkyně,“ odpověděl. „Běloška.

Hnědé vlasy, hnědé oči.“

„Vraťme se k té štětce. V tý oblasti jich moc nepracuje.

Bylo by možný, že ta Emmy někde u tý zastavárny bydlí?“

„Já nevím, kde bydlí. A kromě toho Stein tvrdil, že k němu do krámu chodí spousta prostitutek.“

„Já jen říkám, že to není jejich obvyklý stanoviště, člověče. Kdo hledá hejna kurev, musí na Mason Avenue.“

„Chceš snad říct, že u křižovatky Ainsleyovy a Páté spousta kurev bydlí?“

„Těch bydlí spousta po celým městě. Ale většinou nejídaj tam, kde líhaj; nic víc jsem neřek.“

„Tak proč mi Stein vykládal, že mu chodí do krámu spousta štětek?“

„Třeba je to pravda.“

„Ony v té čtvrti bydlí?“

„Je to možný. Hodně velkých baráků jižně od Ainsleyovy kdysi patřilo židovským rodinám.“

„No a?“

„Třeba v nich teď bydlej kurvy.“

„Třeba by se královna mohla stát králem, kdyby měla koule,“ poškleboval se Ollie.

„Pokouším se jen zaměřit, šéfe,“ bránil se Donner.

„Kdyby se mi podařilo určit, kde je její píseček, možná vám ji pak najdu. Kde přišla k tý aktovce?“

„Ukradla ji z auta, parkujícího před Kingovou síní.“

„Ahá!“ zavětřil Donner. „Tohle dává smysl, člověče. To je jejich terén; okolí Kingovy síně. Pořád se tam něco děje, chodí tam hodně bělochů, co hledají hospodu, nějakou černou číču… nebo hispošskou číču; to je jiná řeč. Zkusím nastražit ouško.“

„Potřebuju tu ženskou najít,“ zdůraznil Ollie.

„O jaký částce je tu řeč?“ nadhodil Donner. „Povídal jste, že ten krám od Gucciho byl jen za pár šupů…“

„Myslel jsem, že bych ti dal stovku, když mi ji najdeš.“

„To jste myslel moc nízko, šéfe. Dneska už máme jedenadvacátý století.“

„Ale věznice v Castleview pořád funguje,“ ujistil ho Ollie.

„Páni, přece byste mi nevyhrožoval, šéfe.“

„Já už to jinak neumím,“ pravil Ollie, usmívaje se jako barakuda.

„Aspoň dva stováky,“ přemlouval ho Donner.

„Uvidíme, s čím se ukážeš.“

„Emmy,“ zabručel Donner. „Podíváme se.“

*

VE ČTVRTEK VE TŘI ČTVRTĚ NA ČTYŘI odpoledne, právě když se u stolu v přijímací místnosti sešla noční směna, aby od čtyř převzala službu, a detektivové už jeden po druhém mířili k železnému schodišti, vedoucímu do služebny v patře, přistoupila ke stolku seržanta Murchinsona Pamela Hendersonová a zeptala se ho, kde by našla detektiva Carellu. Murchinson sáhl po telefonu, stiskl tlačítko, řekl do sluchátka několik slov a vysvětlil jí, že má vyjít po schodech nahoru a potom dál chodbou.

Carella na ni čekal u dřevěného zábradlí. Otevřel jí vrátka, zavedl ji dovnitř a nabídl jí židli u svého stolu.

Přišla v černém – od smrti jejího manžela uplynuly teprve čtyři dny – a vypadala o něco větší než předtím v džínách a svetru, možná proto, že teď si k černé sukni a kabátku obula střevíce s podpatky. Posadila se, přehodila nohu přes nohu a zeptala se: „Nejdu nevhod? Mám dojem, že právě probíhá střídání stráží.“

„Vůbec ne,“ uklidnil ji Carella. „Stejně musím ještě vyřídit nějaké papírování.“

Pamela na něj pohlédla a pokývla hlavou.

Vycítil, že mu tak docela nevěří.

„Opravdu,“ ujistil ji, „není žádný spěch. Co pro vás mohu udělat?“

Ještě pořád váhala.

„Doopravdy,“ řekl.

Ztěžka si povzdechla. Opět pokývla hlavou.

„Našla jsem nějaké dopisy,“ začala.

Mrkl na nástěnné hodiny – doufal, že to udělal nenápadně – a pomyslel si: Jestli tenhle případ něco nepotřebuje právě ve tři čtvrtě na čtyři, vlastně deset minut před čtvrtou, když mám za sebou dlouhý těžký den, jsem připravený se sbalit a odejít k ženě a dětem, tak v takové chvíli tenhle případ určitě nepotřebuje žádné další komplikace. Komplikovaný je už tak dost.

Během dne mu volal Ollie, že se pistole našla na nesprávné straně Kingovy síně. A teď si přijde manželka zavražděného a mluví o nějakých dopisech; tušil jaksi, že to nebudou dopisy od její matky.

„Od koho jsou ty dopisy?“ otázal se.

„Od nějaké Carrie.“

„Žena.“

„Ano. Žena.“

Vyslovila to ztěžka. Žena. Ano.

„Komu jsou ty dopisy určeny, paní Hendersonová?“

„Mému manželovi.“

Carella si uvědomil, že na tohle bude muset v bílých rukavičkách.

DOPISY BYLY celkem tři.

Všechny psané křehkým písmem, fialovým inkoustem na dopisních papírech světlé, levandulové barvy. Očividně šlo o drahou dopisní soupravu; každý papír nesl plastický monogram JSH. Pokud snad k jednotlivým listům papíru náležely i obálky, nebylo jich použito. Místo nich Carrie – tak se totiž podepisovala – používala obyčejné bílé obálky, jaké bývají k mání v každém papírnictví po deseti centech za kus. Stejným křehkým rukopisem napsala i adresu; posílala je Lesteru Hendersonovi, členovi městské rady, do jeho kanceláře ve městě. Na každé obálce stálo její rukou jméno radního, adresa a slova DO VLASTNÍCH RUKOU, SOUKROMÉ. Obálky nesly razítka pošty v městské části zvané Laughton Markets, jedné z lepších městských čtvrtí.

V prvním dopise stálo:

Lestere, drahoušku,

nemohu uvěřit, že se to opravdu podařilo!

Skutečně budeme spolu celé dvě noci? Doopravdy se nebudeš muset pořád dívat na hodinky a honit taxíky? Budu moci prospat celou noc v tvém náručí, probouzet se v tvém náručí, zůstat v něm, jak dlouho budu chtít, milovat se s Tebou po libosti, Hýčkat tě až k smrti? Opravdu se to všechno má stát už o víkendu? Nemohu tomu uvěřit. Mám strach se štípnout, abych se neprobudila. Pospěš ke mně, můj milý, honem, honem, honem.

Carrie

V druhém dopise stálo:

Můj drahý Lestere,

až dostaneš tenhle dopis, bude už úterý. V

sobotu ráno nasednu do letadla, které mě odveze do hotelu Raleigh ve městě, kde jsem ještě nikdy nebyla a kde budu čekat na muže, kterého tolik miluji. Miluju tě k smrti, zbožňuju tě.

Carrie

Carella dopis zastrčil zpět do obálky. „Víte,“

poznamenal, „možná by bylo lepší, kdybych…“

„Četla jsem je všechny,“ přerušila ho Pamela. „Se mnou si nedělejte starosti. Mně už žádný šok nehrozí.“

Přikývl a otevřel třetí obálku.

Můj milý Lestere,

tenhle dopis dostaneš v pátek. Už zítra ráno odjedu taxíkem na letiště a odletím vstříc tvému čekajícímu objetí. Miluji tě, můj drahý, zbožňuji tě, jsem do tebe bláznivě zamilovaná. Nezdá se ti, že se moc rozplývám? Tak ať, je mi teprve devatenáct, mám na to nárok.

Carrie

„Nuže, hm, kde jste je našla?“ otázal se Carella, zatímco ukládal poslední dopis do obálky, využívaje té činnosti k tomu, aby se nemusel dívat na vdovu po Lesteru Hendersonovi, jež seděla u jeho stolu, halíc se do monumentálního mlčení.

„V jeho pracovně. V zásuvce jeho stolu, úplně vzadu.“

„Kdy se to stalo?“

„Dnes ráno.“

Neptal se jí, co dělala v jeho stole. Když člověk umře, je třeba projít jeho věci. Smrt vás připraví o veškeré soukromí.

Smrt nemá žádnou úctu před tajemstvími. Pokud náhodou souložíváte s devatenáctiletou dívenkou, nenechávejte nikde povalovat žádné dopisy. Smrt je může odhalit.

„Říká vám něco to jméno?“ zeptal se.

„Nic.“

„Neznáte žádnou Carrie?“

„Žádnou.“

„A co ten monogram? JSH. Nic vám ty iniciály nepřipomínají?“

„Ne.“

„Zdá se, že ke jménu Carrie se nehodí.“

„To ne.“

„Měla jste v tomto směru nějaké podezření?“

„Ne.“

„Nenapadlo vás, že vám je manžel… hm…?“

„Ne. Bylo to pro mě dokonalé překvapení.“

„Ani v minulosti… hm…“

„Nikdy. Pokud vím, byl mi vždycky naprosto věrný.“

„Smím si ty dopisy nechat?“

„Samozřejmě. Proto jsem vám je přinesla. Nemohou na nich být nějaké otisky prstů nebo tak něco?“

„Nu, určitě tam budou vaše a vašeho manžela. A mohly by tam být i otisky toho děvčete, ano.“

Devatenáct. Je to ještě jen dívka. Předpokládal, že je to určitě ještě jenom dívka.

„Než odejdete, kdybyste nám dovolila sejmout vaše otisky…,“ požádal ji. „Pro porovnání.“

„Ano, jistě.“

„Manželovy otisky máme,“ dodal. Nezmínil se o tom, že v márnici se odebírají otisky prstů všem mrtvolám. Ani o tom, že i kdyby se jim podařilo sejmout kvalitní otisky toho děvčete, je jenom velice málo pravděpodobné, že by jejich ekvivalent našli v počítačovém systému. Devatenáct let?

Sloužila někdy v ozbrojených silách? Pracovala v nějaké vládní organizaci? Jaká je tu šance, že by devatenáctiletou dívku, která píše dopisy na drahém papíře s monogramem, někdy zadržela policie? Ale stejně je vždycky třeba udělat všechny příslušné kroky; někdy mívá člověk štěstí.

„Dáte mi vědět, když na něco přijdete?“

„Okamžitě vám zavolám,“ slíbil.

„Za tohle ho nenávidím,“ vyhrkla zničehonic.

TEN BAR SE NACHÁZEL ve vzdálenosti dvou bloků od sedmaosmdesátého revíru a jmenoval se U Shanahana. O

půl páté odpoledne, pětačtyřicet minut po střídání směn, se tu sešli Eileen Burkeová a Andy Parker s Franciscem Palaciosem, který nebyl příliš nadšen představou, že ho někdo uvidí v hospodě, kam chodívá po práci na skleničku tolik policajtů. Gaučo dával přednost nenápadnosti.

Na druhou stranu, říkal si, kdyby zásoboval policajty informacemi, což by se přitom tak veřejně vystavoval?

Palacios si však uvědomoval, že jeden policejní informátor, jistý Danny Gimp, byl zavražděn, když jednou na veřejnosti holdoval kávě a čokoládovým tyčinkám ve společnosti jiného detektiva z osmdesátého sedmého. Proto i on teď U

Shanahana bloudil očima po příchozích i odcházejících, aby ho náhodou také někdo jen tak pro nic za nic nesejmul.

Dnes večer přišel povědět Parkerovi a Eileen, co se dověděl o tom drogovém obchodě, který se má uskutečnit v úterý o půlnoci. Datum ani hodina se nezměnily. Zatím se nedověděl jména žádných protagonistů. Ale mohl jim už s určitou jistotou podat informaci ohledně místa, kde se má transakce odehrát.

„Jde o to, že ta ženská je hrozně opatrná,“ vykládal. „Asi proto, že se už v minulosti pořádně spálila s nějakými drsňáky z Miami, a chce se ujistit, že se jí to podruhé nestane. Změnila to místo už pětkrát. Vždycky si vybírá suterénní místnosti, protože tam se dá těžko rychle vpadnout dovnitř nebo vyběhnout ven, pokud se musí po schodech.

Když ji vypekli ti hoši z Miami, stalo se to na střeše. Měla pocit, že na střeše bude v bezpečí, verdadi. Jenže jim předala crack a vtom už na ni mířilo půl tuctu pistolí a ti chlapi z Miami přeskákali na sousední střechu. Stálý zdraví, uvidíme se na pláži, zlato. Od té doby se drží suterénu.

Nechce někdo ještě pivo?“

„Mně už to stačí,“ řekla Eileen.

„Já bych si jedno dal,“ ozval se Parker.

Palacios mávl na číšníka, který se sklonil nad jejich stolem a převzal objednávku na dvě piva. Do dveří vstoupil párek nějakých ranařů a Palacios si je hned změřil pohledem, ale byli to jen dva poldové po službě, kteří hned zamířili ke kamarádům u jiného stolu. Eileen se ještě stále chtěla dovědět něco víc o tom tajemném obchodě, který se měl odehrát v jakémsi tajemném sklepení.

„Kdo všechno v tom jede?“ chtěla vědět. „Říkal jsi, že se sestava nemění, tak kdo je to?“

„Myslím, že s tou dámou, co prodává crack, už jste měli co dělat,“ odpověděl Palacios. „Vzpomínáte si na černošku, co se jmenuje Rosita Washingtonová? Je to napůl Španělka.“

Eileen potřásla hlavou. „A kdo jsou kupci?“

„Tři totální amatéři,“ tvrdil Palacios. „Právě ti jsou nejnebezpečnější. Á , gracias, seňor,“ řekl číšníkovi a hned se chopil sklenice s pivem. Naklonil ji směrem k Eileen se slovy „na krásnou dámu“ a napil se. Eileen vyslechla jeho přípitek s kamennou tváři. „Ti tři si myslí, že jsou všichni černoši pitomí,“ pokračoval Palacios, „ale jestli zkusí podrazit Rosie Washingtonovou, nastanou jim vážný potíže, to vám povídám.“

„Všichni černoši jsou opravdu pitomí,“ tvrdil Parker.

Nebyl pro nic za nic blízkým přítelem Ollieho Weekse.

„Ne tak jako tihle tři troubové, to mi věřte,“ ujišťoval ho Palacios. „Nevím, kde vzali tři sta papírů na ten kšeft – jestli je vůbec mají. Ale povídám vám, že jestli tam přijdou s prázdnýma rukama, je s nimi konec, protože Rosie se sebou už podruhé vyběhnout nenechá.“

„Kdo je to?“ chtěla vědět Eileen.

„Tři magoři. Jmenují se Hany Curtis, Constantine Skevopoulos a Lonnie Doyle. Neznáte je?“

„Ne,“ řekla Eileen.

„Podvodníci každým coulem. Proto si taky myslím, že se pokusí Rosie podfouknout, jenže v tom případě ať se honem rychle koukaj schovat, niňos, ale hodně rychle. Radil bych vám, abyste vlítli do toho sklepa, zařvali ‚policie, ani hnout!‘ a všechny je sebrali dřív, než se začne střílet. Rosie zmáčknete za držení koksu a ty tři hlupáky za to, že se ho pokusili koupit, to bych vám radil.“

„Díky,“ utrousil suše Parker.

„Kde je ten sklep?“ zajímala se Eileen.

„Culver Avenue 3211. Mezi Desátou a Jedenáctou.“

„Musím si odskočit,“ oznámil jim Parker. Vstal a zamířil k pánským záchodům. Jeden z těch vazounů, co před chvílí přišli, přistoupil k hudební skříni, vhodil do ní několik mincí a stiskl pár tlačítek. Sinatra začal zpívat It Was a Very Good Year. V dnešní době už člověk Sinatru moc často neslýchá.

Eileen se po něm stýskalo. Seděla a poslouchala, pohupujíc se do rytmu. Právě zpíval tu část o dívkách z města, co bydlí nahoře.

„Tančíte ráda?“ otázal se Palacios.

„Ano, ráda.“

„Nešla byste si někdy zatancovat se mnou?“

Pohlédla na něj.

„Ne. Myslím, že ne.“

„Proč ne? Já jsem moc dobrý tanečník.“

„O tom nepochybuju, Kovboji.“

„Tak co?“

„Kromě toho máš čtyři manželky.“

„Měl jsem,“ zdůraznil Palacios. „Minulý čas. Měl jsem.

Jsem rozvedený. Čtyřikrát.“

„To je úžasné doporučení,“ poznamenala Eileen.

„Ale no tak, pojďte si se mnou někdy večer tancovat.“

„Kovboji, máme toho na tebe dost, abychom tě poslali do vězení na dvacet let.“

„No a? Mezitím si můžeme jít zatančit.“

„Jsem policajt,“ řekla Eileen.

„A co? Policajti netancujou?“

„Nech to plavat, Kovboji.“

„Zeptám se vás znovu.“

Opět se na něj podívala. Myslela na to, že je to moc pěkný chlap, že už s nikým nebyla v posteli půl roku a že tihle Hispánci jsou prý hotoví hřebci; tak proč by si s ním jednou nemohla jít zatančit? Ale také si uvědomovala, že s těmi z druhé strany zákona si člověk nesmí nic začínat.

Tenhle týpek by si už kroutil trest v Castleview, kdybychom ho výměnou za jeho služby nenechali běhat po svobodě.

Takže díky, Kovboji, pomyslela si.

„Díky, Kovboji,“ řekla nahlas. „Ale ne.“

Parker se vrátil.

„Vysvětli mi to ještě jednou,“ požádal Palaciose.

ALE, DO HAJZLU, zaláteřila v duchu Suzie. Znova se to komplikuje.

Právě když si říkala, že se všechno začíná rýsovat pěkně na rovinu, přitáhne si Harry zase domů ty svoje pošahaný kámoše. Sedí v obýváku, v osm večer hrají karty a vykládají zase o nějakém úžasném nápadu, jak vydělat milión dolarů, aniž by museli hnout prstem.

Naposledy přišli s takovým nápadem před čtyřmi týdny, když se rozhodli zamíchat v Diamondbacku do hry se skořápkami. Mělo tam hrát dvanáct černošských lamželezů, z nichž každý by kteréhokoliv z těch tří chcípáčků přerazil vejpůl jedním prstem, a oni je chtěli přepadnout. Náhodou ten večer pršelo, takže se hra nekonala, což bylo pro jejího manžela a jeho kamarády štěstí, jinak by určitě přišli k nějaké té rozbité palici. Teď tedy plánují další potřeštěný kousek, ale možná – když budou mít zase štěstí – že i tentokrát se dá do deště, což by jim ušetřilo spoustu zármutku a bolesti.

Občas se sama sobě divila, proč vlastně s Harrym Curtisem zůstává. Inu, vždycky měla ráda velké mužské.

Suzie Q Tak jí říkali, když jí ještě nebylo dvacet. Zkrácenina od Suzie Quinnová. Teď se jmenuje Suzie Q Curtisová, je jí třiadvacet let a má manžela dvakrát staršího, než je sama. Je to velký chlap se vším všudy. Včetně nápadů.

Šlo o to, že podle mínění Harryho Curtise byli všichni černoši hlupáci a stačilo jenom vymyslet nějaký trik, jak je připravit o peníze – třeba jim strčit pod nos bouchačku. Bylo opravdu moc dobře, že s těmi jeho přemoudřelými kamarádíčky nakonec na ty skořápkáře nevyrazili, protože jak se doslechla od Luelly ze salónu krásy, kde pracovala, ti hráči jsou prý opravdoví diamondbackští „gangsteři“ – tak to Luella vyslovila. Když tento střípek informace donesla svému manželovi, jenom pokrčil rameny.

O místě a čase, kde se měly hrát ty skořápky, se před Harrym mimoděk zmínila sama Suzie. On to hned vyslepičil těm dvěma chytrákům, co s nimi kamarádí, a ti hned usoudili, že je to příležitost, pro kterou stojí za to angažovat všechny své schopnosti. Později je sice upozornila, že tam hrají gangsteři, ale to je vůbec nepolekalo, kdepak, oni jsou přece tři velcí bílí chlapi s velkýma pistolema a žádnejch negrů v Diamondbacku se přece nebudou bát. Ještě že ten večer pršelo. I když teď Suzie napadlo, copak to asi bylo za gangstery, když je od hry odradila trocha deště. Vlastně toho deště bylo hodně.

Slyšela z pokoje jejich hlasy.

„Kokain,“ řekl právě jeden z nich. Lonnie. Nejstarší přítel jejího muže. Chodili spolu do školy a taky spolu byli ve vězení, ale to je jiná historie. Kromě toho si celkem odseděli jenom rok a půl. A potkali tam pár prima lidí.

„Na tvejch pět přihazuju taky pět,“ řekl její manžel.

„Prvotřídní sníh,“ tvrdil Lonnie. „Já to hopnu.“

„Kolik to teď dělá?“

Tohle byl Constantine, ten, co se usmívá jako feťák a pořád mele rameny. Vidět Constantina v pohybu, to je tedy něco.

„Přihodil deset dolarů,“ vysvětloval Hany.

„To je pro mě moc vostrý,“ mínil Constantine.

„Požadovaná cena je tři sta táců,“ prohodil Lonnie.

„Hop.“

„Takže jsme v tom jen ty a já, Lone,“ zachechtal se Hany. To byl asi jeden z důvodů, proč si ho vzala. Ten jeho hluboký smích. A také jeho velká postava, samozřejmě.

„Kde vezmem tři sta táců?“ chtěl vědět Constantine.

Uměla si představit, jak mu poskakují ramena. Jako by ze sebe střásal štěnice.

„Nebudem je potřebovat,“ opáčil Lonnie.

„Královskej full,“ ohlásil její manžel.

„Čtyři dvojky,“ trumfoval Lonnie.

„A za co teda chceš ten koks nakoupit?“ nechápal Constantine.

„ Nebudem ho kupovat,“ prohlásil Lonnie. „ Ukradnem ho.“

No jasně, pomyslela si Suzie.

Jinak by to přece bylo moc jednoduchý, no ne?

10

V PÁTEK RÁNO určil automatický systém identifikace otisků prstů – ASIOP – větší (mužské) otisky prstů jako otisky Lestera Lylea Hendersona, který za války v Zálivu sloužil u letectva. Některé z menších otisků odpovídaly vzorkům, které jim dovolila sejmout Pamela Hendersonová.

U dalších malých otisků, jež po sobě nejspíš zanechala Carrie, se identifikaci provést nepodařilo.

Laboratoř v centru města zjistila, že bílé obálky vyrábí Haleyova papírenská společnost a jsou k dostání ve všech papírnictvích a samoobsluhách po celé zemi. Carella si najednou připadal jako od FBI, když se snažila vystopovat obálky, v kterých někdo posílal antrax, kam ho napadlo.

Papíry s monogramem, to byla jiná píseň.

Laboratoř je identifikovala jako kvalitní papír firmy Generation Paper Mills z Portlandu ve státě Maine, dodavatele Carterovy továrny na výrobu papírového zboží ve Filadelfii, stát Pennsylvánie, kde se mimo jiné vyráběly i luxusní dopisní potřeby značky Letter Perfect. Ty se tady ve městě prodávají jen ve dvou obchodních domech a v sedmi specializovaných obchodech. Oba obchodní domy se nacházely ve středu města. Do nich se Carella a Kling vydali nejdřív.

S výjimkou velkoodběratelů žádný z obchodních domů nearchivoval záznamy o prodeji starší jednoho roku. Za poslední rok neměli záznam o žádném zákazníkovi – ať už by platil hotově nebo na fakturu –, který by si objednal dopisní papíry Letter Perfect s monogramem JSH. V jednom obchodním domě uchovávali záznamy o odběrech na fakturu pouze dva roky. Ve druhém dokonce jen osmnáct měsíců. V každém případě to potrvá nějaký čas, než proberou všechny staré záznamy. Potom se Carellovi ozvou.

V sedmi specializovaných obchodech byly vyhlídky ještě pochmurnější. Na zákazníka s iniciálami JSH si nikde nevzpomínali a prohlížet staré záznamy, na to teď nikdo neměl čas. Slíbili, že detektivům zavolají, kdyby na něco přišli.

Carella si pořád připadal jako u FBI.

ČLEN MĚSTSKÉ RADY Lester Lyle Henderson měl kanceláře nedaleko radnice, ve čtvrti, která ještě stále nesla jméno Staré Město. Měli zde příbojem otlučený vlnolam, který před staletími postavili Holanďané; mohutné kanóny na něm vypadaly i dnes, jako by ovládaly příjezd od Atlantiku, i když měly hlavně už dávno vyplněné betonem.

Zde, na samé špičce ostrova, jste mohli pozorovat, jak se na soutoku mísí proudy řek Dix a Harb. Ve zdejších ulicích kdysi jezdily jen vozy tažené koňmi, jsou příliš úzké, takže jimi dnes projede najednou nejvýš jeden automobil. Namísto dvoupatrových dřevěných náleven, z nichž se několik vzácných exemplářů podařilo uchovat, se tu tyčí k nebi betonové budovy hemžící se davy advokátů a finančníků. A přesto – snad díky Atlantiku, který je zde na dosah, vzdouvaje své majestátní vlny směrem ke Starému světu, jenž kdysi vdechl tomuto městu život – i dnes tu máte pocit, že takhle to tu muselo vypadat v době, kdy všichni a všechno bylo ještě velmi mladé a nevinné.

V Hendersonových kancelářích však nevládl žádný starosvětský duch. A nezaznamenali byste v nich ani sebemenší závan nevinnosti. Dívce u recepčního pultu nemohlo být víc než třiadvacet let. Přidrzlá blondýnka ve velmi krátké zelené minisukni a tmavomodré blůzce s bílými knoflíky okamžitě vycítila, že svobodným mužem v této dynamické dvojici je Kling, a plně se soustředila jenom na něj.

„Jak vám mohu pomoci?“ usmála se zářivě.

Měla jižanský přízvuk. Severní Karolína? Georgia?

Kling se divil, co dělá tady na severu, v kanceláři místního politika.

„Přišli jsme za Alanem Piercem,“ odpověděl Kling.

„Očekává vás?“

„Ano.“

„A vaše jméno?“

Kling měl pocit, jako by ji právě požádal o tanec na absolventském plese a ona se ho zeptala, do které třídy chodí.

„Detektiv Kling,“ představil se a rozevřel kožené pouzdro s připíchnutým odznakem. „Tohle je můj partner, detektiv Carella.“

„Je tady?“ otázal se Carella.

„Podívám se, pane.“

Pane. Carella si hned připadal jako čtyřicátník. Jímž skutečně byl.

Blondýna zvedla sluchátko, udeřila do tlačítka na telefonu, usmála se na Klinga, chvíli naslouchala a pak řekla: „Alane, přišli za vámi dva detektivové.“ Opět poslouchala a se slovy „tak dobře“ zavěsila sluchátko.

Znovu se usmála na Klinga. „Támhle těmi dveřmi projdete do hlavní kanceláře a skrz ni do kanceláře pana Pierce, je to až vzadu. Kdybyste mě potřebovali, stačí písknout.“

Kling měl dojem, že tohle už někde slyšel.

Kráčeli podél zdi ověšené zarámovanými plakáty z dávných volebních kampaní k neoznačeným dveřím s mosaznou klikou. Za dveřmi se nacházela rozlehlá místnost s řadou oken po jedné straně; nyní byla otevřená a od soutoku řek jimi dovnitř vanul svěží větřík. V místnosti bylo asi dvacet stolů, vyvedených ve stejných barvách jako počítače, umístěné na nich – směsice zelené, purpurové a šedé působila veselým, jarním dojmem. Za stoly seděli příslušníci takzvané mladé generace, děti, jež dosáhly plnoletosti v době, kdy se Amerika stala terčem teroristických pumových atentátů; nikomu z nich nebylo víc než pětadvacet. Všichni zírali do svých počítačů jako zhypnotizovaní, vykonávajíce jakousi politickou činnost pro svého, dnes již zesnulého, šéfa; prsty se jim po klávesnicích jen míhaly. Nikdo z nich nezvedl hlavu, když se Carella s Klingem jali proplétat k zadní stěně s trojicí úplně stejných
dveří, jež připomínaly kulisy v nějaké frašce. Na jedněch z nich uviděli tabulku se jménem A. PIERCE.

„Lauren Bacali,“ prohlásil Carella. „ Mít a nemít.“

Kling se na něj nechápavě podíval.

„Následující věta zní: ‚Umíš přece pískat, že ano, Steve?

Prostě našpulíš rty a zafoukáš.‘“

„Aha,“ pochopil Kling. „No jo.“ Zaklepal na dveře.

„Steva hrál Bogart,“ dodal Carella. „V tom filmu.“

„Dále,“ ozvalo se zevnitř.

Alana Pierce odhadl Carella na necelých čtyřicet let.

Oproti té kohortě mládežníků u počítačů v sousední místnosti vypadal mnohem starší. Vstal od stolu a vyšel jim vstříc s nataženou pravicí. Byl vysoký a štíhlý – nepochybný důsledek dlouhých hodin trávených v tělocvičně – a měl ploché břicho, útlý pas a široká ramena, očividně přírodního původu, protože byl jen v košili. „Pánové,“ přivítal je. „Rád vás poznávám. Posaďte se. Prosím.“

Carellu napadlo, že Pierce možná napodobuje prezidenta Bushe, který rozděluje každou větu delší než pár slov.

„Rozhodli jsme se. A máme v úmyslu. Vypátrat a zničit.

Zlo, ať je kdekoliv.“ Pierce ten jeho přístup ještě o něco vylepšil. Nebo to prostě byl jeho naučený způsob, jak vítat návštěvy. Teď jim ještě zuřivě potřásl rukama, jako kdyby se snažil vytřískat další voličské hlasy.

„Jak vám mohu pomoci?“ otázal se.

Stejná slova použila i ta blondýna v recepci. Carella si pomyslel, že je to třeba součástí zdejšího protokolu.

Najednou si uvědomil, že nevěří politikům. Ani nevěděl, jestli k tomu přispěly i ty dopisy, které Henderson obdržel od jakési Carrie – což byl vlastně důvod jejich dnešní návštěvy zde.

„Pane Pierci,“ začal, „jak jsem…“

„Alane,“ přerušil ho Pierce. „Prosím.“

„Alane,“ opakoval Carella a odkašlal si. „Jak jsem pochopil, odletěli jste s panem Hendersonem do hlavního města společně…“

„Ano, to je pravda.“

„To bylo v sobotu, správně?“

„Ano. V sobotu ráno.“

„Dvacátého dubna, ano?“

„Ano.“

„Jenom vy dva?“ otázal se Carella.

„Ano, jen my dva.“

„A vy jste se vrátil hned příští ráno, je to tak správně?“

„Správně. V neděli jedenadvacátého.“

„Sám.“

„Přiletěl jsem sám, ano.“

„Pana Hendersona jste tam nechal a letěl jste domů sám.“

„Ano. Měl jsem tady ve městě k vyřízení nějaké soukromé věci. A on už mě nepotřeboval.“

„Co jste tam vy dva vlastně dělali?“ zajímal se Kling.

„Absolvovali jsme nějaké schůzky. Jak asi víte, guvernér Lestera oslovil, aby kandidoval na starostu. V sobotu jsme se setkali s jeho lidmi. A Lester měl na neděli naplánovaný oběd se samotným guvernérem. Proto tam zůstal déle. Šlo o schůzku na nejvyšší úrovni. Jenom oni dva.“

Zazvonil telefon.

Pierce uchopil sluchátko.

„Ano?“ řekl. „Kdo? Ach, ovšem, spojte mě s ním.

Promiňte,“ omlouval se detektivům a hned zase mluvil do sluchátka: „Haló, Rogere? Jak ti mohu pomoci?“

Už zase, pomyslel si Carella. Jak ti mohu pomoci?

„Nu, upřímně řečeno,“ vykládal Pierce, „připadá mi to nejen předčasné, ale dokonce trochu morbidní, když se mě vyptáváte na takové věci, sotva jsme pana radního pochovali.“ Chvíli poslouchal a pokračoval: „Mně je fuk, co oznámil úřad guvernéra. Se mnou o tom zatím nikdo nemluvil a říkám vám, že si nyní nepřeji takové otázky rozebírat.“ Opět chvíli naslouchal a pak doplnil. „Budete tak laskaví?“ Podíval se na detektivy, obrátil oči v sloup, znovu se zaposlouchal a potom řekl: „Až budu připraven o tom diskutovat. Až uplyne nějaký čas, v zájmu slušnosti. Pokud vůbec někdy. Sbohem, Rogere. Díky za zavolání.“

Odložil sluchátko do vidlice. „Omlouvám se, pánové.

Pořád se mě vyptávají, jestli mám v úmyslu kandidovat na starostu, když je teď Lester…“ Potřásl hlavou. „V tomhle světě už nezůstalo ani za mák slušnosti, že? Odpusťte, ale připadají mi jako zvířata.“ Zhluboka si povzdechl, opět usedl do velkého koženého křesla za svým stolem a zeptal se: „O čem jsme to mluvili?“

„Jak jste se vrátil předčasně domů,“ napověděl mu Kling.

„Ne, lituji, jestli jsem ve vás vzbudil takový dojem. Ale já jsem vůbec nepředpokládal, že bych tam měl zůstat déle.“

„Myslel jsem…“

„Ne.“

„Když jste říkal, že jste potřeboval zařídit něco soukromého…“

„Ano, ale již před odletem jsem věděl, že má Lester sjednaný ten oběd s guvernérem. To nebylo nic nenadálého.“

„Promiňte, špatně jsem si to vyložil,“ omluvil se Kling.

„Já se omlouvám, že jsem vás spletl.“

„O jaké schůzky tedy šlo?“ chtěl vědět Carella.

„Nu, nejprve se členy takzvaného průzkumného guvernérova výboru, pak s představiteli guvernérovy kampaně a potom s lidmi z vedení naší strany. To víte, starosta našeho města, to je významný úřad. Obě strany by si přály mít tady svého člověka.“

„Trvalo to celý den?“ zajímal se Carella. „Myslím ty schůzky.“

„Nu, první začala v sobotu v deset dopoledne. Na oběd jsme si naplánovali přestávku a od dvou jsme jednali s lidmi z volební kampaně. Poslední schůzka začínala ve čtyři.“

„V kolik hodin skončila?“ zeptal se Carella.

„Ach, asi v šest, o půl sedmé.“

„Co bylo dál?“

„Navečeřeli jsme se a šli spát. Musel jsem časně ráno stihnout letadlo.“

„Večeřeli jste spolu?“ otázal se Kling.

„Vlastně ne. Zavolal jsem si pokojovou službu. Kde jedl Lester, to nevím. Řekl bych, že to asi vyřešil stejně. Měli jsme za sebou těžký den.“

„Mluvil o tom, že si zavolá pokojovou službu?“

„To ne. Jenom předpokládám… Opravdu nevím.“

„Byla v tom hotelu restaurace?“

„Ach, ovšem.“

„Takže se mohl najíst tam.“

„Mohl. Nebo kdekoliv jinde ve městě. Je tam spousta dobrých restaurací. Hlavně italských. Mnoho tamních voličů je italského původu. Vlastně bych měl říct ‚obyvatel‘.“

„Mluvil jste s ním v neděli ráno?“

„Ne. Odletěl jsem letadlem v sedm hodin.“

„Nechtěl jste ho budit, že?“ prohodil Carella.

„Přesně tak. A kromě toho, nebylo už o čem mluvit.

Všechno jsme si řekli večer předtím.“

„Večer jste si spolu promluvili?“

„Ano. Po poslední schůzce.“

„Té, co skončila někdy kolem šesté, půl sedmé?“

„Asi tak, ano. Dali jsme si ve dvoraně skleničku…“

„Jenom vy dva?“

„Ano. Abychom probrali všechno, co se ten den stalo. Já jsem pak odešel do svého pokoje, najedl jsem se a šel jsem spát. Nevím, kam šel Lester.“

„Vůbec se nezmínil o tom, kam by snad mohl jít?“

„Ne.“

„Ale vy máte za to, že si zavolal pokojovou službu.“

„To jsem jenom hádal. Připadal mi unavený… byl to jen kvalifikovaný odhad.“

„Zúčastnily se těch schůzek nějaké ženy?“ otázal se Kling.

„Ach, ano. Tohle přece není Afghánistán,“ usmál se Pierce.

„Přijela některá z těch žen z našeho města?“ zeptal se Carella.

„Ne. Všechny jsou místní.“

„Jmenuje se některá z nich Carrie?“

„Carrie?“

„C-A-…“

„Ne, na žádnou Carrie si nevzpomínám. Odkud to máte?“ vyzvídal Pierce.

„Připomíná vám to jméno něco?“

„Ne. Kdo to je?“

„Vy žádnou Carrie neznáte?“

„Vůbec žádnou.“

„Znal nějakou Carrie pan Henderson?“

„O tom nic nevím.“

„Nemuselo jít o pracovní známost,“ nadhodil Carella.

„Nevím jistě, jestli…“

„Mohlo jít o soukromou věc. Mohl by to být někdo, s kým se znal soukromě.“

„Na to se budete muset zeptat Pamely. Ona se v jeho známých vyzná lépe než já.“

„Ona ale žádnou Carrie nezná,“ řekl Carella.

„Já také ne. Je mi líto.“

„Byl jste poradcem pana Hendersona…“

„Ano.“

„Jeho asistentem.“

„Ano.“

„Jeho pravou rukou.“

„Ano?“

„Přece by vám pověděl, kdyby se znal s nějakou Carrie, nemyslíte?“

„Asi ano. Pánové, ještě stále si nejsem jist, jestli roz…“

„Jak by se do rukou pana Hendersona mohl dostat dopis bez zpáteční adresy?“

„Nemám vůbec tušení. Všechno, co přijde do kanceláře, musíme kontrolovat. Dneska si žádný politik nedovolí nic riskovat.“

„Mohl by někdo kromě pana Hendersona mít přístup k obálce označené slovy ‚Do vlastních rukou, soukromé‘?“

„Když na takové obálce není zpáteční adresa?“ doplnil Carella.

„Nu… možná že Josh.“

„Coogan?“

„Ano.“

„Chtěli bychom s ním mluvit. Je tady?“

„Ne, je mi líto, není tu.“

„Kdy se vrátí?“

„Nevrátí se. Odešel na celý den. Nemáte tušení, kolík lidí nám sem po Lesterově vraždě telefonovalo. Oba jenom běháme jako blázni.“

„To vám věřím,“ přikývl Carella. „Mohli bychom ho zastihnout doma?“

„Jistě, dám vám jeho adresu,“ přisvědčil Pierce. „Ale radši byste to měli zkusit ve škole.“

„Ve škole?“

„Ramseyova univerzita. Studuje tam večerně filmovou školu. Chce být režisérem.“

„V kolik hodin se tam obvykle vyskytuje?“

„Chodí tam v pondělí, ve středu a ve čtvrtek. Od sedmi do jedenácti.“

„Dnes je ale pátek,“ upozornil Kling.

„To je pravda,“ souhlasil Pierce a oběma detektivům začal být najednou nesnesitelně protivný.

„Ještě mám jednu otázku,“ řekl Carella. „Když jste byl s panem Hendersonem na severu, nezahlédl jste někdy v jeho společnosti devatenáctiletou dívku?“

„Na to si nevzpomínám. Chcete říct na některé z našich schůzek? Většina těch žen byla starší…“

„Ne. Myslím samotného. Jestli jste ho nezahlédl samotného ve společnosti devatenáctileté dívky.“

„Ne. Vůbec ne. Lestera? To ne.“

„Děkuji vám,“ rozloučil se Carella.

Venku na chodbě Kling poznamenal: „O tom děvčeti nám lhal.“

„Já vím,“ přikývl Carella.

AINE DUGGANOVÁ vyslovovala své jméno Anja Dúganová. Emilia to překvapovalo, jenže on nebyl irského původu. Kdysi, když se spolu sjížděli crackem – tenkrát to ještě byla móda –, mu vysvětlila, že Aine je staré keltské jméno. Věřil jí. Skutečně vypadala jako Irka. Dokonce jako Keltka. Měla jasně zelené oči – když právě nebyla sjetá – a planoucí, narudlé vlasy, jako říjnové listí; tak nějak si představoval i Livviiny vlasy. S Aine se zná už nějakých sedm, osm let. Tenkrát všude frčel crack a člověk se mohl rozparádit za pár šupů; jo, to byly časy. To bylo ještě předtím, než oba začali šlapat chodník.

Aine tehdy stála za barem a Emilio myl nádobí; oba pracovali v malé italské restauraci nedaleko Čtvrti. Ale i potom, co oba začali brát drogy, jim jaksi nikdy nechyběly peníze na každodenní potřeby a tu a tam si mohli zajít i do kina nebo na rockový koncert. Crack byl tenkrát příšerně laciný. Poprvé je s crackem seznámil jeden pikolík. Teď už se Emilio s Aine společensky prakticky nestýkají. Na muziku a podobné věci není čas; mají spoustu práce se sháněním čmrdlíků.

Vypadá teď unaveně.

Je jí pětadvacet a vypadá unaveně.

Napadlo ho, že tak možná vypadá i on.

„Hledám hospodu, co se jmenuje U O’Malleyho,“ řekl.

„Takových je v tomhle městě aspoň deset tisíc,“ odtušila Aine.

Pořád měla svůj calmspointský přízvuk s irským zabarvením – ne s italským nebo černošským či židovským.

Někteří lidé tvrdí, že nelze soudit knihu podle obálky, ale to jsou jen demokratické kecy. Stačilo, aby někdo promluvil do telefonu, a Emilio ho okamžitě dokázal zařadit. Když otevřela ústa Aine, bylo to, jako byste vytáhli špunt z láhve a na stůl vypadla spousta čtyřlístků. Dnes odpoledne měla na sobě plandavou sukni, bílou halenku, bílé ponožky a hnědé střevíce. Vypadala spíš jako nezletilá irská holčička než jako feťačka. Až na ten příšerně unavený pohled.

„No, to jsem si myslel taky,“ opáčil, „jenže jsem se podíval do seznamu, a tam žádná hospoda U O’Malleyho není.“

„Tys to hledal v seznamu?“

Byl pátek, jedenáct hodin dopoledne, a oni spolu seděli v parku a v duchu odpočítávali, kolik času jim zbývá do příští dávky. Když s tím začínali, vyzkoušeli všechny možné druhy sajrajtu. Tehdy to tu vypadalo jako jedna velká drogová samoobsluha. Crack byl tak laciný, tak příjemný, někdo by na něj měl vymyslet televizní reklamu: „Tak levný, tak příjemný. Přijďte si pro crack k nám, děcka.“

Anebo prostě řekněte ne, když myslíte, haha. Ale kouřili taky jointy pro začátečníky, což byl koks s trávou, zabalený jako cigareta. Nebo opravdové cigarety s příměsí PCP.

Pokud si Emilio vzpomíná, vyzkoušeli i měkké drogy, než se zaměřili na svůj zamilovaný produkt, který si člověk šoupne pěkně rovnou do žíly.

Jako první se na ulici dostala Aine.

Pěkné irské děvče s dobře tvarovanýma bělostnýma nohama, vypadala jako panenka z katolické školy. Plisovaná sukýnka, kabátek se zlatě vyšívaným znakem, jak svatá Cecílie Sedmibolestná; ještě jí dát do podpaží pár knížek.

Pěkná panenka. Dneska už to všechno zná, nahoru, dolů, zepředu i zezadu.

Emilio s tím začal o něco později, ale prodávat vlastní zadek se mu moc nedařilo, dokud nepřišel na to, že mu to v sukni sluší mnohem víc než v džínách. Oholil si nohy a zakoupil první rezavou paruku. Myslel, že by s Aine mohli šlapat spolu, jako slečna Dolly a její sestra Polly. Jenže ta falešná zrzavá paruka mu nešla k tmavé pleti a nehodila se ani k jejím opravdovým rusým vlasům. Vypadal jako chlap, co si na hlavu posadil kus ohyzdného koberce, místo jako šťabajzna, co má náhodou pod sukní ptáčka. Vyzkoušel množství jiných paruk, dokonce i růžové a fialové, než se nakonec ustanovil na blond barvě. Kšefty se hnuly skoro okamžitě, i když to neznamenalo, že by si užil o moc víc legrace.

„Zkusil jsem všechny seznamy, co mám,“ tvrdil.

„O’Malley nikde není.“

„Co máš za seznamy?“

Emilio si povšiml, že narkomani mívají sklon k přehnanému puntičkářství. Jsou někdy schopni dohadovat se o detailech jako mniši na semináři nebo soudci od Nejvyššího soudu. Tohle se mu na narkomanech moc nezamlouvalo, i když si uvědomoval, že to patří také k jeho špatným vlastnostem.

„Z Riverheadu a tady, z centra.“

„Takže ti zbejvaj tři velký obvody,“ poznamenala Aine.

„Já vím, ale cejtím v kostech, že to bude někde tady.“

„Proč to cejtíš v kostech?“

„Za prvé jsem tu tašku štípnul u Kingovy síně. Za druhý…“

„Jakou tašku?“

„Byly v ní důvěrný informace. Za druhý je v tom ta policajtka, zamčená ve sklepě, co vypráví o diamantech…“

„Hele, zpomal trochu.“

„Čemu jsi nerozuměla, Aine?“

„Ta ženská byla v tý tašce?“

„Ne. Jen její hlášení. A pracuje na okrsku pár bloků od tý hospody U O’Malleyho. Jo, a slyšelas někdy o okrsku nula-jedna?“

„Ne. Nula-jedna? Ne. Co to je, nula-jedna?“

„Myslím, že to bude první okrsek.“

„Ne. První okrsek je první okrsek. Nikdy jsem neslyšela, že by mu někdo říkal nula-jedna. Zní to, jako by v tom byla desetinná čárka. Nula celá, jedna.“

„A taky, kdyby existoval okrsek nula-jedna, musely by bejt i okrsky nula-dva, nula-tři a tak dále. Jenže nejsou, jak víš,“ dodal Emilio. „Tak mě napadlo, že si Livvie vymyslela něco jako falešný názvosloví, aby zmátla zločince.“

„Zločince, jo?“

„Kdyby se někdo chtěl dostat k těm diamantům.“

„Diamanty, hm?“

„Musíš mi je pomoct najít, Aine. Pak spolu odletíme do Ria.“

„Proč do Ria?“

„Je tam hezky, jak jsem slyšel. A mívají tam karneval.“

„Já mívám karneval i tady, pokaždý, když si šlehnu.“

„Kdysi jsi pracovala na baru, je to tak?“

„Však víš, že jo.“

„Tak kde je hospoda, co stojí dva bloky od policejní stanice?“

„Takový jsou všude,“ odtušila Aine.

JOSHE COOGANA očividně překvapilo, že na něj v pátek v pět hodin odpoledne na schodech před domem čekají dva muži, kteří se představili jako policejní detektivové.

„Myslel jsem, že to má na starosti ten tlusťoch,“ divil se.

„Děláme na tom společně,“ poučil ho Carella.

„Kdo vám řekl, kde mě najdete?“

„Alan Pierce nám dal vaši adresu.“

„Tak co se děje?“

„Chceme se vás ještě na něco zeptat.“

„O čem? Už jsem přece mluvil s tím tlustým.“

„Ano, ale jen krátce,“ odtušil Kling.

„No, odpověděl jsem na všechno, co chtěl vědět.“

„Je nám líto, že vás musíme znovu obtěžovat, ale mysleli jsme…“

„Chci říct, jsem snad podezřelý?“

Na to se dříve nebo později vyptávají všichni.

Ale Coogan jinak vyzařoval sebedůvěru, typickou pro většinu studentů – zvlášť studentů uměleckých škol. Ještě si nestačili uvědomit, že z nich nebude Hemingway, Picasso ani Hitchcock nebo Frank Lloyd Wright. Svět považovali za ústřici, kterou je třeba jen otevřít. Kling, který na vysoké nikdy nestudoval, a Carella, který studia nedokončil, jim ten postoj záviděli. Ale oba si přečetli Ollieho hlášení a zapamatovali si, že Coogana popsal jako „zmateného a nejistého“. Dnes večer takovým dojmem nepůsobil.

„Znáte někoho jménem Carrie?“ otázal se Carella.

„Ne. Má to být muž, nebo žena?“

„Je to devatenáctiletá dívka,“ odvětil Carella.

„Ne, tu neznám. Měl bych ji znát?“

„Lester Henderson ji zřejmě znal.“

„Znamená to to, co si myslím, že to znamená?“

„Co si myslíte, že to znamená?“

„Že si něco začal s devatenáctiletou holkou?“

„To nám musíte povědět vy.“

„Řekněme, že by mě to nepřekvapilo. Na ženské měl určitě dobré oko.“

„ Neviděl jste ho někdy s nějakou devatenáctiletou dívkou?“

„V naší kanceláři je takových plno. Ale jestli myslíte…“

„Jmenuje se některá z nich Carrie?“

„Ne.“

„Prošel přes váš stůl někdy dopis adresovaný panu radnímu a označený slovy ‚Do vlastních rukou, soukromé‘?“

„Ne. Jeho pošta chodila přímo k němu.“

„Všechna?“

„Všechna.“

„Přestože mají všichni takový strach z antraxu?“

„On snad umřel na antrax?“ Coogan udiveně zvedl obočí a pokýval hlavou.

11

VLAKEM TO DO HLAVNÍHO MĚSTA trvalo tři hodiny.

Cesta na letiště by jim zabrala půl hodiny a další dvě hodiny – při všech dnešních bezpečnostních opatřeních – by potřebovali, než by se dostali až do letadla. A to celé kvůli hodinovému letu. Kdyby se Carella rozhodl jet autem, potřeboval by na cestu skoro čtyři hodiny. Tak si řekl, že je to pěšky jako za vozem. Kromě toho – ve vlaku si s Teddy mohli povídat.

Chcete-li komunikovat s člověkem, který neslyší ani nemluví, musíte si především vidět vzájemně na ruce (protože právě v tom spočívá znaková řeč) a také je třeba, aby postižený (to je ale slovo!) partner tomu druhému mohl odezírat ze rtů.

Při jízdě autem to bylo obtížné. Carella nemohl spustit oči z vozovky a dívat se na Teddy, aniž by riskoval nehodu.

A Teddy vůbec nemohla komunikovat, pokud se nenaklonila do nemožného úhlu a pohybujícími se prsty se prakticky nedotýkala jeho obličeje. Měli to vyzkoušené. Věděli, jaké to je. Dalo se to zařídit jedině s pomocí dětí. Děti seděly na zadním sedadle, posunčinou si povídaly s Teddy a opakovaly otci nahlas, co Teddy říká. Ale když jsou sami v autě? Zapomeňte na nějaké řeči.

Jako dobré řešení jim posloužil vlak.

Stejně dnes byla sobota, Carellův volný den, a on má přece právo si vyrazit.

Ranní vlak, který se jim podařilo stihnout, byl prakticky prázdný. Nakoupil v jídelním voze kávu a koblihy a zanesl je do jejich vagónu, kde se uvelebili jako pašové na dvě sklápěcí sedadla. Líně pozorovali ubíhající krajinu a hovořili o věcech, na které jim v rušném pracovním týdnu nezbýval čas.

Carellovi dělala velkou starost společná svatba jeho matky a sestry, která se měla konat letos v červnu. Jak to má vlastně zařídit? Půjde uličkou v kostele a ony se do něho zavěsí z obou stran? Nebo nejdřív odvede matku, protože jako starší má přednost, a pak se vrátí pro sestru? A Luigi zatím…

„Vážně bych si přál, aby se nejmenoval Luigi,“ prohlásil a současně to znázornil i znakovou řečí. „Fakticky to zní, jako by to byl nějaký pobuda.“

Vždyť je to Ital, signalizovala Teddy. Tam je to docela běžné jméno.

„Jo, jenže tady jsme v Americe.“ Najednou ho něco napadlo. „Nemyslíš si, že se bude chtít přestěhovat do Milána, že ne?“

Ale ovšemže ano, ukazovala Teddy. Vždyť tam přece bydlí.

„Jak to, že mě to až doteď nenapadlo?“

Možná si právě proto děláš starosti, jak je odvedeš uličkou v kostele.

„Na tom mi možná dělá starosti úplně všechno.“

Neber si to tak, nabádala ho Teddy.

Přikývl a na chvíli se odmlčel. Opět musel myslet na to, že by se jeho matka neměla vdávat tak brzy po otcově smrti a jeho sestra že by si neměla brát muže, který neuspěl s obžalobou proti otcovu vrahovi. No jo, neber si to tak, pomyslel si. Měl ses přes to přenést už loni o Vánocích; tak to nech spát, ano? Chtějí se vdávat, a ty se na jejich svatbě musíš tvářit příjemně.

Od šestnáctého června bude jeho matka manželkou Luigiho – ježíšikriste, já to jméno nesnáším! – Fontera a jeho sestra si vezme pana Henryho Lowella, kterému on nejspíš bude muset začít říkat Hanku, jak ho oslovuje jeho sestra. Mohl bys mi podat trochu omáčky, Hanku?

Luigi a Hank.

Ježíšmarjá.

Teddy mu začala něco povídat. Otočil se a pozoroval její ruce. Miloval ji, když mluvila znakovou řečí; prsty se jí míhaly jako tekuté stříbro a to, o čem mluvila, podbarvovala i výrazem tváře, naznačujíc ústy slova, která vyjadřovala pohyby rukou. Oznamovala mu, že si musí najít práci. Že už ji nebaví sedět doma a psát adresy na obálky. Chtěla by si najít opravdové zaměstnání. Dívala se do inzerátů s volnými místy, jenže je těžká doba, a ona se svým omezením…

„Nejsi nijak omezená,“ přerušil ji.

No, ale neslyším, takže mé těžko přijmou za dirigentku do filharmonie, namítla a dala se do smíchu.

Carella se připojil.

„Co takhle moderátorka nějaké televizní show?“

nadhodil.

To je fajn nápad, přisvědčila. Nebo překladatelka v OSN.

Kolem ubíhala venkovská krajina.

Venku ožívalo jaro.

Byla to moc krátká cesta.

NA CESTU DO HOTELU Raleigh si vzali taxík. Carella ji posadil do kavárny a vydal se za ředitelem hotelu.

Jmenoval se Floyd Morgan. Okamžitě si Carellovi postěžoval, že tohle místo nesnáší, protože tady v zimě bývá nechutný mráz. „Jen se na to podívejte,“ vykládal. „Už máme konec dubna, a tady ještě leží na zemi sníh, věřil byste tomu?“ Vyprávěl Carellovi, že naposledy řediteloval na Bahamách v hotelu Club Méditerrannée na Kolumbově ostrově. „To bylo místečko,“ pochvaloval si. „Skvělí lidé, báječné jídlo a taková… radostná atmosféra, víte? Šťastná.

Ne jako tady. Tady je v zimě všechno příšerně ponuré, a než se dočkáte května, nejradši byste vyskočil z okna. Posaďte se,“ vybídl ho, „donesu vám kávu. Vážil jste dlouhou cestu, určitě se mě chcete zeptat na spoustu věcí.“

Carella se ho opravdu potřeboval vyptat na spoustu věcí.

V policejní práci jde vždycky především o to, využít co nejlépe času a prostředků, které máte k dispozici. Bylo by bývalo jednodušší a levnější vyřídit tuhle záležitost po telefonu. Stejně sem musel zavolat, aby si smluvil tuhle sobotní schůzku. Jenže tu potřeboval mluvit s mnoha lidmi, a to se po telefonu zařídit nedalo. Kromě toho, v takovém telefonátu k vám nedolehnou žádné nuance. Nevidíte tomu dotyčnému do obličeje, do očí, nemůžete si všimnout, že se mu třesou rty, že třeba maličko zaváhal. Každý záchvěv hlasu, změna tónu, to všechno vám může naznačit, že vám lže nebo zatajuje nějakou informaci. Při hovoru z očí do očí vidíte a slyšíte všechno.

Vybalil to na Morgana rovnou.

„Pokouším se zjistit, jestli měl Lester Henderson o víkendu s sebou nějakou ženu,“ prohlásil.

Morgan zaváhal. „Zajisté si uvědomujete…“

Carella věděl, že bude následovat projev, jaký už před ním proneslo nejméně 1 012 hotelových ředitelů. O

soukromí hostů a o odpovědnosti hotelu za ochranu jejich práv a výsad. Podobné proslovy už si vyslechl i od kněží, advokátů a dokonce i od účetních, takže se rozhodl okamžitě do toho vstoupit a pronést kouzelná slůvka: „Ano, ale jde o vraždu.“

Když ta slova pronášel, chápavě se usmál.

Ano, vím, jak je složité srovnat občanské povinnosti se závazky vůči zaměstnavateli. Jenomže došlo k politováníhodnému trestnému činu a já jsem pouhý služebník veřejnosti, snažící se napravit křivdu, takže bych od vás uvítal poctivý, upřímný přístup, protože tady se stala vražda, chápete, nejhorší ze všech zločinů, pane, tak mi prosím vás pomozte, protože jde o vraždu.

„Musím se podívat do záznamů,“ pravil Morgan.

Zavedl Carellu do obchodní kanceláře a požádal někoho, aby přinesl záznamy o registraci hostů z uplynulého víkendu. Jak Carella předpokládal, obýval Henderson jednolůžkový pokoj, ovšem se širokou postelí, a zapsal se do něj sám. Lester Lyle Henderson.

„Za dvě osoby bychom účtovali vyšší sazbu,“ podotkl Morgan.

Carella byl v pokušení zeptat se ho, proč se v hotelech účtuje za dvě osoby v pokoji víc než za jednu. Pokoj je pokoj, no ne? Ať je v něm kolik chce lidí. Nu, možná pro dvě osoby spotřebují víc ručníků a lahviček se šamponem.

Třeba je to zvyk pocházející z časů takzvaného zákona o opilství, kdy ženy neměly dovoleno pít alkohol v baru.

Třeba tehdy také – co on může vědět – nesměly sdílet pokoj s mužem, který nebyl jejich manželem.

„Mohl byste se v těch záznamech podívat po ženě jménem Carrie?“ požádal. „Která tu možná strávila tenhle víkend?“

„To… bude možná těžké,“ namítal Morgan.

„Jde o vraždu,“ opakoval Carella.

„Podívám se do počítače.“

Počítač skutečně našel leccos – ale nikoliv ženu jménem Carrie.

„Co takhle iniciály JSH?“ zeptal se Carella.

„Opravdu nechápu, jak…“

„Podívejte se po příjmeních na písmeno há,“ poradil mu Carella. „A potom zužte výběr na osoby, jejichž křestní jméno začíná na jé. Když budete mít štěstí, najdete i někoho s tím S uprostřed. A to bude ona.“

„JSH,“ opakoval Morgan.

„Prosím vás.“

V sobotu se přihlásily k pobytu tři ženy, jejichž příjmení začínala na H. Všechny tři pracovaly u IBM. Jen jedna z nich měla křestní jméno na J. Zapsala se jako slečna Jacqueline Heldová, bez postřední iniciály, a jako bydliště uvedla Charlotte v Severní Karolíně.

„Nevíte, kolik jí bylo let?“ zeptal se Carella.

„To v záznamech nenajdeme,“ opáčil Morgan.

„A co recepční, který ji přijímal? Ten by si nevzpomněl?“

„Nevzpomněla,“ opravil ho Morgan. „V recepci pracují jen ženy.“

„Bude dnes v práci tatáž úřednice?“

„O víkendech obyčejně pracuje vždycky stejná sestava, ano.“

„Mohli bychom zjistit, která z nich zapisovala slečnu Heldovou?“

„Nic není nemožné,“ prohlásil Morgan a dodal – Carellovi se zdálo, že poněkud sarkasticky – „jde přece o vraždu, to víte.“ Ale usmíval se přitom.

Recepční, která zapisovala slečnu Jacqueline Heldovou, si vzpomněla, že to byla asi čtyřicetiletá tmavovláska s výrazným jižanským přízvukem.

„V kterém pokoji Henderson bydlel?“ chtěl vědět Carella.

„Budeme se muset vrátit do obchodní kanceláře.“

Morgan ihned vykročil chodbou tím směrem. Carella nabyl dojmu, že ho to začíná bavit. Inu, měl za sebou dlouhou, nevlídnou zimu.

Podle počítače Henderson bydlel v pokoji číslo 1215, který byl momentálně obsazen.

„Co takhle pokojská, která tam uklízela,“ zkusil to Carella. „Je dnes v práci?“

„Podíváme se po ní,“ rozhodl Morgan. Tentokrát už bylo jasné, že ho to chytlo.

Ve dvanáctém patře o víkendu pracovaly dvě pokojské.

Obě pocházely z Brazílie. Jedna byla malé postavy, druhá velmi vysoká. Ta menší mluvila jenom portugalsky.

Angličtina její velké kolegyně byla přinejmenším lámaná.

Pověděla Carellovi, že si matně vzpomíná na ty lidi, co…

„Lidi?“ opakoval.

„Muž a žena,“ přisvědčila.

„Můžete je popsat?“

„Muž malý, nosil brýle, asi pětačtyřicet. Děvče světlé vlasy, možná osmnáct nebo devatenáct. Třeba jeho dcera, ne?“

Ta malá najednou začala vrtět hlavou a rychle něco drmolit portugalsky.

„Povídá, že nebyla dcera. Ta dívka.“

„Ona ji také viděla?“

„ Voce também a viu?“

„Claro que vi ela. Eles estavam esperando o elevador.“

„Říká ano. Viděla ji. Čekali na výtah.“

„Proč myslí, že to nebyla jeho dcera?“

„ Por que voce acha que ela nao era filha dele? “ zeptala se vysoká pokojská.

„ Porque eles estavam se beijando, “ odvětila malá kolegyně.

Vysoká žena se otočila k nim a pokrčila rameny.

„Protože se líbali,“ řekla.

V obchodní kanceláři zjistili, že Hendersonovi za sobotní noc žádné pokojové služby neúčtovali. Totéž platilo o hotelové restauraci. Záznamy však ukázaly, že pobyt v hotelu uhradil kartou American Express. Carella si opsal číslo a datum, dokdy byla karta platná, a zeptal se, jestli si může zatelefonovat.

Nejprve se stavil v kavárně za Teddy; seděla sama u stolku u okna. Vklouzl za ní, políbil ji na temeno a pak si šel sednout naproti ní.

„V pořádku?“ zeptal se.

Její poletující ruce mu hbitě oznámily, že je to moc fajn, sedět tady u okna a dívat se, jak venku chodí lidé; prý je to jako sledovat zahraniční film s neznámými herci. Vymýšlí si o nich příběhy. Zda jsou ženatí či vdané, kdo z nich má nějaký ten poměr, kdo je obchodník a kdo špión…

Myslím, že jsem viděla jednoho, co byl určitě detektivem, tvrdila.

Hleděl na její ruce, na rty naznačující slova.

„Jak jsi poznala, že je to detektiv?“ chtěl vědět.

Za prvé byl úžasné krásný…

„Já žádné krásné detektivy neznám,“ namítl.

Já jednoho znám, odtušila.

Vzal ji za obě ruce a jednu po druhé je políbil.

„Musím si ještě zatelefonovat,“ omluvil se. „Potom půjdeme na oběd a pak vyrazíme domů. Nevadí ti, že tu musíš sedět?“

Jestli vypiju ještě nějakou kávu, nebudu mít chuť na oběd, prohlásila.

„Potrvá to nejvýš deset, patnáct minut,“ sliboval.

Morgan pro něj našel telefonní aparát v malé uzavřené kanceláři a opatřil mu číslo společnosti American Express, začínající na 800. Hovor platil Carella ze své kreditní karty.

Ozvala se mu nějaká žena, která chtěla vědět, jak jí může dokázat, že je opravdu policejním detektivem. Nadiktoval jí číslo svého odznaku, telefonní číslo svého revíru, poručíkovo jméno a dokonce i jméno velitele detektivů a jeho telefonní číslo na velitelství, aby si mohla ověřit, že je tím, za koho se prohlašuje. Požádala ho, aby chvíli posečkal, že se zeptá svého vedoucího směny.

Carella čekal.

Žena se mu znovu ozvala po pěti minutách.

„Promiňte, detektive Carello,“ omlouvala se, „museli jsme si to ověřit. Co pro vás mohu udělat?“

Vysvětlil jí, co pro něj může udělat.

PŘI OBĚDĚ Teddy vyprávěl, co se dnes dověděl.

„Určitě tady s tou dívkou byl. Jedna z pokojských viděla, jak se líbali, když čekali na výtah.“

To je romantické, signalizovala Teddy.

„Velice. Pokud ovšem člověk není ženatý s jinou.“

Ty to radši nezkoušej, varovala ho.

„Hádám, že se ubytovala v jiném pokoji a každý večer proklouzla k němu, aby mohli spát spolu.“

Jako to dělají Angličané, doplnila Teddy. Ve venkovských hotelech, kam si na víkend odskočí z Londýna.

„Ano, přesně jako Angličané,“ přikývl. „Odkud vlastně víš, co Angličané o víkendech vyvádějí na venkově?“

Chodím do kina, pokrčila rameny.

„V neděli ráno si objednal na pokoj dvě snídaně. Trochu neopatrné, co?“

Ne, pokud neměl důvod si myslet, že to někdo bude prověřovat.

„V American Express mi pověděli o dvou účtech z restaurací. Za sobotní a nedělní večeři. Účet za sobotní oběd tam nemají; obědval s guvernérem. Za tu sobotní večeři dal dvě stě babek…“

Teddy obrátila oči v sloup.

„Přesně tak. V neděli ho večeře přišla na sto osmdesát.

Jsou to nejlepší restaurace ve městě, ale stejně tam nemohl být sám, leda by měl neúměrnou chuť k jídlu.“

Teddy souhlasně pokývla hlavou.

„Rád bych ty restaurace prověřil, jestli ti ještě zbyla trocha trpělivosti. Vypadá to tak, že poslal svého poradce domů, v sobotu a v neděli večer si tady užíval se svojí blondýnkou a potom…“

Neříkal jsi, že je to blondýnka.

„Ano, je to blondýnka.“

Taky se ti líbí blondýnky?

„Blondýnky se líbí každému.“

A co tobě? Mluvíme o tobě. Máš rád blondýnky?

„Já mám rád brunety s velkýma očima a velkým apetitem.“

Jím snad příliš mnoho?

„To ne, jestli máš takový hlad…“

Mám hrozný hlad. Co takhle ty ženy, které v televizi překládají pro hluché do znakové řeči?

„A hele,“ zvolal, „to je nápad.“

Myslíš?

„To tedy ano.“

Nemusela bych ale slyšet, co říká moderátor?

„Překládají ze scénáře. Dostaneš scénář.“

Opravdu to tak dělají?

„Určitě.“

Problém je v tom…

Její ruce znehybněly.

„V čem?“ zeptal se.

Nejsem dost krásná. Pokrčila rameny.

„Jsi nádherná,“ ujistil ji.

Najednou se jí v očích objevily slzy.

Ale zbytečná.

Natáhl se přes stůl a vzal ji za ruce.

„Jsi nádherná a cenná.“

Jen pro tebe.

„Pro každého, kdo má trochu rozumu,“ tvrdil. Pak se v té restauraci plné lidí zvedl, obešel stůl, naklonil jí hlavu obličejem k sobě a políbil ji na rty.

Na opačné straně místnosti někdo zatleskal.

VRCHNÍ Z RESTAURANTU Amboise, kde Henderson se svou blonďatou přítelkyní povečeřel v sobotu večer, si na tu dvojici vzpomínal velmi dobře.

„Opravdu ano,“ tvrdil. „Jemu bych hádal už hodně přes čtyřicet; byl menší postavy, štíhlý, ostříhaný jako nějaký politik, co bývají v televizi. Asi by měli změnit holiče, nemyslíte?“

„A ta žena, co přišla s ním?“

„Ach, velice hezká. Velice. Mladá světlovlasá dívka.

Zpočátku jsem ji považoval za jeho dceru.“

„Co vás přimělo změnit názor?“

„Nu, hned zpočátku mě požádal o nějaký stůl stranou. A ta dívka dodala: ‚Nějaký romantický, prosím,‘ a stiskla mu paži. Však víte, jak to bývá. Před večeří si objednali láhev šampaňského, a když si připíjeli, propletli si navzájem ruce, víte, propletli si ruce a hlavy dali nad stolem těsně k sobě a šeptali si, jak už to tak chodí. Celou večeři se drželi za ruce a… no, zkrátka, chovali se jako milenci. Ještě nikdy jsem neviděl, aby se k sobě takhle chovali otec a dcera, a to už jsem v téhle branži jedenatřicet let.“

„Kolik myslíte, že jí bylo let?“

„Osmnáct? Devatenáct? Starší určitě nebyla.“

„Nezaslechl jste náhodou její jméno?“

„Nezaslechl.“

„Neslyšel jste, že by ji oslovoval Carrie?“

„Lituji, ale ne.“

„V kolik hodin od vás odešli?“

„Nu, rezervaci měli na osmou, takže myslím, že museli odcházet asi tak o půl desáté. On ji držel kolem pasu. Docela určitě to nebyl otec s dcerou. On mě ujistil, že jídlo bylo vynikající, a to děvče řeklo: ‚Ach ano, úplně super‘ však víte, jak takové dívky mluví. Opravdu jí u nás muselo chutnat, protože na druhý den k nám přišla na oběd.“

„Jak to myslíte? On ji sem přivedl i v ned…?“

„Ne, ne. Přišla sama. Ta dívka. Vrátila se sem sama.

Přišla asi o půl jedné a vyžádala si stejný stůl, kde seděli už ten večer předtím. S radostí jsem jí vyhověl. Na oběd tu nemíváme moc plno.“

„Jak vám zaplatila?“ otázal se Carella.

„Kreditní kartou,“ odvětil vrchní.

„Asi nebudete…“

„Podívám se.“

KREDITNÍ KARTA byla vystavena na jméno Carolyn Harrisová.

Nesouhlasilo to sice s monogramem JSH na dopisních papírech, ale to už věděli předtím; teď tedy měli alespoň příjmení.

A dokonce i křestní jméno.

Carella zavolal z nádraží Klingovi a pověděl mu, co má.

Kling slíbil, že se do toho hned dá. Bylo šestnáct hodin, devětačtyřicet minut a čas ubíhal. Carellovým jel vlak sedm minut po páté.

V městských telefonních seznamech Kling žádnou Carolyn Harrisovou nenašel.

Společnost, jež vydala její kreditní kartu, neoblomně odmítala prozradit její adresu. Kling oznámil nějaké paní vedoucí někde v Arizoně nebo kde sakra ta jejich firma sídlila, že si bude muset vyžádat soudní příkaz. Vyslovila politování, že to Kling vidí právě takhle, ale ona musí důvěrné informace o svých klientech chránit a tak dále a tak podobně. Aspoň byla živá, což bylo pořád lepší než poslouchat ve sluchátku automatickou nabídku služeb o čtyřech stech položkách. Stejně moc dobře věděl, že o žádný soudní příkaz nepožádá. Místo toho se vrátil k seznamu obchodů, kde prodávali dopisní papíry Letter Perfect; zavolal je jeden po druhém. Tentokrát se všude vyptával, jestli by se, prosím pěkně, mohli podívat po objednávkách dopisních papírů s monogramem, podepsaných osobou jménem Harris, jejíž křestní jméno začíná na J a s prostřední iniciálou S.

Ve všech obchodech mu slíbili, že se ozvou.

Z jednoho z nich zatelefonovali do služebny ještě v sobotu o půl sedmé večer; Kling se právě chystal odejít.

Volala nějaká žena. Prý tuhle konkrétní objednávku převzali před šesti měsíci od jisté Joanny Susan Harrisové, bytem ve Fort Lauderdale na Floridě. Kling si poznamenal adresu, vytočil informace 411 a za chviličku už jí telefonoval. Představil se a zeptal se jí, jestli má dceru jménem Carolyn.

„O co jde?“ chtěla hned vědět paní Harrisová. „Stalo se jí něco?“

„Ne, madam,“ ujišťoval ji Kling. „Nic jí nechybí. Ale vyšetřujeme jistý případ…“

„Provedla něco?“

„Ne, ne, prosím vás, věřte mi, že nemá vůbec žádné potíže. Chceme se jí ale zeptat na několik věcí ohledně oběti; jde o muže, kterého, jak se domníváme, znala.“

Na lince zavládlo dlouhé ticho. Když se paní Harrisová opět ozvala, hovořila najednou velmi odměřeně.

„Chápu,“ pronesla.

„Nevíte náhodou, kde bychom ji zastihli, madam?“

„Proč?“

„Abychom mohli…“

„Bude potřebovat advokáta?“ zeptala se paní Harrisová.

„To si nemyslím. Proč by potřebovala advokáta?“

„Mluvil jste o oběti.“

„Ano, madam, vyšetřujeme vraždu.“

Opět dlouhé ticho. A potom:

„Je podezřelá?“

„Ne, madam.“

„Tak proč…?“

„Snažíme se vysledovat, kde se oběť pohybovala, a domníváme se, že vaše dcera s tím mužem byla den před vraždou.“

„Takže je podezřelá.“

„Ne, madam, neřekl bych, že je podezřelá.“

„Já vám její adresu nedám,“ prohlásila paní Harrisová a zavěsila.

Okamžitě jí zavolal znovu.

„Paní Harrisová,“ řekl jí, „nepokládejte mi ten telefon, ano? Vyšetřujeme vraždu a potřebujeme znát adresu vaší dcery. Když ji od vás nezískám po telefonu, budu muset požádat velkou porotu tady u nás, aby vás předvolala jako svědka. Náš státní zástupce zavolá prokurátora v Browardu nebo v Dade či odkud jste, a ten požádá místní soud o příkaz k předvedení. Najednou se u vás na zápraží objeví šerif a vy s ním poletíte k nám před velkou porotu, která z vás tu adresu dostane, anebo vás obviní z pohrdání soudem.

Cestovat letadlem není v dnešní době žádná slast, madam, tak proč byste nám všem neušetřila spoustu problémů a nedala mi tu adresu hned teď?“

„Jste surovec, mladíku,“ obvinila ho paní Harrisová.

Ale adresu mu dala.

12

Jehla se mi znovu ozval ve středu ráno, den poté, co Mercer Grant oznámil zmizení své manželky.

Mezitím můj kolega Barry Lock sledoval Granta po městě do několika různých bytů, ale nedokázal s jistotou určit, jestli v některém z nich Grant bydlí.

Nakonec ho ztratil, když na Pětatřicáté ulici vešel do knihkupectví Barnes&Noble, kde ho Lock pozoroval, jak si listuje v magazínech, které se očividně nechystal koupit, a přitom usrkává cappuccino, které si patrně koupil.

Nicméně tam ho Lock ztratil, protože – s prominutím, komisaři, tohle musí zůstat jen mezi námi – si musel odskočit. A zatímco byl na pánské toaletě v zadní části obchodu, Grant si vzal do hlavy, že právě teď odejde, ať už náhodou, nebo úmyslně. Zkrátka ještě stále jsem nevěděla, kde bydli. Takže jsem Jehlovo zavolání uvítala s velkými nadějemi. Pomyslela jsem si, že Jehla…

Možná jsem dokonce doufala, že Jehla…

Úplně jsem žila nadějí, že Jehla…

Nadějí, že Jehla bude mít nějaké informace o Grantovi nebo jeho pohřešované ženě Marii či o jeho bratranci Ambrosi Fieldsovi. Doslova jsem zatajila dech a modlila se k Bohu na nebesích.

„Co pro mě máš?“ otázala jsem se.

„Inu, je to celkem fajn, ale špatný na tom je, že se mi ten chlápek propad do ze-mě.“

„Co tedy znamená, že je to celkem fajn, Morty?“

Jehla nerad slyší, když se mu říká Morty, protože jeho pravé, poctivé jméno je Mortimer.

Jednou mi vykládal, že tohle jméno pochází ze staré anglofrancouzštiny a že to znamená „ten-kdo-žije-u-moře“. To by celkem souhlasilo, kdyby zůstal na Jamajce, která je obklopená vodou, ale ne když bydlí v tomhle městě, které je obklopené zloději všeho druhu. Kromě toho nemám ráda, když se tihle Jamajčani moc nafukují; proto ho tu a tam oslovím Morty, abych ho trochu nadzvedla. Tehdy ráno se ale nedal vyprovokovat a pokračoval ve svém hlášení, jako kdybych nic neřekla.

„Myslím, že vím, co to SRF zna-me-ná, nejde však o diamanty, je to jiná do-mé-na.“

„Jestli nejde o diamanty, tak co…?“

„Válečným diamantům se někdy říká kr-va-vý. Ty, co s nima kšeftujou, bejvaj mrchy su-ro-vý.“

„Proč si myslíš, že s tímhle nemá SRF nic společného?“

„Krvavý diamanty, kdepak, samá voda. To, oč tady běží, je jen nová mó-da.“

„Jaká móda, Morty?“

„Vím to od jistý Grace, žádný láry fá-ry, SRF je zkrátka místo pro spo-ďáry.“

„Spoďáry?“

„To, co si musíš na se-be vzít…“

„Já vím, co jsou…“

„… když se chceš řádně vo-ho-dit. Abysi potom mě-la klid.“

„Co myslíš tím místem? Obchod s prádlem?“

„U řeky Dowdu fa-bri-ka je na prádlo pro nó-bl par-ta-je.“

„Na jaké prádlo?“

„Zelený, bílý, čer-ný jak noc, nebude tě to stát ni-jak moc.“

„Kolik, Morty?“

„Že jsi to ty, má krásná ví-lo, navalíš mi jen pěti…“

„Ani náhodou!“

„Nabídni čtyři a půl a já si dám říct.“

„To je pořád ještě moc drahé.“

„No tak mi aspoň čty-řku dej. Chceš, abych mluvil, ne-bo se zdejch?“

„Tři sta; a výš nepůjdu, Morty.“

„Proboha svatýho, ta-ko-vý šmé, za to ti ani kuře ne-hráb-ne!“

„Morty, nemám chuť se nechat okrádat!“

„Tak teda tři sta dva-cet pět. Je to moc? Zboří se kvůli to-mu svět?“

„Třista dvacet pět. Nejdřív si to poslechnu. A mělo by to stát za to.“

„Nábřeží královny Alž-bě-ty,“ pravil Morty, jehož hlas se ztišil v šepot. „Zajedem tam spolu, já a ty.“

„Jak se to jmenuje? A co adresa?“

„To ti povím, až dostanu fin-dy – nebo se můžeme sejít někdy jin-dy.“

„Důvěřuj mi, Morty.“

„Vypráví o důvěře, dá-ma,“

„Morty…“

„A pak mi uteče s pra-cha-ma.“

„Můžeš mi věřit, to přece víš. To jméno a adresu!“

Mortimer si zhluboka povzdechl.

„Čistě mezi náma dvěma, ta fabrika se jmenuje Reve du Jour, spodní prádlo.“

„Reve du Jour,“ opakovala jsem. „O tom jsem nikdy neslyšela. Kde to je?“

„Podle tý dámy jménem Grace je to dvacet jedna-čtyřiačtyřicet, Riverview Place.“

„Děkuju, Mortimere.“

„Dlužíš mi tři a čtvrt kila,“ připomněl mi.

To Livviino město mělo jednu vadu: bylo imaginární.

Lidé i místa, o nichž psala, všechno bylo vymyšlené. Pokud mohl Emilio soudit, ani popis policejní rutiny neodpovídal skutečnosti a nevycházel ze zavedených vyšetřovatelských postupů. Chápal, že to všechno musela udělat, aby svedla ze stopy zločince, ale určitě tím znesnadnila cestu těm, kdo by ji chtěli zachránit.

Považoval se za jejího zachránce.

Spasitele.

Za jejího rytíře v zářivě lesklém brnění.

Za muže, který rozkopne dveře onoho sklepení, ať už je to sakra kdekoliv, v ruce bude třímat její zprávu a pozdraví ji zvoláním: „Hej, Olivie, tady jsem!“

Jako se to stává v románech a v kině.

Jen kdyby mu to tak zatraceně nekomplikovala. Věci jsou dneska už tak dost složité i bez vymyšlených měst s vymyšlenými místy. Například…

Kde je vlastně ten bar, co má stát dva bloky od Livviiny policejní stanice?

A kde je ta továrna u řeky?

Právě její zprávu znovu dočetl a dověděl se, že u řeky existuje nějaká továrna na dámské prádlo, což bylo samo o sobě vzrušující – všechny ty podvazkové pásy, kalhotky a tak. Odhadoval, že řeka Dowd bude ve skutečném světě řekou Dix, a také uhádl, že „Nábřežím královny Alžběty“

myslí Majestu, což je hned za mostem. Ale nic z toho ho nepřivedlo ani o krok blíž ke sklepu, kde je Livvie uvězněna.

Uvažoval, jestli by si její zprávu neměl přečíst ještě jednou od začátku až do konce, protože, po pravdě řečeno, bylo to velmi živé čtení, jež mu skýtalo i zajímavé náhledy do ženské mysli, což by mohl použít ve svém řemesle. Na druhou stranu, nebylo by přínosnější projít se po tom mostě a rozhlédnout se po okolí, jestli nezpozoruje něco, co by alespoň připomínalo název továrny Réve du Jour v čísle 2144 na Riverview Place, což byl pochopitelně vymyšlený název ulice v Livviině imaginárním městě?

Napadlo ho, že by s ním mohla jít i Aine.

Někdy stačí nabídnout dealerovi volňáska, a on vám pak udělá cenu.

Emilio nechal její telefon dvanáctkrát zazvonit.

Buď právě hledá hospodu, která se nachází dva bloky od policejní stanice, anebo leží na podlaze sjetá, úplně bez sebe.

Vydal se tedy k mostu sám.

ULICE PO OBOU STRANÁCH mostu v Majestě byly pravděpodobně nejhlučnější v celém městě. Nájezdy na most, překypující provozem, se zdály být dlouhé několik mil, i když se ve skutečnosti táhly jen podél několika bloků.

Hluk neustával ani na vteřinu. Taxíky, náklaďáky, osobní auta, všude neustále troubily klaksony.

Carolyn Harrisová bydlela v budově zastíněné mostem.

Kdyby Emilio Herrera, když toho dne dopoledne vykročil na most, shlédl dolů, uviděl by, jak oba detektivové před domem rozmlouvají s vrátným. Nebyl by je poznal a určitě by ho nenapadlo, že jsou to detektivové. Ve svém pestrém životě Emilio potkával mnoho detektivů, ale s těmito dvěma se ještě nesetkal. Kromě toho právě teď myslel jen na jediného detektiva, na Olivii Wesley Wattsovou.

Vrátný právě povídal Carellovi a Klingovi, že viděl slečnu Harrisovou ve tři čtvrtě na devět odejít do kostela.

Odhadoval, že se vrátí asi v jedenáct. Obyčejně chodí na mši o deváté a ke svatému přijímání a potom jde na snídani do lahůdkářství v Bradleyově ulici.

„Minulý týden to tak dělala také?“ zeptal se Kling.

„Ne, pane,“ odvětil vrátný. „Minulý týden nebyla ve městě.“

„Kde na Bradleyově ulici?“ otázal se Carella.

Poznali ji okamžitě, protože to byla v jídelně jediná blondýna. Seděla v boxu zády ke vstupním dveřím.

Zvažovali, zda si nemají přisednout do boxu naproti ní, ale pak se rozhodli počkat venku, až dojí. Nechali ji poodejít dostatečně daleko od jídelny a přistoupili k ní až na rohu ulice. Dokonce i v neděli tady byl strašný hluk.

„Slečna Harrisová?“ oslovil ji Carella.

Překvapeně se ohlédla.

Na oku měla podlitinu barvy burgundského vína.

„Ano?“ řekla.

„Detektiv Carella.“ Mávl odznakem. „Můj kolega, detektiv Kling.“

Ihned pochopila, oč jde.

„Jdete za mnou kvůli Lesterovi, že?“

„Ano, slečno, kvůli Lesterovi. Co se vám stalo s okem?“

„Nic. Píchla mě včela.“

Byla to aspoň o něco vynalézavější výmluva než obvyklé tvrzení „narazila jsem do dveří“ nebo „trefili mě tenisovým míčkem“ či „spadla jsem ze záchodové mísy“ nebo kterákoliv z tuctu jiných výmluv, jimiž týrané ženy kryjí své mužské tyrany.

Carella to nechal být. Zatím.

„Chceme vám položit několik otázek,“ řekl. „Jestli máte chviličku.“

Prošli kolem několika bloků směrem do centra a pak se dali na jih, do parku, přiléhajícímu k řece. Tady už hluk nebyl tak strašný, doléhal sem jenom jako vzdálené hřmění.

Na protějším břehu se rozkládala Majesta se svými továrnami a sloupy dýmu. Nevěděli – a ani by je to nezajímalo –, že Emilio Herrera asi tou dobou opustil most a seběhl po schodech na ulici pod ním.

„Jak jste mě našli?“ chtěla vědět Carrie.

„Podle dopisních papírů,“ odvětil Carella.

„Patří mé matce,“ přikývla. „Neměla jsem používat její papír. Dovolila mi vzít si jich pár s sebou, když jsem u ní byla loni v zimě. Bydlí na Floridě, víte… vlastně to asi musíte vědět, když jste mě našli díky jejím dopisním papírům.“

„Slečno Harrisová,“ začal Carella, „kde jste byla před týdnem asi touhle dobou?“

„S Lesterem Hendersonem.“

„Kde?“

„V hotelu Raleigh. Na severu. V hlavním městě.“

„Měla jste tam svůj vlastní pokoj, že ano?“

„Ano. Ale většinu času jsme trávili u něj v pokoji.“

„Večeřela jste s ním minulou sobotu v restaurantu Amboise?“

„Ano.“

„A zašla jste tam druhý den, v neděli, sama na oběd?“

„Ano.“

„A v neděli jste s ním byla na večeři v restauraci U

jednorožce?“

„Ano. Byli jsme tam.“

„Strávila jste s ním i nedělní noc?“

„Ano.“

„Doprovázela jste ho na cestě domů v pondělí ráno?“

„Ano, letěli jsme zpátky stejným letadlem. Ano.“

„Letěli jste časně ráno?“

„Asi v sedm deset.“

„A co dál, slečno Harrisová?“

„Nevím, jak to myslíte.“

„Kam jste jela z letiště?“

„Domů.“

Zatvářila se překvapeně. Kam myslíte, že jsem jela?

Kam se jezdí z letiště? Přece domů, ne? Jela jsem domů.

„Nejela jste do Kingovy síně?“

„Ovšemže ne. Lester si šel po svých a já také. Víte přece, že byl ženatý.“

Carella málem odpověděl: Ano, já to vím; a věděla jste to i vy?

„Co se vám stalo s okem?“ otázal se znovu.

„Už jsem řekla. Píchla mě včela.“

„Kdy?“

„Kdy?“

Opět ten překvapený pohled. Co na tom záleží, kdy se to stalo? Vy jste nikdy nedostal žihadlo? Tak se mě nevyptávejte, kdy se mi to stalo!

„Ano,“ potvrdil Carella. „Kdy?“

„Včera večer. Stačí?“

„Připadá mi to starší,“ ozval se Kling. „Byla jste s tím u doktora?“

„Ne. Dala jsem si na to led.“

„Včera večer?“

„ Ano, včera večer,“ odsekla pohoršené. V jejím pohledu se opět zračila spousta nevyřčených slov, jež se jí drala na rty: Proč se mě vyptáváte znovu a znovu na totéž? Nevěříte mi snad? Proč bych vám lhala o pitomém žihadle? Jak si to vůbec představujete nevěřit mi? Moje matka má vlastní byt ve Fort Lauderdale a objednává si dopisní papíry, které stojí celé jmění!

To všechno jí bylo možné vyčíst z očí, z výrazu tváře.

„Kdo vás uhodil?“ zeptal se Carella.

„Určitě ne Lester, jestli si to myslíte.“

„Tak kdo?“

„Nikdo.“

„Nikdo, ale Lester to nebyl, hm?“

„Co to znamená? Vy si myslíte, že jsem ho zabila, že jo?“ vyhrkla a pokusila se předstírat smích. „Opravdu si to myslíte?“ Smích rychle utichl a v zelených očích se znovu zablesklo. Moje matka má advokáty, říkaly ty oči. Jak se opovažujete?

Jenže někdo ji do těch roztomilých zelených očí udeřil a kůže kolem opuchla a získala rudo-fialovo-modrou barvu.

„Kdo vás uhodil?“ opakoval Carella. „A kdy?“

„Můj přítel. Stačí vám to?“ zaječela.

POVĚDĚLA JIM, že s tímhle chlapcem chodila trvale už od školy…

„Studuji na Ramseyově univerzitě,“ vyprávěla. „Jsem ve druhém ročníku, studuji angličtinu.“

… a pak potkala Hendersona, když přišel na besedu se studenty v rámci výuky politologie. Po přednášce si s ním šla ještě promluvit a dát mu podepsat jeho knihu Proč potřebujeme zákon? Také mu chtěla položit několik otázek, k čemuž během diskuse nedostala příležitost, přestože se pořád hlásila a pokřikovala na toho chlapíka s mikrofonem.

Pan Henderson…

„Tehdy jsem mu ještě říkala pane Hendersone.“

… jí navrhl, že kdyby měla chuť v té diskusi pokračovat někde u šálku kávy, bude mu potěšením, a ona souhlasila, protože byl tak milý a přitom dynamický, silný, plný života a jakési činorodosti, vůbec se nepodobal Lucasovi.

„Lucas je můj přítel,“ vysvětlila. „Vlastně byl.“

„Lucas, a jak dál?“

„Riley,“ doplnila.

„To on vám udělal monokl na oku?“

„Ano.“

„Včera večer?“

„Ne.“

„Kdy?“

„V pondělí ráno. Když jsem se vrátila do města.“

„Proč?“

„Dověděl se o Lesterovi.“

Podle toho, co vypráví, chodila i nadále s Lucasem, protože s ním koneckonců přišla i o panenství a vůbec. Ale současně se dvakrát týdně vídala s Lesterem, někdy i třikrát až čtyřikrát týdně, podle toho, jak často dokázal on utéct od manželky a jak často se jí podařilo vymluvit se Lucasovi, že se musí učit na zkoušku z Chaucera nebo něco podobného.

Takhle to chodilo už od listopadu, víte, od té Lesterovy besedy ve škole, to bylo krátce po Dni díkůvzdání – mezi Dnem díkůvzdání a Vánocemi; tehdy to začalo. Ale Lucas nikdy neměl žádné podezření, víte, Lucas je hrozně nedovtipný. Tak to šlo až do pondělního rána.

„V pondělí přišel ke mně domů…“

„Kolik bylo hodin?“

„Asi půl dvanácté.“

„Dobře. Přišel k vám domů.“

„A řekl mi, že už ví, kde jsem byla o víkendu… a… a začal mě mlátit.“

„Věděl tedy, že jste byla s Hendersonem?“

„Ano.“

„Řekl vám to?“

„Ne přesně těmito slovy.“

„A jakými slovy?“

„Řekl: ‚S tím zasraným laciným politikářem.‘“

„Ale věděl, že šlo o Hendersona.“

„Ano, to věděl.“

„Kde bydlí váš přítel?“

„Můj přítel už to není.“

„Kde bydlí?“

„Grangerova 831. U školy.“

TUČŇÁK DONNER zvolal Olliemu až v neděli v poledne. Seržantovi v centrále se představil jako William Donner, což mu nic neříkalo, dokud Donner poněkud netrpělivě nedodal: „Tučňák Donner, vyřiďte mu, že volá Tučňák Donner.“ To už seržant pochopil, že jde jasně o práskače. Okamžitě ten hovor spojil.

„Měl byste vašim lidem říct, aby poslouchali, co se jim říká,“ stěžoval si Donner.

„Proč? Co se stalo?“ vyptával se Ollie.

„Mám pro vás cennou informaci, a ten chlap ani nepozná moje jméno?“

„Ale to je mi líto,“ tvrdil Ollie. „Co pro mě máš?“

„Našel jsem Emmy,“ pravil Donner.

DOHLÍŽET NA ROSIE WASHINGTONOVOU nebyl žádný med. V žilách jí proudila nijak nezvyklá směs hispánské a africké krve, byla to pohledná žena se světlou pletí, žijící v komunitě, kde jste takovou směsici ras potkali na každém kroku. Být to Číňanka, to by byla jiná píseň, ale Číňané zde provozovali pouze prádelny a salóny s dámskou manikúrou, ačkoliv měl Parker dojem, že v těch salónech pracují jenom korejská děvčata – ale to je všechno jedna banda.

Parker se pokoušel nějak ověřit, jestli ten nákup drog, k němuž mělo dojít v úterý večer, proběhne opravdu v suterénu budovy číslo 3211 na Culver Avenue. Usoudil, že bude moudré za tím účelem dotyčnou dámu sledovat. Měl za to, že má-li v úterý o půlnoci změnit majitele celých tři sta tisíc dolarů, půjde si to tam ta panička nejdřív aspoň obhlídnout, aby se ujistila, že na ni nečeká nějaká další léčka, podobná té, do níž padla na střeše při jednání s těmi španěláky z Miami. Gaučo sice neřekl přímo, že to byli hispoši, ale kdo jiný z Miami by mohl nakupovat drogy? A vůbec, Palacios je taky hispoš, tak co by asi měl říkat? Tu milou španělskou dámu oškubali moji compadres?

Vzato kolem a kolem, o Rosie Washingtonové se opravdu říkalo, že je to milá dáma. Šlo o to, že v téhle branži, kde nikdy nemůžete vyloučit, že vás někdo znenadání připraví o život, ona ještě nikoho nezabila – nebo se alespoň nedopustila žádných vražd, o nichž by se policie dověděla. To ovšem neznamenalo, že na dně řeky, v kufrech aut u letiště či v hrobech vykopaných někde v suterénu – dokonce možná i v tom suterénu, kde dotyčná osoba bude v úterý prodávat kokain za tři sta tisíc dolarů – nejsou pohřbeny třeba celé tucty mrtvol. Znamenalo to jediné: že na to, jak dlouho už se věnuje svým obchodům, se Rosie pozoruhodně dobře dařilo držet mimo dosah zákona. Kromě obvinění z držení malého množství drogy, které proti ní bylo vzneseno, když jí bylo devatenáct a zřejmě se teprve zaučovala, o ní v policejních záznamech nic neměli.

Parker doufal, že v úterý večer se to změní.

Nakonec to sledování Rosie Washingtonové nebyla tak děsná otrava. Vlastně si to docela užíval. Na to, že jí je už sedmačtyřicet – soudě dle data narození, které policie získala při tom jediném zatčení pro držení omamných látek –, měla moc pěkný zadeček, na který určitě byla radost pohledět. Vykračovala si po ulici ve vypasované černé sukni a vypadala jako všechny ostatní štětky, které se tu procházely. Ovšem podle Parkera vypadaly všechny Portoričanky jako štětky. Ale kam má tak strašně naspěch?

ROSITA WASHINGTONOVÁ věděla, že ji někdo sleduje.

Dělalo jí to starosti.

Obchod se měl uskutečnit v úterý o půlnoci, a teď už byla neděle krátce po poledni a ji sleduje nějaký neohrabaný policajt, co vypadá jako houmlesák. Jedna věc byla dělat si starosti ohledně lidí, kteří od vás údajně chtějí nakoupit zboží. Ale pokud na to přišli policajti, to by bylo něco docela jiného. Jenže jak by na to mohli přijít?

Proti ní právě kráčeli dva bratři, kteří hned začali pomlaskávat a koulet očima, a když je minula, mohli si za ní vykroutit krky. Byla by na ně křikla „Hele, co je to hergot za způsoby“, jenže dneska nemůžete vědět, jestli u sebe někdo nemá boxera, nebo dokonce pistoli, takže je lepší držet pusu, ať se třeba udělají do kalhot.

Zastavila se u výlohy se sportovní obuví, činkami a vůbec všemi těmi krámy pro fitness centra, ovšem ve skutečnosti se jen potřebovala rychlým pohledem ujistit, jestli se jí ten ochránce zákona ještě pořád drží za zadkem.

Támhle je. Zastavil se, zapaluje si cigaretu a dělá, že se o ni vůbec nezajímá. Ach bože, vy jste mi ale detektiv, pane šéf.

Zblejskla jsem vás hned před domem, když jste se na mě nalepil. Teď jde ale o to, jak se vás zbavit.

Zašla do prodejny A&P na protější straně ulice a hned si pospíšila na dámy. Napadlo ji, že tam chvíli zůstane, aby si myslel, že ji ztratil. Byla by odtud vyšla zadem, jenže žádný zadní vchod tam neměli; dneska se všude tolik krade a ve většině obchodů mívají jenom jeden východ, aby si mohli dávat pozor na paničky, co zničehonic otěhotní a pod kabátem odnášejí pytel brambor. Když konečně vyšla opět na ulici, ještě tam stál a předstíral, že se zajímá o vozík s nabídkou květin ke Dni matek – on už zase bude Den matek? Páni, ty svátky se střídají jak na běžícím pásu!

Prošla bez nejmenšího zaváhání přímo kolem něj, jako kdyby tam nebyl, a pokračovala v chůzi až na místo, o kterém bezpečně věděla, že tam mají zadní vchod.

Na skle výkladní skříně stálo:

EL CASTILLO DE PALACIOS

Otevřela dveře a vešla dovnitř.

Nad dveřmi zacinkal zvoneček. Zavřela za sebou, mrkla skrze výklad ven, aby se ujistila, že se jí ten policajt ještě drží, a už se usmívala na Gauča, který vyšel zezadu, aby ji přivítal.

13

NO NE, divil se Parker, není tohle zajímavé?

Gaučo nám dal informaci o Rosie Washingtonové, která se chystá v úterý o půlnoci uzavřít kšeft, a ta samá Rosie teď za jasného nedělního odpoledne vkráčí do jeho krámu; opravdu se zázraky nedějí?

Samozřejmě, jsou to oba hispoši, takže kdoví, co spolu pečou?

Nebo aspoň poloviční hispoši – v jejím případě.

Zaujal stanoviště na protějším chodníku a myslel na to, že by se mu mohlo podařit získat soudní příkaz k umístění odposlechu v Kovbojově krámě.

ZE VŠEHO NEJDŘÍV, jakmile Palacios prošel korálovým závěsem ze zadní místnosti, ho napadlo, že se Rosie nějak dověděla, že ji shodil.

„A hele, Rosie, ahoj,“ pozdravil ji s úsměvem. „Co tě k nám přivádí?“

„Potřebuju snář,“ prohlásila. „Pro moji sestřenici.“ Ne každý věděl o tom, s čím Palacios obchoduje za svým krámkem. Většina lidí sem přicházela opravdu jen pro náboženské předměty či pro zboží související s paranormálními a nadpřirozenými jevy. Bylo tedy docela možné, že má Rosie sestřenici, která potřebuje knihu, v níž by se poučila o významu toho, co se jí v poslední době zdálo, aby se dověděla, jestli vyhraje v loterii, nebo ji naopak čeká smolné období. O tom, že je Palacios informátor, nevěděl nikdo než policie. Samozřejmě že ne.

Kdyby každý věděl, jak přichází k té troše peněz navíc, cožpak by vůbec mohl nějaké informace shromažďovat?

Pomyšlení, že by se Rosie dověděla o úhledné sumičce, kterou obdrží, až je v úterý v noci všechny seberou, bylo strašlivé. Rosie pracovala v oboru, kde se rozbíjely hlavy a střílelo se do koulí.

„Copak se sestřence zdálo?“ zajímal se Palacios.

„Že ji sleduje policajt,“ odtušila Rosie a Palacios zbledl.

„Gaučo,“ pokračovala chvatně, „myslím, že mám v zádech poldu. Můžu projít zadním východem?“

Palacios si úlevou málem ucvrnkl do kalhot.

ZPOČÁTKU OLLIE považoval tu dívku na lavičce vedle Donnera za Emmy, po které pátral. Měla světlé vlasy, na sobě krátkou modrou sukýnku a modré podkolenky, hnědé boty bez podpatků a širokou bílou halenku. Když však přišel k lavičce blíž, uvědomil si, že jí není víc než třináct let.

„Jdi si hrát, Heather,“ vybídl ji Donner. „Ale neztrať se mi.“

„Tak jo, Bille.“ Usmála se na Ollieho a zamířila k dětskému hřišti na stráni.

„Na tvůj vkus je trochu stará, ne?“ prohodil Ollie.

„Inu, časy jsou těžký,“ opáčil Donner. „Přišel jste mě poučovat, nebo se chcete dovědět o Emmy?“

„Poslouchám.“

„Je to kluk.“

Ollie si ho změřil pohledem.

„O tom Stein nic neříkal.“

„Stein mluvil pravdu. Emmy se dokáže vydávat za holku, kdy si vzpomenete. Jenže to není Emmy, ale Emilio.

A Emilio je kluk.“

„Emilio – jak dál?“

„Ahá,“ protáhl Donner. „Teď ale přijde řeč na prachy.“

„Znáš jeho příjmení?“

„Znám.“

„Víš, kde bydlí?“

„Nevím.“

„A kolikpak chceš za tuhle cennou informaci?“

„Už jsem řekl. Dvě kila.“

„Jenom za jméno? Bez adresy?“

„Cennost té informace spočívá v tom, že pracuje v přestrojení. Jakmile vám povím jeho jméno, můžete po něm skočit.“

Ollie si povzdechl.

„Lízátka přijdou dneska draho,“ pravil Donner filozoficky.

Ollie otevřel peněženku. Vyňal z ní dvě stodolarovky a podal je Donnerovi. Za nimi na stráni si Heather užívala na houpačce. Sukýnka jí vlála a bylo vidět bílé kalhotky.

Donner promnul bankovky v prstech.

„Herrera,“ řekl. „Emilio Herrera.“

Takových bylo ve městě nejméně deset tisíc.

LUCASI RILEYOVI bylo asi tak dvacet; vyhublý, modrooký klučina, vysoký pět stop a devět palců, tváře i nos poseté pihami, jak se sluší na správnou mapu Irska. Na sobě měl džíny, univerzitní tričko, vysoké pracovní boty a baseballovou čepici, nasazenou obráceně, štítkem dozadu a páskou do čela. Konečně ho vypátrali v knihovně Ramseyovy univerzity a požádali ho, jestli by byl tak laskav a šel s nimi. Odešli pak spolu na školní fotbalové hřiště, kde v neděli nikdo nebyl, až na pár chlapců, kteří v běžeckých úborech kroužili po oválu.

Vanul mírný větřík, sluníčko svítilo.

Jenže Lucas Riley v pondělí o půl dvanácté dopoledne udeřil pěstí devatenáctiletou dívku, protože se dověděl, že strávila víkend s Lesterem Hendersonem. A Hendersona asi tak hodinu předtím někdo zabil.

„Tak nám o tom povězte,“ navrhl Carella.

„Rozčílil jsem se.“

„Dvakrát?“

„Nechápu, jak to myslíte.“

„Na radního jste se také rozčílil?“

„S tím slizkým parchantem jsem se nikdy nepotkal.“

„Jak jste se o nich dověděl?“

„Od její kamarádky.“

„Od Carriiny kamarádky?“

Lucas přikývl. „Zavolal jsem jí v sobotu večer, myslel jsem že se u ní Carrie učí, tvrdila mi, že má o víkendu spoustu učení. A Maria povídá, ne, u mě není, a říkala to tak nějak váhavě; víte, jak mluví lidé, když před vámi něco tají?

Tak povídám: O co jde, Marie? A ona to vyklopila. Řekla mi, že se Carrie s tím starým chlapem schází už ode Dne díkůvzdání a že už ji nebaví pořád jí zajišťovat alibi. Carrie je prý zrovna teď s tím hajzlem na severu! Měl jsem chuť ho zabít!“

Detektivové se na něj zadívali.

Zdálo se, že si uvědomil, co řekl, protože okamžitě dodal: „Ale neudělal jsem to.“

„Místo toho jste ji zbil,“ poznamenal Kling.

„Uhodil jsem ji jen jednou.“

„Kde jste byl předtím?“

„Například mezi desátou a půl jedenácté dopoledne?“

„Měl jsem od rána přednášku.“

„Jak brzy od rána?“

„Od devíti. Skončila v jedenáct. Hned potom jsem šel ke Carrie. Ještě si vybalovala kufr po tom výletě.“

„Kde jste měl tu přednášku?“

„V Morten Parker Halí, v místnosti číslo 713.“

„Jak se jmenuje lektor?“

„Doktorka Nagelová.“

„A křestním jménem?“

„Myslím, že Phyllis. Nebo Felice. Nevím to určitě.“

„Zapisuje prezenci?“

„Určitě ano.“

„Co to bylo za přednášku?“ zeptal se Carella.

„Romantická poezie,“ odvětil Lucas.

*

ROSITA MĚLA DOJEM, že jsou to totální hlupáci, a vůbec jí nešlo na rozum, kde přišli ke třem stům tisíc dolarů, ale oni tvrdili, že ty peníze mají připravené a teď už se jen potřebují ujistit, že ona jim může dodat zboží.

„Jak máme vědět, že ten matriál máte?“ vyhrkl ten, co byl zřejmě jejich vůdcem.

Jmenoval se Lonnie Doyle, alespoň se tak představil.

Ona však nikdy nevěřila žádným jménům, která padla při drogových transakcích. Sama se jim představila jako Rosalie Wadsworthová, což bylo docela blízko Rositě Washingtonové, ale nic víc, děkuju pěkně. Nevěřila, že by se ten chlapík opravdu mohl jmenovat Lonnie Doyle, ale na druhou stranu je třeba vážně tak hloupý, že jí to pověděl na rovinu. Těžko říct, když člověk jedná s takovými mamlasy.

O skutečnosti, že ti chlapi nemají všech pět pohromadě, svědčilo především to, jak pořád místo „kokain“ říkali „matriál“. Seděli u zadního stolku v malé mexické jídelně na Culverově, kromě nich tu byli jen dva, tři další zákazníci plus obsluha za barem. Nepřipadalo vůbec v úvahu, že by sem někdo nastrkal štěnice, ale oni používali krycí kód, no věřili byste tomu? Matriál!

„Budu ten matriál mít,“ odvětila Rosita. „A je to moc kvalitní matriál.“

Ježíšikriste, pomyslela si.

Druhý trouba, který si říkal Constantine Skevopoulos – tohle musí být určitě falešné jméno –, se začal vyptávat, jestli prý ten matriál bude v dohodnutém množství. Byl to takový neposedný mužíček s přihlouplým úsměvem. „V

dohodnutém množství“ – přesně tak to řekl. A usmíval se jako feťák. Dohodnuté množství.

„Ten matriál…,“ začala Rosita, ale zarazila se a obrátila oči v sloup, protože jí bylo jasné, že tady se žádná štěnice nemůže vyskytnout ani jednou za milión let. A protože věděla, že Juanito za pultem je maličko nedoslýchavý, pronesla zřetelně: „Ten koks bude v desetikilových pytlích po dvaceti tisících za kus; celkem za tři sta tisíc dolarů.“

Ten, co se jmenoval Harry Curtis, se najednou zatvářil poplašeně, buď protože vyřkla slovo koks, nebo ho tak ohromila cena toho nákupu, která – to musela Rosita uznat – mnohonásobně převyšovala běžnou cenu, ale když to jsou takoví moulové… Tenhle Harry Curtis – pokud se tak skutečně jmenoval, ale ona si byla jistá, že se tak nejmenuje – byl obrovitý chlap. Hrbil se nad stolem jako grizzly a oči mu lezly z důlků, když Rositu uslyšel tak otevřeně hovořit o kokainu. Ostatní dva to také polekalo a začali se kolem sebe rozhlížet, jako by každou chvíli čekali, že je někdo přepadne. Ňoumové.

„Pokud si tedy rozumíme ohledně ceny,“ pokračovala Rosita, „a ohledně toho, kolik matriálu hodláte nakoupit,“

zdůraznila to slovo a opět obrátila oči v sloup, „musíme se už s konečnou platností domluvit na tom, kde ta transakce proběhne.“

„Neříkejte tu adresu nahlas,“ varoval ji Constantine; pořád sebou přitom šil a usmíval se.

„Napište nám ji,“ navrhl Lonnie.

„Na kousek papíru,“ dodal Harry.

Kam jinam? pomyslela si Rosita. Na zeď?

Otevřela kabelku, vytrhla list papíru ze zápisníku…

„Tiskacím,“ upozornil ji Harry.

„Abysme to přečetli,“ dodal Lonnie.

Constantine s úsměvem přikývl.

Rosita adresu napsala na ten list papíru tučnými, výraznými písmeny:

CUUVER AVENUE 3211

A potom, jenom aby těm nekňubům ukázala, jak jsou pitomí, když se v obyčejné mexické hospodě bojí odposlechu, ji ještě nahlas přečetla.

„Culver Avenue třicet dva jedenáct,“ řekla. „V suterénu.

Přijďte tam. A přineste peníze.“

Ti tři chlapíci odsud vypadli, jako by jim hořely gatě.

Rosita ještě chvíli ucucávala colu a pak z jídelny odešla kolem blízkého stolu, u kterého seděla nějaká dívka. Ta dívka měla na sobě plandavou sukni, bílou blůzku, bílé ponožky a hnědé střevíce. Byli byste ji mohli považovat za obyčejnou irskou pubertačku, nebýt apatického pohledu, který prozrazoval, že je to narkomanka. Rosita ten pohled poznala okamžitě; drogy, to bylo její řemeslo. Chápavě pokývla hlavou, možná dokonce soucitně, a prošla kolem té dívky ven z hospody.

Dívka jí pokývnutí neoplatila.

Ta dívka byla Aine Dugganová.

TEPRVE DESET MINUT po jedné si Parker uvědomil, že ho Rosita setřásla. Zvažoval, jestli nemá vpadnout do obchodu a obvinit Palaciose, že napomáhal podezřelé, kterou Parker sledoval, jenže tím by toho parchanta jenom vyplašil, pokud snad on a slečna Washingtonová spolu pečou nějakou legraci.

A tak se vrátil do služebny, oznámil Eileen, že ho ta Washingtonová nejspíš prokoukla, a navrhl jí, aby se sledování ujala sama. Jinak do toho zatracenýho suterénu v úterý v noci přijdou…

Opravdu řekl „zatracenýho“, aby šetřil Eileeniny city.

Eileen to shledala zábavným; za ta léta práce u policie už vyslechla slovní základ „srát“ ve všech jeho tvarech a podobách. Ale i kdyby nebyla policistkou – jako že jí byla –, stačilo jenom zajít kteroukoliv neděli do kina, kde by se jí dostalo výchovy, o jaké v kostele nikdy neslyšeli, to mi věřte, pane faráři.

„Přijdeme v úterý v noci do toho zatracenýho suterénu,“

vykládal Parker, „a najdeme tam jenom šváby a krysy.

Myslím, že se na nás Palacios pokouší hrát habaďůru.“

„Proč?“ divila se Eileen. „Když nikoho nesebereme, nedostane prachy.“

To stálo za úvahu.

„Třeba mu ona zaplatí víc než my,“ nadhodil Parker.

„Ale proč?“ opakovala Eileen.

I tohle stálo za zamyšlení.

„Aby nás nasměroval jinam.“

„Myslíš, že by to Palacios risknul?“

„Já nevím, co by risknul; jenom bych kvůli tomuhle případu nerad vypadal jako hlupák.“

„Co tedy ode mě chceš?“

„Zítra do toho sklepa zajdi. Culver Avenue dvaatřicet jedenáct. Zkontroluj to. Zjisti, jestli se neřítíme do nějaké léčky.“

„Proč tam nezajdeš sám?“ prohodila Eileen.

„Zítra mám volno,“ odvětil Parker.

„Tak tam pojď se mnou. Teď hned.“

„Už mi skoro končí služba,“ namítl Parker.

„Je teprve půl třetí,“ upozornila ho Eileen.

„Jo, ale čas běží,“ tvrdil Parker. „Než tam dorazíme, bude čas jít domů. Do zítřka to počká.“

„Oukej.“ Eileen pokrčila rameny.

„Co mělo znamenat to pokrčení ramen?“

„Do zítřka to počká,“ řekla Eileen a opět pokrčila rameny.

„Asi by ses měla naučit pár věcí, jestli tady chceš nějaký čas vydržet,“ vyjel na ni Parker.

„Ale, a jakých věcí?“

„Že nemáš kritizovat parťáka a že všechno vždycky může počkat do zítřka.“

„Já nevěděla, že tě kritizuju.“

„A taky že na něj nemáš být drzá.“

„Už chápu,“ odsekla Eileen.

„Jen abychom si rozuměli.“

„No jistě, rozumíme si báječně. Ale pověz, Andy, nebude ti připadat, že tě kritizuju, když si ten sklep půjdu prohlídnout hned teď? Protože, abys rozuměl, ten zatracenej čas opravdu utíká a já bych v úterý večer nerada vlítla do nějakýho průseru.“

„Klidně si posluž,“ nafoukl se Parker, ale bylo mu jasné, že tuhle hádku vyhrál. „Adresu znáš.“

„Znám.“ Otočila se a odvinila se jako šlapka, ta potvora.

*

KDYŽ SE EMILIO ve tři odpoledne vrátil z Majesty, v chodbě přede dveřmi jeho bytu seděla Aine Dugganová.

„Kdes byl?“ Vstala a oprášila si sukni.

„Proběhal jsem celou Majestu,“ odtušil. „Žádná firma Reve du Jour, která by vyráběla prádlo, neexistuje.“

„No to je hrozné,“ pošklebovala se Aine.

Neměla tušení, o čem to hergot mluví.

„Prošel jsem celou čtvrť. Riverview Place tam taky nikde není.“ Odemkl dveře. „Ne že by mě to překvapilo,“

dodal a vytáhl klíč ze zámku. Otevřel a vstoupil do bytu jako první.

Na podlaze pod okny ležela matrace, nenalakovaný prádelník, který koupil ve vetešnictví poblíž Leighton Avenue, stolní lampa se špinavým, potrhaným plátěným stínítkem, a to bylo všechno zařízení. Typické feťákovo doupě, zahradní úprava. Záchod se tady nečistil od časů, kdy zavraždili Julia Caesara. Dokonce i Aine, která určitě měla zkušenosti s všelijakými toaletami, tu nerada chodila čůrat.

„Došlo ti snad prádlo?“ vyptávala se.

„Ne. Prádla mám spoustu.“

„Tak proč jsi ho sháněl?“

„Nesháněl jsem prádlo. Hledal jsem ty diamanty.“

„Jaký diamanty?“ podivila se a plácla sebou na matraci.

„Co se o nich píše v Livviině zprávě.“

„No jo, Livvie. Já nenosím žádný prádlo už od sedmnácti let,“ pochlubila se. „Podprsenku ani kalhotky.“

„To vidím,“ prohodil a střelil pohledem k matraci, na kterou se poněkud nedbale rozložila. Aine se usmála jako stydlivá holčička a stáhla si sukni přes kolena.

„Pořád ještě hledáš tu hospodu u policejní stanice?“

zeptala se.

„Hledám.“

„Myslím, že jsem ji našla.“

„Vážně? A kde?“

„Ale nejmenuje se to U O’Malleyho. Jmenuje se U

Shanahana. A není to dva bloky od nějaký nula-jedničky, což nejspíš stejně neexistuje. Je to dva bloky od sedmaosmdesátýho.“

„Sedmaosmdesátýho,“ opakoval Emilio a snažil se vzpomenout si, kde to přesně je. „Na Grover Avenue?“

„Jo, naproti parku. Ale ta hospoda není na Groverově. Je na St. John’s Road, o dva bloky dál.“

„Těch pitomejch ulic je v tomhle městě nějak moc,“

nadával Emilio.

„Najdeš to snadno,“ tvrdila Aine. „Zavedu tě tam, jestli chceš. Míváš ještě někdy chuť na šukání?“

„Nijak zvlášť.“

„Já taky ne. Sjíždět se, to je to nejlepší šukání, jaký jsem kdy zažila.“

„Já taky.“

„Jo.“

Oba se odmlčeli, uvažujíce o této základní pravdě, a bezmála se těšili z poznání, že oba dva, každý zvlášť, uzavřeli manželství s heroinem.

„Myslím, že se tady chystá velkej kšeft s drogou,“

prohodila zničehonic Aine.

„Dobrý,“ zabručel Emilio. „Jak to víš?“

„V jedny mexický hospodě na Culverově jsem o tom slyšela mluvit pár lidí. Jedna Hispánka – vypadá jako Hispánka – prodává desetikilový pytle po dvaceti tácech za kus.“

„To jsou kusovatý kusy,“ pokusil se Emilio o vtip, ale Aine ho nevnímala, protože se snažila počítat z hlavy.

„Bude toho za tři sta tisíc dolarů, to znamená patnáct kusů.“

„To jsou kusovatý kusy,“ opakoval Emilio, ale ona ani teď jeho vtip nepochopila. „Kdy se to má stát?“

„To jediný právě nevím. Ten kšeft má proběhnout v čísle 3211 na Culverově. Sto padesát kilo kokainu.“

Emilio na ni pohlédl.

„A nemyslíš, že ten materiál už mají připravenej v tom sklepě?“

*

V SUTERÉNU bylo čisto.

Stůl se čtyřmi židlemi, v koutě výlevka.

Vzadu jedny dveře, vedoucí do uličky za domem.

Schody vedoucí do přízemí.

Eileen usoudila, že nejlepší bude přijít zadními dveřmi.

Vyrazit je beranidlem a všechny uvnitř překvapit, zatímco budou u stolu testovat kvalitu drogy a předávat peníze.

Rosita Washingtonová sem nepřijde sama, to je jisté, určitě nebude sama, pokud je něco pravdy na té historce o frajerech z Miami, co ji okradli. Její lidé budou ozbrojení. A totéž platí o těch syčácích, co přijdou nakupovat. Rozhodla se požádat Byrnese, aby jí dal k dispozici zásahovou partu se vším všudy. Kevlarové vesty, samopaly, žádné hrdinství, ať si Parker říká, co chce.

Přistoupila k zadním dveřím, ujistila se, že je tam jen úplně obyčejný zámek, naposledy se rozhlédla po místnosti a zatáhla za řetízek visící od žárovky nad její hlavou. V

chabém denním svědě, dopadajícím dovnitř uzoučkými okny z ulice, si nahmatala cestu po schodech a vystoupala do přízemí. Chvíli poslouchala, a teprve potom vešla do domu. Nějaká žena se dvěma plnými nákupními taškami, stoupající po schodech do prvního patra, se po ní sotva ohlédla. Eileen zamířila do vstupní haly a vyšla na ulici.

K domu právě mířil mladý Hispánec s mladou ženou irského vzezření. Mladík najednou strnul na místě. Spadla mu čelist. Pohlédl Eileen do očí a oslovil ji: „Livvie?“

„Promiňte,“ usmála se Eileen a prošla kolem něj.

Emilio se obrátil k Aine. „To přece byla ona, že jo?“

DĚVČATA OBVYKLE vyrážela na šichtu v devět, o půl desáté večer, někdy i později. Ze zkušenosti věděla, že muži nemívají chuť vlézt s někým do postele hned po večeři. Tito muži se liší od návštěvníků masážních salónů. Takoví si odskočí nahoru, kdykoliv to na ně přijde, někteří si dokonce odbudou rychlovku cestou na nádraží, než se vydají domů k manželce a dětičkám. Ale sem, do Ho Alley chodili jiní kunčofti. Člověk tu málokdy potkal opěšalého muže. Za prvé to bylo nebezpečné a za druhé s takovým holka musela zajít na pokoj, a to stojí peníze, nemluvě o tom, že je potřeba nejdřív nějaký najít. Prostě se to nevyplatí. Chlapi, kteří hledali společnost tady, projížděli ulicí v autech, hodnotíce vystavené zboží, pak zajeli k chodníku, počkali, až dotyčná dojde k vozu a nakloní se k okénku; potom začalo obchodní jednání. Ruční práce přišla na padesátku. Za ústní vyřízení jste
dali sto dolarů. Doopravdy si to rozdat – taková věc dnes nestojí méně než tři stovky a většina dívek o poskytování takových služeb vůbec nestála. Připadalo jim to moc složité; musely by si stáhnout kalhotky, vyhrnout sukni a na zadním sedadle se položit na záda, což je velmi zranitelná pozice, pokud se objeví ochránci zákona.

Zapracovat rukou nebo ústy – to se dá zvládnout na předním sedadle a lze přitom zůstat úplně oblečená, jako dáma. Praxe na ulici se vlastně příliš nelišila od zvyklostí na středních školách. Tam je dnes kuřba pokládána za jakýsi ekvivalent polibku na dobrou noc.

Kromě známých policajtů, kteří se dali podmáznout a za nějakou tu příležitostnou rychlovku vždycky přimhouřili oko, se dívky jinak musely mít před zákonem neustále na pozoru. Stačilo, aby se tu objevil nějaký osel v uniformě, který nevěděl, jak to chodí. Takový hned začne na člověka hulákat jako nějaký zpropadený kazatel, je samý oheň a pekelné zatracení, a než se rozkoukáte, sedíte v cele předběžného zadržení a čekáte, až se uprostřed noci sejde soud. Někdy se tu objevil i detektiv, i když ti mají většinou rozum, leccos už zažili, vědí, jak to chodí, a bylo by jim fuk, i kdyby za bílého dne někdo vyhulil starostu rovnou na schodech u radnice. Pozor se musí dávat hlavně na mladé policajty, na ty, co jsou ještě zapálení.

Té noci holky na chodníku poznaly v Olliem policistu hned, jakmile se objevil v ulici. Možná za to mohlo to, jak si arogantně vykračoval, nebo jeho zasvěcený pohled. Anebo ho poznaly proto, že jednak přišel pěšky, a navíc vůbec nevypadal jako chlap, co hledá povyražení. Chyběl mu zkrátka ten hladový, zoufalý, provinilý pohled typického kunčofta. Během pouhých deseti vteřin se z ulice stáhla polovina dívek; některé zapadly do domovních vchodů, jiné zašly za roh nebo prostě odešly domů spát; o nějaké trable s policajtem nestály. Druhá polovina se právě zaměstnávala jinými věcmi v autech, parkujících po celé délce ulice. Ollie do uličky Ho Alley vplul jako letadlová loď do Perského zálivu. Hledal blonďatého transvestitu, Portorikána jménem Emilio Herrera.

První dívka, s kterou si promluvil, právě vystoupila z cadillaku, parkujícího nedaleko zavřeného korejského salónu s manikúrou. Vysunula nožky ze dveří, upravila si krátkou sukni a zamávala prstíky na bělocha za volantem, načež se otočila a zjistila, že jí v cestě stojí chlap, zvíci nejmíň půldruhé tuny. Do hajzlu, polda, blesklo jí hlavou.

Cadillac se v mžiku odlepil od chodníku.

„Ahoj,“ pozdravila bujaře. „Neztratil ses?“

„Hledám jednu kamarádku,“ pravil Ollie.

„Ale?“ Dívka si ho změřila pohledem. „Třeba bych ji mohla zastoupit.“

Možná to vůbec není policajt. I když rychlý pohled do ulice jí prozradil překvapivý nedostatek jindy vystavované krásy, což bylo jisté znamení, že ostatní holky na štrychu poznaly, kdo to je, a vyklidily pole.

„Já ale opravdu hledám jen jednu konkrétní osobu,“ stál na svém Ollie.

Ale pořád ještě neukázal odznak, takže co může člověk vědět? A jestli přišel jenom kvůli sexu, proč by ho měla přepustit někomu jinému?

„Jak se jmenuje?“ otázala se. „Ale, víte, třeba bych vám mohla posloužit já.“

„Je to muž,“ prohlásil Ollie a zazubil se jako hyena.

„Emilio Herrera, znáte ji? Vlastně jeho?“

„Ne, je mi líto, neznám,“ opáčila bryskně a rychle dodala: „Vlastně už jsem chtěla jít domů, takže když mě omluvíte…“

„Ještě okamžik,“ zarazil ji Ollie. Pořád se usmíval.

Dívku napadlo, že je to buď nějaký prasák, co je na chlapečky, a s takovým ona nechce nic mít, anebo prostě tlustý policajt, který přišel Emilia sebrat kvůli drogám nebo kvůli nějakému vloupání – v obou těchto oborech se Emilio výborně vyznal. A v tom případě s ním taky nechce nic mít.

„Co takhle Emmy?“ nadhodil. „Říká si Emmy.“

„O tom jsem nikdy neslyšela,“ tvrdila.

„A jak se jmenuješ ty?“

„Proč vás to zajímá?“

„Protože my vždycky chceme vědět, kdo brzdí průběh policejního vyšetřování.“ Vytáhl zlatomodrou placku s nápisem detektiv první třídy. Do hajzlu, opakovala v duchu.

„Já jsem Talu,“ řekla.

„Tak tedy Talu,“ opakoval, „ach ano.“

Nevěděla, koho se to snaží napodobit.

Znělo to jako Al Pacino v jednom filmu, který viděla kdysi strašně dávno, dřív než poznala, jak to v životě chodí.

Také přemýšlela, jak zařídit, aby jí dal pokoj s tím vyptáváním na Emilia, o kterém věděla jen tolik, že je to feťák a transvestita, co se stará o teplouše, kteří o sobě nevědí, že jsou teplí. Dnes večer nemohla potřebovat žádné potíže. Před chviličkou mu řekla, že je právě na cestě domů.

To také bylo to jediné, oč teď stála – dostat se domů, a hodně rychle.

„A jakpak se jmenuješ dál, kočičko?“

„Díazová.“

„To znamená, že bys tu Herrerovou – nebo Herreru – mohla znát, protože je to taky osoba hispánského přesvědčení, nemluvě o tom, že máte stejné povolání.“

„Nevím, o jakém povolání mluvíte,“ zapírala Talu.

„Ach, já nevinná osůbka jsem zabloudila uprostřed noci,“ poškleboval se Ollie.

„Kdyby vám to nevadilo, detektive, opravdu bych už ráda šla domů.“

„A, jenže já jsem v tvých očkách zahlédl jakýsi záblesk poznání, když jsem se zmínil o tom Herrerovi,“ tvrdil Ollie.

„Ne, toho já neznám.“

„Tak jsem se asi zmýlil, Talu.“

„Ano, určitě jste se zmýlil.“

„Tak tedy jdi domů. Pámbu tě provázej.“

Nevěřila svým uším.

Otočila se a byla pryč, než bys řekl Taliban.

Ollie si umínil, že až se vrátí do kanceláře, musí se podívat do záznamů, jestli na tuhle slečinku Talu Díazovou s vrtivou prdelkou a na vysokánských podpatcích něco nemají, co by ji spojovalo s panem Herrerou, jenž nosí blonďatou paruku a obrovské kozy, kterého však v počítači nenašli a zatím o něm…

Zpoza rohu vyšla rudovláska v krátké sukni a růžové blůzce s ramínky. Spatřila Ollieho, usmála se a přiklapala k němu na špičatých podpatcích. „Já jsem Anja.“ Znělo to, jako kdyby řekla: „Nehledáš děvče, zlato?“

Docela určitě hledá tebe, tvrdila Aine. „Znal tvoje jméno. Emilio Herrera. A pověděl mi, i jak se jmenuješ na ulici. Emmy. Říkal, že jsi velká blondýna s velkejma kozama.“

„To taky jsem,“ zasmál se Emilio. Parádně se zkouřil marihuanou. U závisláka na heroinu to bylo neobvyklé.

Skoro jí vadilo, že je tak zkouřený. Vlastně jí to vadilo doopravdy. Ona se mu tady snaží předat důležitou informaci, a on se chová jako uhihňaná malá holka.

„To je vážně legrační,“ smál se Emilio. „Velkej tlustej policajt by chtěl přefiknout malýho Portořikána s velkejma tetas. To je fakt komický.“

„Nešlo mu o sex,“ naléhala Aine. „Hledal tebe. Chápeš, co říkám? Hledá tě kvůli nějakýmu zločinu.“

„To souhlasí“ smál se Emilio. „Neříkal, o jakej zločin jde?

O držení drog, vloupání, velká krádež, vykradenej auťák, nebo snad prostituce? Já mám na svědomí hromadu zločinů, Aine. Ten tvůj chlápek měl mluvit víc konkrétně.“

„Nic konkrétního neřek. Prostě se pokoušel něco zjistit, nic víc.“

„Ale ty jsi z toho vyrozuměla, že jsem zapletenej do nějakýho zločinu.“

„Jo, tak jsem to pochopila.“

„Říkalas, že mě hledal…“

„Ano.“

„… protože jsem zapletenej do zločinu nebo…“

„Ne.“

„On neříkal, že jsem zapletenej do…?“

„Ne, takhle přímo to neřek. Ale já jsem to vydedukovala.“

Miloval ji, když používala velká slova. Připadalo mu to moc zábavné. Byl by rád věděl, do jakého zločinu se to zapletl. Co od něj ten tlustej polda může chtít? Zná vůbec nějakého tlustého policistu?

„Povídáš, tlustej policajt?“

„Člověče, a jak tlustej.“ Aine zakoulela očima.

„Představil se ti?“

„Detektiv Weeks.“

„Z kterýho revíru?“

„Osmaosmdesát.“

„Vsadím se, že si myslí, že jedu v tom diamantovým kšeftu.“

„V jakým diamantovým kšeftu?“

„Co o něm píše Livvie.“

„Jaká Livvie, sakra?“

„V tý zprávě, co napsala.“

„Jo tohle,“ protáhla Aine.

„Vsadím se, že jde po těch krvavých diamantech, co je s nimi Livvie zamčená ve sklepě.“ Emilio najednou vypadal docela střízlivě, i když nebyl. „Myslíš, že to byla ona?“

zeptal se. „Myslíš, že se z toho sklepa nějak dostala? Co když má něco společnýho s tím velkým nákupem drog? I když musím uznat, že já jsem tam žádný drogy neviděl. Ty ano?“

„Víš dobře, že ne.“

„Jseš si jistá, že ses nepřeslechla ohledně tý adresy?

Culverova 3211?“

„Vím určitě, že jsem slyšela, co jsem slyšela,“ prohlásila Aine.

„Třeba bysme mohli ještě jednou nakouknout do toho baru, co jsi našla,“ mínil Emilio.

„Co říkáš, Aine?“

„Nemáš ještě trochu trávy?“ zeptala se Aine.

14

JAKMILE OLLIE vešel do dveří svého bytu, začal zvonit telefon. Přeběhl přes pokoj a úplně bez dechu zvedl sluchátko. Na druhém konci se ozval Tučňák Donner.

„Našel jsem vám tu operní zpěvačku,“ hlásil. „Kde se sejdeme?“

Ollie se rozhodl pro pizzerii na rohu Culverovy a Šesté ulice. No co, pomyslel si, aspoň zabije dvě mouchy jednou ranou.

„A nevoď s sebou ty tvoje holky z naší školky,“ varoval ho.

„Radši budu předstírat, že jsem vám nerozuměl,“

prohlásil Donner a zavěsil.

Než odešel z domu, vzal si Ollie z lednice něco na zub.

POKUD SI DONNER vzpomínal, právě v téhle pizzerii nedávno dva ranaři odbouchli Dannyho Gimpa. Byl z toho nervózní. Nejasně si pamatoval, že ta vražda nijak nesouvisela s povoláním, jemuž se on i Danny věnovali, ale i tak ho znervózňovalo vědomí, že tady na veřejnosti vysedává ve společnosti tak nápadného policajta, jako je Ollie, zvlášť když ani on sám nepatřil právě k neviditelným.

Taková dvojice snadno upoutá pozornost, uvědomoval si a zalitoval, že Olliemu nenavrhl další schůzku v Samuelových lázních.

„Tak kdo je to?“ zeptal se Ollie.

„Jak jste pořídil s Herrerou?“

„Zatím to za ty dvě stovky, co jsem ti dal, nestálo, a už vůbec jsme po něm neskočili.“

„Třeba nejste dost dobrej detektiv.“

„Třeba jsem. Třeba je to tvoje informace, co tady smrdí.“

„Takže možná ani nebudete chtít znát jméno tý operní zpěvačky.“

„A možná že ty bys mně mohl povědět její jméno gratis, vzhledem k tomu, že ta informace o Herrerovi stála za starou bačkoru.“

„Čeká na vás, stačí, když ho najdete. Chcete slyšet o tý zpěvačce, nebo můžu jít?“

„Dáme si pizzu,“ navrhl Ollie.

„Potřebuju stovku.“

„Už jsem ti dal dvě.“

„Tohle je čerstvá informace.“

„Jako byla čerstvá ta poslední, co? O chlapovi bez záznamů v rejstříku, co se na ulici vůbec nedá najít.“

„Třeba jste hledal v nesprávný ulici.“

„Schválně mi řekni, proč bych ti s tou novou věcí měl věřit?“

„Samozřejmě, šéfe. Za prvé, opravdu je to operní zpěvačka. Za druhý…“

„Cože je?“

„Je to operní pěvkyně. Právě teď má recitál v Clarendon Hall. Víte, kde je Clarendon Hall?“

„Jak tam teroristi na Nový rok hodili bombu?“

„Přesně tak.“

„Ona tam zpívá?“

„Právě teď.“

„Díky,“ pravil Ollie. „Takže už nepotřebuju vědět, jak se jmenuje.“

„Dostal jste mě, vy tlusťochu,“ přiznal Donner a zakousl se do pizzy.

*

VERONICA D’ALLESANDRO byla ještě na scéně, když se Ollie o půl jedenácté večer dostavil do Clarendon Hall.

Ukázal řediteli policejní odznak a oznámil mu, že potřebuje naléhavě mluvit se slečnou D’Allesandro, jakmile přijde z jeviště. Ředitel si pomyslel, že jde o další teroristický útok.

Od loňského prosince, kdy zde sebevražedný atentátník zavraždil bombou izraelského houslistu, bylo celé město jako na jehlách. Útoky na věže Světového obchodního centra to nijak nezlepšily. Ani to, co se stalo v Pentagonu.

Celý národ jako by kráčel po vejcích. Člověk zahlédl někoho, kdo vzhledem připomínal Araba, a už měl sto chutí volat FBI. Ollie Araby nesnášel stejně jako Židy a vůbec všechny národnosti na světě. V tomhle ohledu byl zastáncem rovnosti příležitostí. Cítil, že každý, kdo nevypadá tak jako on sám, zasluhuje nakopnout do zadku.

Ředitel se jmenoval Horowitz, což by byl Ollie mohl považovat za zajímavou shodu okolností, kdyby se vyznal v klasické hudbě – jenže on se v ní nevyznal. Slyšel jen další lichvářské židovské jméno a podezíral Horowitze, že od něj za vstup do zákulisí bude chtít peníze. Překvapilo ho, když ho ten člověk okamžitě zavedl do zpěvaččiny šatny.

Veronica D’Allesandro vypadala jako ta dáma z filmů bratří Marxů – Geraldine Dumontová nebo jak se jmenovala. Vypjatá hruď, po níž splýval perlový náhrdelník, vlasy zastřižené do útvaru, kterému se říkalo mikádo, a tvář ještě docela pohledná na ženu jejího věku. Ollie ji ujistil, že se mu její vystoupení opravdu moc líbilo, i když z něj vůbec nic neslyšel, a hned se začal vyptávat, jestli náhodou nezakoupila u jistého židovského zastavárníka jménem Irving hnědou aktovku od Gucciho z vepřové kůže…

„Ale ano!“ zvolala s užasle rozevřenýma očima.

Ollie usoudil, že se mu podařilo na ni zapůsobit.

„Je mi líto, že vám to musím povědět, slečno Dolisendrová,“ omlouval se, „ale ta aktovka je kradená a…“

„Ne!“ vykřikla.

„Ach, ano,“ pokývl hlavou. „Je to doličný předmět v případu vyloupení vozidla, k němuž došlo jedenadvacátého dubna, den předtím, než jste ji zakoupila.“

„Ach, bože,“ hlesla nevěřícně.

„Obávám se, že budu muset trvat na tom, abyste mi tu tašku vydala,“ pokračoval Ollie. „Nemáte ji náhodou…?“

„Ale já jsem za ni zaplatila!“

„Sedm dolarů, nemýlím-li se.“

Současně sáhl pro peněženku.

„Ano, sedm dolarů.“ Ohromeně zavrtěla hlavou.

Ollie měl za to, že i teď na ni zapůsobil.

„Policie je povinna vás odškodnit za vydání důkazního materiálu,“ pravil, což nebyla pravda. „Nemáte tu tašku náhodou tady?“

„Ano, koupila jsem si ji na noty. Nosím v ní noty.“

„To je velmi vhodný účel, opravdu ano.“ Ollie odpočítal sedm dolarovek a podal jí je. „Doufám, že jste na ni moc nesahala, rádi bychom z ní sejmuli otisky prstů.“

„Ach bože,“ opakovala.

„Přesně tak,“ usmál se srdečně Ollie. „Tu tašku, prosím vás.“

Továrna firmy Reve du Jour byla nízká, masivní cihlová budova v bloku podobných, ale vyšších staveb na nábřeží řeky Dowd. Já vím, komisaři, že znáte celou řadu cizích jazyků, vždyť naše město je zaplaveno celým spektrem různých a někdy hrůzných jazyků. Ale pro případ, že byste nevěděl, co znamená Reve du Jour ve španělštině, což je řeč, která tímhle městem doslova lomcuje, mohu vám trochu pomoci.

„Reve du Jour“ znamená „Řeka radosti“.

Jak jsem přicházela blíž, napadlo mě, že majitel či majitelé to jméno možná odvodili z toho, že továrna stojí hned u řeky, ale to byla pouhá spekulace. My, detektivové, nejsme za spekulace placení. A kromě toho nikdo, dokonce ani osoba španělského původu, by nemohl o řece Dowd smýšlet jako o řece radosti, protože je špinavější než irský opilec v den svatého Patrika – bez urážky, komisaři, to je jen taková drobná metafora.

U stolku v recepci seděla dívka s krátkými vlnitými tmavými vlasy a tmavě hnědýma očima.

Neměla podprsenku, což mě překvapilo, když se jednalo o továrnu na spodní prádlo. Musím vám vysvětlit, že dnes je pro děvče dost obtížné sehnat vhodnou podprsenku – možná právě proto ta slečna v recepci žádnou neměla. Jde o to, najít model, který současně podpírá i zvýrazňuje linii, ale přitom to musí vypadat, jako kdybyste žádnou podprsenku neměli. Ale zase skrz to nesmí být moc vidět. Tedy, neměly by vám být skrz svrchní oblečení vidět bradavky. Možná vám to připadá jako obyčejné holčičí tlachání, ale věřte mi, že polovinu svého volného času věnuji shánění vhodných podprsenek pro má nezanedbatelná ňadra. Chci prostě říci, že ta dívka v recepci buď žádnou podprsenku neměla, anebo naopak měla nějakou velmi kvalitní, takže se zdálo, že vlastně žádnou nemá.

Představila jsem se jí a zeptala se, jestli mohu mluvit s majitelem podniku.

„Mais oui, madame,“ odpověděla. Znělo to francouzsky, což mě, s ohledem na španělský název firmy, překvapilo. „Posadíte se, prosím?“

Musím zde vysvětlit, že výzdobu v recepci SRF

tvořily ženské figuríny, oblečené do podprsenek, kalhotek, podvazkových pásů, střevíčků, živůtků, korzetů bez ramínek v červené, černé, bílé i modré barvě – dokonce tu bylo i růžové a fialové prádlo.

Usedla jsem na pohovku, za níž visely na stěně fotografie mladých žen v životní velikosti, oblečených do modelů, které zde jinak byly k vidění na figurínách. Vlastně jsem se ocitla uprostřed moře ženské krásy, obklopena omamně krásnými ženami jen spoře oděnými nebo vůbec neoděnými. Mnoha mým kolegům ze služebny by se zde zatočila hlava.

Někdy jsem vděčná za své pohlaví a věřte mi, že není snadné odvrátit mě od myšlenek na můj úkol.

Potřebovala jsem se dovědět, proč vlastně se pan Mercer Grant, což nebylo jeho pravé jméno, zmiňoval o SRF, což jsem zřejmě měla považovat za zkratku afrického uskupení, zvaného Sjednocená revoluční fronta, zatímco – jak jsem se dověděla díky laskavému přispění Mortimera „Jehly“ Loopa – se jednalo o zkratku názvu španělské továrny na prádlo, jménem Spodní prádlo Reve du Jour First-class. Přišla jsem sem zjistit, jestli majitelé této firmy náhodou nevědí něco o zmizení a možná i o vraždě Marie Grantové, což není její pravé jméno, či o jejích vztazích s manželovým bratrancem, který se také doopravdy nejmenoval Ambrose Fields.

Měla jsem zkrátka pocit, že jsem na horké stopě a mám šanci dostat se až ke kořenu věci – bez legrace, komisaři. Na fotografii za mnou stála nějaká dáma ve šňůrkových bikinách, ohnutá v pase, vystavujíc své pozadí způsobem, jenž by leckterého muže dokázal rozrušit.

Byla bych přísahala, že mi recepční oznámila: „Mercer vás hned přijme, madame.“

Ale ve skutečnosti řekla jenom: „Monsieur vás hned přijme, madame.“

Ukázala mi na červené dveře mezi fotografiemi vysoké blondýny v bílém živůtku a bílých krajkových kalhotkách a velmi vysoké, nohaté brunety v černé podprsence a kalhotkách z černé krajky. Otevřela jsem dveře, vešla do chodby ověšené podobnými fotografiemi modelek, oděných prakticky jenom v prádle, a prošla jsem až k dalším červeným dveřím na opačném konci chodby. Zaklepala jsem a hlas, který mi připadal povědomý, mě zevnitř vyzval: „Ano, pojďte dál, prosím.“

Otevřela jsem dveře a ocitla se tváří v tvář panu Merceru Grantovi. Zašklebil se, až se mu v ústech zablýskl zlatý zub s diamantem.

„Á, detektiv Wattsová,“ zvolal. „Tak se zase potkáváme.“

V tu chvíli mě někdo uhodil čímsi velmi tvrdým zezadu do hlavy a já se propadla do bezvědomí a ponořila se do moře naprosté tmy.

A víc toho nenapsala.

Aspoň Emilio si to myslel.

V PONDĚLÍ ČASNĚ ráno překvapil město náhlý deštík, následovaný duhou, jejíž oblouk občané pozorovali s údivem a také s nadějí, že na jejím konci zahlédnou bájný zlatý hrnec. Ollie považoval duhu za dobré znamení. Na aktovce se určitě najde spousta otisků. A některé z nich budou dozajista patřit Emiliu Herrerovi. A protože tahle…

vlastně tenhle šlapka a drobný zlodějíček už v minulosti porušil zákon, je jisté, že o Herrerovi budou existovat nějaké záznamy. A v nich i jeho poslední známá adresa.

Ollie okamžitě nahlédl do systému ASIOP, jestli tam o některém z otisků mají záznam. Na aktovce byly i jeho vlastní otisky, které systém identifikoval. Samozřejmě, je přece představitel zákona. Měli tu i otisky Veroniky D’Allesandro; byla to cizinka s povolením trvalého pobytu a Přistěhovalecký a naturalizační úřad jí musel sejmout otisky, než jí vystavil zelenou kartu. Další identifikace se týkala jistého Thomase Kingsleyho, který za války v Zálivu sloužil v amerických ozbrojených silách. Telefonát do obchodu firmy Gucci na Hall Avenue potvrdil, že právě on prodal aktovku Ollieho sestře.

O Isabel Weeksové systém neodhalil nic – díky bohu.

Ani o Irvingu Steinovi. Ale co bylo nejhorší, neidentifikoval ani Emilia Herreru. Ten chlap – či ženská nebo kdo to vlastně je – byl čistý.

Ollie si rád sám sebe představoval v úloze Osamělého vlka, nočního dravce, elegantního a ohebného. Nerad spolupracoval s jinými, možná protože věděl, že jiní neradi pracují s ním. Očividně proto, že většina lidí na tomto světě, zejména pak příslušníci policie, nesnáší totální upřímnost, kterou Ollie považoval za nejobdivuhodnější součást svého charakteru. Inu, to je doopravdy škoda. Pokud se neumějí smířit s jeho chvályhodnou, dokonalou upřímností, ať si všichni trhnou protézou, spánembohem.

Byly však chvíle, kdy musel s ostatními policisty spolupracovat, například když potřeboval pomoc od toho Hogana či Logana nebo jak se hergot jmenuje, nemluvě o párku jeho hispošských asistentů Pabla a Pancha, aby mu zjistili sériové číslo vražedné zbraně.

Taková chvíle nastala i teď.

A tak zavolal Jimmymu Walshovi z mravnostního.

TÝŽ DEN, v pondělí ráno, Carella s Klingem opět navštívili Joshe Coogana. Tentokrát ho nalezli mezi mládeží v kanceláři radního Lestera Hendersona, který si zřejmě na mládí potrpěl. Coogan se tvářil otráveně. Všichni v kanceláři zesnulého radního vypadali otráveně. Páni, to je ale smůla, pomyslel si Carella.

„Napadlo nás, že ze všech, kdo v tom sále tehdy dopoledne byli, jste právě vy měl nejlepší přehled o tom, co se děje,“ vysvětloval.

„Jak to myslíte?“ nechápal udivený Coogan. „Přehled?“

„Seděl jste přece na balkóně, když začalo to střílení.

Mohl jste vidět všechno, co se dole odehrálo.“

„No, ale to ten chlapík v budce taky.“

„Ten musel sledovat reflektor. Měl práci. Vy jste se jenom díval.“

„Ne, poslouchal jsem zvukové zkoušky.“

„Co to obnášelo?“

„Hlasitost, výšky a basy, srozumitelnost.“

„Tedy jste potřeboval jenom svoje uši, je to tak?“

„No dobrá, chápu, jak to myslíte.“

„Povězte nám, co se tehdy dopoledne stalo,“ vybídl ho Carella.

Jak si Coogan vzpomíná, ve vzduchu se vznášelo vzrušené očekávání, protože všichni předpokládali, že Henderson na večerním mítinku ohlásí svoji kandidaturu na funkci starosty. Celý víkend strávil na severu a nebylo tajemstvím, že se tam sešel s guvernérovými lidmi a také s někým z Bílého domu…

„To jsme nevěděli,“ přiznal Carella.

„Nu, aspoň se to povídalo. Pokud se nemýlím, všichni mu fandili. Takže přirozeně…“

… jestliže se chystal oznámit svoji kandidaturu na starostu, všichni se snažili připravit všechno jaksepatří. S

Chuckem Mastroianim spolupracovali už v minulosti a věřili mu, že zajistí výzdobu s těmi správnými stranickými a vlasteneckými motivy. On však přesto pořád pobíhal po place a volal rozkazy na své podřízené, aby tadyhle přidali ještě pruh látky a kam mají postavit ten větrák, aby americký prapor vlál pěkně energicky, jak se sluší a patří.

Coogan sám seděl na balkóně a poslouchal zvuky linoucí se z reproduktorů, rozmístěných po celém sále, zatímco u mikrofonu za pódiem jeden Mastroianiho zaměstnanec opakoval pořád dokola stejné věty. Muselo být asi tak čtvrt na jedenáct nebo za deset minut půl. Všichni pracovali už od devíti; možná začali chvíli po deváté…

„V kolik hodin přišel do sálu Henderson?“ zeptal se Carella.

„Kolem půl desáté.“

„Byl sám?“

„Jak to myslíte?“

„Přišel někdo s ním?“

„Ne. Byl sám.“

„Dobrá, takže je čtvrt na jedenáct nebo tak nějak… co se stalo potom?“

„Nu, pan Henderson zkoušel svůj nástup…“

… kráčel z levé strany jeviště k pódiu, celou dobu ve světle reflektoru, a zvednutou paží zdravil obecenstvo, jak to měl provést i večer, na pódiu se zastavil a právě se obracel čelem do sálu, když zazněly výstřely. Šest ran v řadě, bum, bum, bum, a už Henderson padal, bylo to skoro jako zpomalený film, reflektor se ho pořád držel a on se hroutil na pódium. Mastroiani zaječel: „Zhasněte to světlo,“ a když na to ten chlapík v budce dost rychle nezareagoval, zahulákal znovu: „Zhasněte to zkurvený světlo!“ A reflektor zhasl. Allan vykřikl: „Zastavte ho! Chyťte ho!“ nebo něco takového a rozběhl se do zákulisí na pravé straně jeviště…

„O tom nám nic neřekl.“

„Ano, rozběhl se pryč a Mastroiani s několika chlapy z jeho party běželi za ním. Já jsem sešel dolů, jakmile mi došlo, co se stalo. Než jsem dorazil na jeviště, Alan s ostatními se už vraceli. Ten, co střílel, v pohodě utekl.“

„Kde ho hledali?“

„Asi v budově. Všude možně. Opravdu nevím. Neptal jsem se jich.“

„Vy sám jste toho střelce neviděl, že ne?“

„Ani nevím, z které strany se střílelo.“

„No, z pravé strany jeviště,“ řekl Carella. „To už víme.

Vy jste neviděl, že by někdo střílel ze zákulisí?“

„Neviděl jsem ani nohu. Díval jsem se na toho zvukaře u mikrofonu.“

„Co se stalo potom?“

„Začal hotový cirkus. Všichni hulákali jeden přes druhého. Alan mi řekl, abych zavolal policii, což jsem mimochodem mezitím už udělal…“

„To vy jste telefonoval na osmaosmdesátý revír?“

„To zas ne. Nevěděl jsem, v jakém jsme okrsku. Vytočil jsem jen devět set jedenáctku.“

„Kdy to bylo?“

„Hned jak jsem sešel dolů a uvědomil si, že je pan Henderson mrtvý. Zavolal jsem ze svého mobilu.“

„Kde byli ostatní?“

„Ještě honili toho, co ho zastřelil. Vlastně…“ Coogan se odmlčel a potřásl hlavou.

„Ano?“ zeptal se Carella.

„Alana naštvalo, že jsem jim zavolal, aniž bych se s ním poradil. Víte, ten člověk tam ležel mrtvý, svetr měl celý od krve – měl jsem snad čekat na nějaké dovolení, že smím zavolat policii?“

„Co vám řekl?“

„Prý je to choulostivá věc; neměl jsem jednat z vlastní iniciativy. Odpověděl jsem, že jsem nevěděl, co jiného udělat, když tady leží mrtvola – co jiného než zavolat okamžitě policii? Ale byla to jen akademická debata, protože zatímco na mě ječel, policie už přijela.“

„On na vás ječel?“ zajímal se Kling.

„Řekněme, že byl rozrušený. On se honí zbůhdarma po celé budově za tím střelcem, a nějaký neukázněný ňouma mezitím začne jednat podle svého.“

„Takhle o vás mluvil?“ chtěl vědět Carella. „Že jste neukázněný ňouma?“

„Ne, to říkám já. Ale on si to nejspíš myslel.“

„Mluvil jste s policisty, kteří se na místo činu dostavili jako první?“

„Jenom jsem jim pověděl, že devět set jedenáctku jsem zavolal já. Oni klábosili hlavně s Alanem. Tedy než přijeli všichni ti detektivové.“ Na okamžik zaváhal a dodal: „Předpokládám, že ten svědek vám už nic víc neřekl, je to tak?“

„Který svědek?“ zavětřil Carella.

„Ten starý pobuda.“

„Jaký pobuda?“

„Ten, co si z něj strážníci dělali legraci.“

„Legraci? Ze svědka!“ nechápal Carella.

„No, vyprávěli Alanovi o tom opilci, co ho vyslechli před budovou.“

„Jo, a co s ním bylo?“

„Řekl jim, že viděl někoho vyběhnout z uličky.“

„Cože?“

„Nějakého…“

„Nějaký svědek viděl někoho vyběhnout z uličky?“

„Tak to povídali ti policajti. Jenže nemohl nikoho vidět.“

„Jak to myslíte, že nemohl? Proč ne?“

„Protože ta ulička, z které údajně někoho viděl vyběhnout, je na nesprávné straně. Alan jim hned řekl, že to není možné. Chvíli předtím toho vraha honil na opačné straně budovy.“

Carella si vzpomněl, že i zbraň se našla na nesprávné straně budovy. Napadlo ho, že vrahem je možná kouzelník.

Anebo možná rozlišování levé a pravé strany jeviště ztrácí na významu, jakmile jde o vraždu.

„Děkujeme,“ řekl, „že jste se nám věnoval.“

15

POLICISTCE PATRICII GOMEZOVÉ pořád nešlo na rozum, jak mohl někdo poté, co spáchal vraždu výstřelem z pravé strany zákulisí, odhodit vražednou zbraň do uličky na levé straně budovy. Cožpak by nemusel přeběhnout jeviště, aby to mohl udělat? A kdyby to udělal, neviděl by ho přebíhat někdo z lidí v hledišti?

Patricia stála v uličce za pravou stranou jeviště, kudy vrah musel utéci, pokud to všechno mělo mít nějakou logiku. Jenže při policejní práci často narazíte na ten problém, že věci nevypadají logicky ani rozumně. Byla policistkou teprve čtyři měsíce, ale i za tu krátkou dobu již zažila řadu nelogických, nepochopitelných věcí, až si někdy říkala, že se měla dát radši k hasičům, což byla další z mála z možností otevřených pro mladou Portorikánku, která vyrostla v Riverheadu.

V den, kdy Patricia poprvé nastoupila do služby ve zbrusu nové, na míru ušité modré uniformě, vyšla ze španělského lahůdkářství jedenáctiletá holčička, mlsající jablečný rosol. Objevila se na chodníku právě ve chvíli, kdy dva gangsteři, svářící se o možnost prodávat drogy na témže rohu, po sobě začali střílet. Děvčátko se dostalo do křížové palby. Když Patricia přiběhla na místo činu, dívčina krev stékala do čerstvě napadlého sněhu. Její babička ji držela v náručí a hlasitě naříkala.

„Adelie, ne! Adelie! Adelie!“ Ale dívka již byla mrtvá.

Patricii to připadalo nelogické a proti zdravému rozumu.

Její seržant ale řekl: „Na to si zvykneš.“

V následujících měsících uviděla muže se čtyřmi velkými dírami v obličeji, kam ho střelila jeho žena, protože ho načapala v posteli se sousedkou; uviděla malé dítě, jemuž krysy rozkousaly tvářičku na cáry, zatímco ho jeho matka nechala samotné v kolíbce a vyrazila si s kamarádkou do kina; viděla ženu uvízlou v automobilu, který narazil do jídelny Mickey D’s, a dívala se, jak záchranáři rozstřihli auto nůžkami na plech a vytáhli ji ven celou zkrvavenou, polámanou a rozdrcenou. Měla pocit, že to všechno se vzpírá zdravému rozumu a logice.

A před pouhými dvěma týdny zažila ten pocit opět, když někdo, koho se zatím nepodařilo dopadnout, podřízl krk pětasedmdesátiletému starci, vybral mu peněženku a odhodil ji do strouhy, kam ještě stále proudila jeho červená krev, když u něj Patricia poklekla se slovy: „Budete v pořádku, držte se.“ Jenže on už byl pochopitelně mrtvý a neměl čím se držet a zase to bylo tak zatraceně nesmyslné, nelogické.

Nyní stála v uličce a snažila se pochopit, jak se asi chová člověk, který někoho zastřelil a utíká z místa činu. Vystřelí z pravé strany jeviště a na pravé straně také vyběhne ven.

Nepoběží přece přes přeplněné hlediště, aby se dostal k východu na levé straně budovy a mohl tam odhodit pistoli do strouhy. To se prostě nedělá. Za uplynulé čtyři měsíce jsem zažila spoustu nelogických, nepochopitelných věcí, ale kdybych právě někoho zastřelila, tak bych určitě nic podobného neprovedla.

A co bych tedy udělala? položila si otázku.

Vyšla bych těmito dveřmi, a protože bych měla v ruce vražednou zbraň, ihned bych ji odhodila na nejvhodnějším místě. Což je právě strouha tadyhle přímo pod okapem. Ale ne. Vrah přeběhl na opačnou stranu a zbraň odhodil tam.

Nedávalo to smysl. Ta zbraň se měla najít na téhle straně budovy.

Ledaže…

No, je to jenom předpoklad…

Ale co když měl komplice? Co když na to byli dva; dva lidé, kteří si přáli smrt člena městské rady, ať už z jakéhokoliv důvodu… tedy v akademii je učili, že existují jen dva důvody k vraždě – láska nebo peníze. Takže cherchez la femme, zlato, anebo se začni zajímat o peníze, protože to je vše, co můžeš a potřebuješ zjistit.

Řekněme, že ho zastřelím z pravé strany jeviště…

… a předám zbraň komplicovi, který odejde dveřmi na levé straně budovy, a tam se jí zbaví.

Zatímco…

Ne, ještě počkej, zarazila své úvahy.

Vlastně ne, správně, zatímco já už jsem na pravé straně budovy, žádnou pistoli nemám a v klidu odkráčím ulicí, aniž bych byla něčím nápadná – žádná pistole, vůbec nic; tys ten zatracenej zločin vyřešila, Patricie!

Ale jak to, že mě nikdo neviděl? zeptala se sama sebe.

Šestkrát vypálím ze zákulisí, a nikdo mě neviděl?

Jak často bývá na takovém místě někdo zastřelen?

No dobře, možná mě nikdo pořádně neviděl na jevišti, koneckonců jsem v zákulisí a určitě nastane pořádný zmatek, když někoho zastřelí. Ale co za jevištěm, v zájeviští nebo jak tomu říkají? Co tam? Nemohl tam stát někdo s koštětem, s mopem? Opravdu mne nikdo v celým tom zatraceným baráku neviděl utíkat – ať už kteroukoliv stranou, napravo nebo nalevo, to je fuk? Nikdo mě neviděl odejít z místa činu?

Nezeptal se na to Ollie lidí, kteří tady pracují?

Vsadím se, že vyslechl úplně všechny, je to dobrý policista, aspoň myslím, že je. Jenže já jsem ještě bažant, co můžu vědět? Navíc se náš seržant za chvíli začne divit, proč právě teď nechodím po ulici, kde se lidi nelogicky a nerozumně zabíjejí navzájem.

Pohlédla na hodinky.

Byl už skoro čas oběda.

Rozhodla se zavolat na stanici, že si bere pauzu na oběd.

Potom si však namísto jídla zaskočí asi tak na dvacet minut do Kingovy síně a pokusí se pustit hrůzu na nějakého správce.

PŘESTOŽE SESTRA OLLIEMU kdysi vyprávěla, že možná mají v rodině jakousi příměs irské krve, on si na Iry nijak zvlášť nepotrpěl. Ollie dával přednost myšlence, že je potomkem britských aristokratů. Věděl docela určitě, že je schopen vysledovat své předky až do doby, kdy do Anglie přišli Normani. Tehdy, podle záznamů v Doomsday book, patřilo baronovi z Hastingsu panství Wikes – Ollie soudil, že to asi bylo město, co jiného by to mohlo být? Wikes je jedna z variací na jméno Weeks, jako třeba Weackes, Weacks nebo Weakes, Weaks či třeba Weekes. Samosebou, i lidé, co se jmenují Wykes, a takových je hodně, mají za to, že Weeks je odvozeninou od jejich jména, stejně jako ženské jménem Anně tvrdí, že Ann je odnoží jejich jména, a nikoliv naopak. Svět je plný zatracených pitomců.

Jeho sestra, která vždycky všecko vidí z té mlžnější stránky – asi proto, že je sama tak zamlžená, slepice jedna –, ho poučila, že se má přestat nafukovat, protože prý existuje stoprocentní důkaz o jistém Robertu Weeksovi, který žil v roce 1596 ve Walberswicku v hrabství Sufřblk a byl jen obyčejný kupec. Dokonce si vyhledala i jeho obchodní znamení a darovala Olliemu dečku, na kterou znamení vyšila; pověsil si ji nad záchodovou mísu.

„Všimni si, jak je do toho tvaru zapracováno písmeno W,“ řekla mu tehdy, slepice jedna. Tu dečku mu dala jednou k Vánocům, zarámovanou; byl to stejně bezcenný dárek jako ta ukradená aktovka, jež byla důvodem, proč nyní musel přijít za Irčanem jménem Walsh.

Na uvítanou pověděl Walshovi svoji oblíbenou irskou anekdotu.

„Znáš tu, jak ti dva Irové spolu vyšli z baru?“ zeptal se.

„Ne,“ zubil se už předem Walsh.

„Někdy se to může stát,“ pokrčil Ollie rameny.

Walshovi zmizel z tváře úsměv. Ollie si pomyslel, že ten vtip asi pochopil jako narážku na to, že jsou Irové v jednom kuse pod parou. No jo, když nerozumí legraci, ať si trhne nohou.

„Hledám transvestitu jménem Emilio Herrera,“ začal, „dává si říkat Emmy. Připomíná ti to někoho?“

„Pořád ještě myslím na ten tvůj takzvaný vtip,“ odtušil Walsh.

Měřil nějakých sto pětaosmdesát, sto osmaosmdesát centimetrů; vysoký, rezavý chlap s prošedivělými spánky a širokými rameny, paže jako dubiska, na levém boku mu z pouzdra čouhala pažba glocku, připravená ke snadnému vytáhnutí. Bylo jasné dubnové ráno a on měl na sobě jen košili s vyhrnutými rukávy, rozepnutou u krku, kravatu povolenou. Olliemu Walsh připadal jako nějaký detektiv z televize. Televizní detektivové si myslí, že vypadají jako skuteční detektivové, jenže to není pravda. Potíž je v tom, že opravdoví detektivové se dívají na televizi a pak se začínají chovat jako televizní detektivové, kteří hrají tak, jak si myslí, že má vypadat opravdový detektiv. Je to ohavný uzavřený kruh. Ollie byl rád, že vypadá, jak vypadá.

„O vtipy se nestarej,“ prohlásil. A pak, protože byl nejenom skutečným detektivem, ale i skutečným spisovatelem, dodal: „Vtipy jsou folklórem pravdy.“

„Takže je to pravda, že dva Irové nemohou spolu vyjít z baru?“ otázal se Walsh.

„Stát se to může,“ pokrčil rameny Ollie.

„To je na tom vtipu právě urážlivé,“ zlobil se Walsh. „Ta věta ‚Stát se to může‘. A ještě pokrčení ramen, jako by vypravěč chtěl naznačit, že je sice možné, aby dva Irové spolu vyšli z baru, ale on sám něco takového v životě neviděl, i když to neznamená, že dva Irové by spolu nemohli z baru vyjít, místo aby se vypotáceli nebo padli ožralí přímo ve dveřích; o tom je ten vtip,“ dodal dosti naštvaně Walsh.

„Páni, opravdu?“ divil se Ollie a překvapeně kroutil hlavou. „Takhle jsem o tom nikdy neuvažoval. Mohl bys mi pomoct najít toho páska Herreru?“

PATRICIA SI PROMLUVILA s mužem srbské národnosti; jmenoval se Branislav Nějaký. Příjmení si nedokázala zapamatovat. Bylo to slovo zcela prosté samohlásek.

Pracoval tady v síni od loňského prosince; ona zhruba ve stejnou dobu začala hlídkovat v ulicích.

„Myslím, že sem vás viděl chodit tady dokola,“ usmíval se. Měl zkažené zuby a prořídlé vlasy. Odhadovala ho asi na padesát let a překvapilo ji, když se jí později svěřil, že je mu jedenačtyřicet. Měl hezké modré oči. Po celou dobu, co spolu mluvili, se usmíval. Vyprávěl jí, že byl v Kosovu v době amerického bombardování. „Ale Američani za nic nemůžou,“ dodával. „Můžou za to ty parchanti albánský.“

„Byl jste tady v pondělí dopoledne?“ zeptala se. „Když zastřelili toho člena městské rady?“

„Páánečku,“ zakoulel očima. „Takovej malér!“

„Kde jste byl?“ chtěla vědět.

„Na záchodech,“ odpověděl. „Vytíral jsem záchody.“

„Jsou ty záchody někde poblíž jeviště?“

„Některý blízko, některý ne,“ odvětil. „Myslíte si, že sem toho radního zastřelil já?“

„Ne, ne. Jenom bych chtěla vědět, jestli jste neviděl někoho vyběhnout z jeviště.“

„Nikoho. Neviděl nikoho.“

„Někoho s pistolí?“

„Nikoho. Neviděl nikoho. Vytírám podlahu, meju okna, čistím mísy, umyvadla, všecko, aby se to blejskalo jako nový.“

„Jsou na těch záchodech okna?“ zeptala se Patricia.

„Na dvou záchodech okna. Kvůli čerstvýmu vzduchu.“

„Mohla bych ty záchody vidět?“

„Oboje jsou pro pány,“ namítl.

„To je v pořádku,“ uklidnila ho. „Jsem od policie.“

Když byla Patricia v osmi letech na návštěvě u prarodičů v San Juanu, vzal je všechny otec jednou večer do velkého hotelu na nějakou show a ona si pak potřebovala odskočit, ale ve velké dvoraně stála dlouhá fronta žen, jak to vždycky bývá. Když otec vyšel z pánské toalety, uviděl, jak tam čeká a přešlapuje z nohy na nohu, a řekl: „Pojď se mnou, tady je volno.“ Vzal ji na pánské toalety a zůstal stát přede dveřmi, aby nikdo nemohl dovnitř, než se vyčůrá. Tehdy poprvé spatřila mušle.

Podruhé je uviděla právě minulý týden v kině Sony na křižovatce Farleyovy a První ulice, kde zmlátili nějakého kluka a otloukli mu obličej o mušli, která byla plná krve a moči, když tam Patricia vtrhla s pistolí v ruce – jenže pachatel byl už dávno pryč. Venku na plátně se zatím předváděl Harry Potter.

První místnost, kterou jí Branislav ukázal, se nacházela těsně u jeviště na pravé straně. Mušle zde měli zářivě čisté, přesně tak, jak o tom mluvil. Ve stěně naproti mušlím bylo okno s matovým sklem. Na sousední zdi visel vysoušeč rukou. Patricia vysoušeče nesnášela. Ani neznala nikoho, kdo by je měl rád. Měla pocit, že vysoušeče rukou nevymysleli kvůli sušení rukou, ale proto, aby se ušetřilo za papírové ručníky. Přistoupila k oknu, vsunula ruce pod spodek rámu a vysunula ho.

Naskytl se jí pohled do jakéhosi světlíku, táhnoucího se podél zadní stěny budovy.

Tím je teorie o komplicovi vyřízená, pomyslela si.

*

ONO PONDĚLÍ PORTOLES a Doyle právě vycházeli z jídelny Okeh, když k nim přistoupili Carella a Kling. Zdálo se, jako by je překvapilo, že oba detektivové za nimi přicházejí kvůli té vraždě v Kingově síni. Mysleli si, že to vyšetřuje ten tlusťoch.

„Oni Weekse odvolali?“ divil se Portoles. „Fakticky?“

„Ne, pracujeme na tom společně,“ vysvětlil Kling.

„Nejste náhodou od inspekce?“ polekal se Doyle.

„Ne, jsme docela poctiví, slušní ochránci pořádku a vyšetřujeme docela obyčejnou vraždu,“ upokojil ho Carella.

Doyle se na něj nejistě podíval, jestli si nedělá legraci.

Ani Portoles si tím nebyl jistý. Oddělení pro vnitřní záležitosti někdy posílalo chlapy, kteří se vydávali za něco, čím nebyli.

„Tak co pro vás můžeme udělat?“ zeptal se.

„Pokud víme, mluvili jste v té uličce vedle Kingovy síně s nějakým otrapou,“ řekl Carella. „Je to pravda?“

„Jo, tvrdil, že je veterán z Vietnamu.“

„Víte, jak se jmenoval?“

„Ne, byl to jen starej ožrala.“

„Jak starý mohl být, jestli bojoval ve Vietnamu,“ zajímal se Kling.

„No, on spíš vypadal staře, tak bych to řekl,“ opravil se Doyle.

„Zjistili jste, jak se jmenuje?“

„Ne. Byl to opilec, žádnou zbraň neviděl, tak jakýpak fraky?“

„Takže jste se ani neobtěžovali zeptat se ho na jméno, ano?“ zjišťoval Kling. „Očitého svědka.“

„Starýho kořaly,“ trval na svém Doyle.

„A vůbec,“ vzpomněl si Portoles, „má ho ta ženská od televize.“

„Co má?“ nechápal Carella. „Jaká ženská od televize?“

„Jeho jméno,“ vysvětloval Portoles.

„Musel jim podepsat něco jako souhlas,“ dodával Doyle.

„A jak se jmenovala?“ zeptal se Kling. „Ta ženská od televize. Znáte aspoň její jméno?“

„Samozřejmě,“ zazářil Doyle. „Honey Blairová ze Čtvrtého kanálu. Honey Blairovou zná každej.“

CARELLA JÍ zatelefonoval, jakmile se vrátili do služebny. Ozval se mu záznamník.

„Slečno Blairová,“ řekl, „tady je detektiv Carella, nejspíš si mě už nepamatujete, potkali jsme se o Vánocích v zoo v Grover parku. Případ se ženou a lvy, vzpomínáte si?

Potřebuji vědět, jak se jmenoval ten veterán z Vietnamu, s kterým jste mluvila před Kingovou síní v den, kdy zavraždili Lestera Hendersona. Jeden z policistů, kteří se jako první dostavili na místo činu, nám pověděl, že vám podepsal nějaký souhlas. Uvítali bychom, kdybyste nám to jméno mohla sdělit. Zavolejte mi na Frederick sedm, osm, nula, dvě, čtyři. Děkuji mnohokrát.“

Ozvala se mu po deseti minutách.

„Ale ale,“ divila se. „Detektiv Carella.“

„Zdravím, slečno Blairová, jsem rád, že jste…“

„Honey,“ opravila ho.

„Díky, že jste mi zavolala, hm, Honey. Nebudu vás dlouho zdržovat. Potřebuji jen…“

„Vy mě můžete zdržovat, jak dlouho budete chtít,“

ujistila ho Honey.

„Potřebuji jenom znát jméno toho člověka, co…“

„Jmenuje se Clarence Weaver, Huxley Boulevard 702; telefonní číslo na něj nemám. A co ještě máte na srdci?“

„Teď zrovna nic,“ odvětil.

„Kdyby vás něco napadlo, zavolejte znovu,“ zavrněla Honey.

V telefonu to cvaklo.

Zadíval se na sluchátko.

NA DŘEVĚNÉ TABULI stálo napsáno rukou OSS Huxley.

To OSS znamenalo Oddělení sociálních služeb. Huxleyho bulvár kdysi býval tříproudou promenádou, lemovanou po obou stranách stromy a elegantními obytnými domy. Stromy zde zůstaly, ale luxusní činžáky teď provozovalo město jako sociální bydlení. V čísle 702 kdysi bývalo kino. Sedačky dali vytrhat už před sedmi lety, když se z budovy stalo útočiště pro bezdomovce. Právě zde v pondělí odpoledne, týden po Hendersonově vraždě, objevili Clarence Weavera.

V útulku bylo celkem osm set sedmačtyřicet kavalců.

Weaver ležel na čísle 312 s rukama za hlavou a se zavřenýma očima. Na sobě měl khaki maskáče a tílko téže barvy. Boty a ponožky si zul. Nohy měl špinavé, pod nehty zažranou špínu, kotníky umolousané nečistotou z ulice.

Carella ho mírně oslovil: „Pane Weavere?“

Vymrštil se do sedu a vytřeštil oči. Opravdu vypadal příliš staře a příliš křehce na to, že někdy sloužil ve Vietnamu. Kostnatý, neoholený, bezzubý stařík s tenkými pažemi a propadlým hrudníkem. Už ve dvě odpoledne z něj táhla whisky.

„Co je?“ vyhrkl a začal se divoce rozhlížet kolem sebe, jako by se právě dověděl, že přišla pošta.

„Všechno je v pořádku,“ upokojil ho Carella a ukázal mu odznak. „Chceme se vás jenom na něco zeptat.“

Weaver odznak pečlivě prostudoval.

„Já jsem detektiv Carella a tohle je můj kolega, detektiv Kling.“

Vzhlédl k oběma detektivům a spustil nohy přes okraj kavalce. „Z tý televize mi neposlali ani niklák,“ stěžoval si, potřásaje hlavou. „Voptal sem se, jesli je nějaká odměna, ale ta blonďatá paní povídala, abych jenom podepsal souhlas.

Řek sem jim všecko, co sem věděl, ale nikdo mi nic neposlal.“

„Co jste jim pověděl, pane Weavere? Co jste tehdy dopoledne viděl?“

Weaver si vzpomíná, že se právě chystal vejít do uličky, táhnoucí se podél Kingovy síně…

„Sou tam dvě uličky,“ vykládal, „jedna napravo, druhá nalevo. V jedný obyčejně bejvaj v popelnicích jen papíry a svinstvo z kanceláří vodnaproti. V tý druhý se někdy najde flaška od sodovky, někdy dokonce i jídlo po lidech, co choděj dovnitř do sálu. Zrovna sem se chystal, že to tam zajdu prohlídnout, když jsem uviděl, jak z baráku vyběh ten mladej…“

„Říkáte mladý…“

„Jo, šéfe.“

„Jak mladý?“

„Těžko říct. Víte, jak ty mladý dneska vypadaj. Vysokej, docela štíhlej…“

„Jak vysoký?“

„Sto šedesát sedum? Sto sedumdesát?“

Carella si pomyslel, že v tom případě nebyl vysoký.

Klinga to napadlo také.

„Běloch, nebo černoch?“ otázal se.

„Bílej člověk. Byl to běloch.“

„Oholený? Nebo měl vousy? Knírek?“

„Ne, nic takovýho, řek bych, že voholenej.“

„Nějaké jizvy? Nevšiml jste si nějakých jizev?“

„Ne, utíkal moc rychle. A kvůli tý čepici mu bylo špatně vidět do obličeje.“

„Pokud víme, neměl u sebe zbraň.“

„To je fakt. Žádnou bouchačku neměl, páni. Já sem byl v armádě, víte, sem veterán z Vietnamu, ve zbraních se vyznám. Ale tenhle chlap žádnou neměl. Já sem byl ve Vietnamu za tetský ofenzívy, víte?“

„Ano, pane,“ odvětil Kling. „A pane, můžete nám povědět, co měl ten člověk na sobě?“

„Už sem policajtům říkal, že měl modrý džíny a lyžařskou větrovku…“

„Jakou měla barvu?“

„Modrou. Byla tmavší než ty džíny. A bílý tenisky a čepici staženou do očí.“

„Jakou čepici?“

„Baseballovou.“

„Jakou měla barvu?“

„Černou.“

„Bylo na ní něco?“

„Jak to myslíte?“

„Třeba nějaká zkratka názvu mužstva?“

„Pořád vám nerozumím.“

„NY jako New York nebo LA jako Los Angeles…“

„SD, jako San Diego? The Padres?“

„M, jako Milwaukee Brewers?“

Weaver přemýšlel.

„The Phillies?“ zkoušel to Kling.

„The Royals?“

„Něco takového?“

„Jo, byly tam nějaký písmena,“ prohlásil konečně Weaver.

„Jaké mužstvo?“

„Nemám ponětí.“

„A co jste tedy viděl, pane?“

„SRA.“

„SRA?“ opakoval Kling.

„SRA,“ opakoval i Carella.

„Určitě to nebylo SF?“ ujišťoval se Kling. „Jako San Francisco? San Francisco Giants?“

„Nebo SL?“ přidal se Carella. „Jako St. Louis Cardinals?“

„Ne, bylo tam SRA. To vím určitě. Já sem bejval pozorovatel, víte? Ve Vietnamu.“

„Jakou barvu měly ty iniciály?“ otázal se Carella.

„Bílou.“

„Bílé iniciály na černé čepici,“ dumal Kling. „Co myslíš, že to bude za mužstvo?“

„Ježíšikriste,“ vydechl Carella.

„Co je?“

„Smoke Rise. Smoke Rise Academy.“

16

V PONDĚLÍ v půl čtvrté odpoledne, když kolem projížděli Kling s Carellou, byla hřiště za školní budovou Smoke Rise Academy opuštěná. Děvčata a chlapci ve školních uniformách – chlapci v šedivých kalhotách a černých svetrech a dívky v podobných svetrech a v šedých sukýnkách – mířili ke svým domovům po venkovských silničkách, jež se do tohoto města vůbec nehodily, povídali si, pokoušeli se navzájem, poskakovali a smáli se v odpoledni ještě stále oplývajícím slunečním světlem.

Otevřela jim táž hospodyně, která přišla otevřít Carellovi při jeho minulé návštěvě. Slíbila, že o nich poví paní Hendersonové, zdvořile nechala dveře pootevřené na škvíru a šla pro ni. Pamela se ve dveřích objevila o necelé tři minuty později. Pořád ještě byla v černém – tentokrát měla na sobě sukni a svetr, černé punčocháče, černé střevíce.

„Máte něco nového?“ začala se hned vyptávat.

„Smíme dál?“ otázal se Carella.

„Prosím.“ Uvedla je do obývacího pokoje, který si Carella pamatoval ze své první návštěvy zde. „Dáte si kávu?“ zeptala se.

„Ne, děkujeme,“ řekl Carella.

Kling jen potřásl hlavou.

Detektivové seděli na pohovce zády k francouzskému oknu a k nedalekému Hamiltonovu mostu. Pamela usedla do křesla naproti nim.

„Je nám líto, že vás musíme znovu obtěžovat,“ začal Carella, „ale rádi bychom vám položili ještě nějaké otázky.“

„Doufala jsem…“

„Paní Hendersonová,“ přerušil ji Carella, „můžete nám povědět, kde jste byla to dopoledne, kdy vašeho manžela zastřelili?“

„Promiňte?“

„Ptal jsem se…“

„Ano, slyšela jsem vás. Nebudu snad potřebovat advokáta?“

„To si nemyslím, paní Hendersonová.“

„Proč chcete vědět, kde…“

„Nemusíte na tu otázku odpovědět, jestli nechcete,“

poučil ji Kling.

„Ach, to jistě,“ odpověděla rychle, naznačujíc mírným mávnutím ruky, že to všechno jsou nesmysly. „Byla jsem tady, doma.“

„Takže někdy kolem desáté, půl jedenácté…“

„Ano, byla jsem doma. To je všechno? V tom případě…“

„Byl tu někdo s vámi?“

„Ne. Byla jsem sama.“

„Ani hospodyně nebo…“

„Naše hospodyně přichází v pondělí později.“

„Ano? A pročpak?“

„V pondělí chodí na týdenní nákupy. Přichází až někdy kolem poledne.“

„To znamená, že v pondělí tady celé dopoledne nebyla, správně?“

„Správně.“

„Vy jste tu byla sama.“

„Ano.“

„Děti odešly?“

„Šly do školy. Odcházejí o půl deváté.“ Pohlédla na hodinky. „Vlastně už každou chvíli budou doma. Byla bych radši, kdybyste odešli ještě předtím. Jestli už nemáte žádné další otázky…“

„Jezdíte autem, paní Hendersonová?“

„Ne. Aha, vy chcete vědět, jestli mám řidičský průkaz?

Ano. Ale tady ve městě žádné auto nemáme. Můj muž byl členem městské rady, a když jsme potřebovali auto, poslali nám vůz i s řidičem.“

„Myslím, že jste se zmínila, že váš syn je ve školním baseballovém mužstvu.“

„Ano, hraje druhého zadáka.“

„Má také baseballový dres?“

„Ano.“

„I s baseballovou čepicí?“

„Ano.“

„Je to černá čepice s iniciálami SRA? Jako Smoke Rise Academy?“

„Určitě ano.“ Náhle se zvedla. „Už je slyším,“

prohlásila. „Jestli vám to nevadí, požádám vás, abyste odešli.“

Cestou k autu minuli obě děti.

Jedenáctiletého chlapce a devítiletou holčičku.

„Ahoj,“ zavolal na ně Carella.

Neodpověděli mu.

UNIFORMOVANÝ STRÁŽNÝ v kukani u vjezdu do Smoke Rise si nebyl jistý, jestli s nimi vůbec má mluvit.

„To je v pořádku,“ ujišťoval ho Kling. „Jenom si ověřujeme pár věcí, co nám pověděla paní Hendersonová.“

„Nó,“ zaváhal ještě vrátný, ale pak se cele oddal svým pěti minutám slávy.

„Můžete nám povědět, v kolik hodin přijela v pondělí hospodyně Hendersonových?“

„Jessie? Řek bych, že nějak kolem poledne. V pondělí jezdí pozdě. Chodí jim nakupovat, to víte. Vlastně chodila.

Nevím, jak to budou dělat teď.“

„A co paní Hendersonová? Odjela ještě předtím ze sídliště?“

„My tomu neříkáme sídliště,“ namítl strážný.

„A jak tomu říkáte?“

„Zdejší lidé tomu říkají areál.“

„Odjela ten den dopoledne z areálu?“ zeptal se Carella.

„Viděl jsem ji odjíždět kolem desátý hodiny,“ odpověděl strážný.

„V limuzíně nebo v čem?“

„Ne, jela taxíkem. Pár minut předtím jsem ho pouštěl dovnitř.“

„Říkáte kolem deváté.“

„No, ten taxík přijel asi tak pět minut před devátou. A odjel asi… deset minut po devátý? Řekněme ve čtvrt na deset. Asi tak nějak.“

„Byl to žlutý taxík.“

„Ano, žlutej taxík.“

„Nevšiml jste si, co měla na sobě?“

„Paní Hendersonová? Vždyť vám říkám, že seděla v taxíku!“

„Ano, ale nezahlédl jste náhodou…“

„Jak bych mohl vědět, co měla na sobě?“

„Myslel jsem, že jste si toho třeba všiml.“

„Ne, nevšim.“

„Nepodíval jste se do toho taxíku, nic takového?“

„Nepodíval. Věděl jsem, že je to ten taxík, co před deseti minutama přijel dovnitř, tak jsem jenom otevřel vrata a odmávnul jsem ho.“

„Kdy se vrátila, nevíte?“

„Počkejte minutku, vzpomenu si.“

„Není žádný spěch.“

Strážný vzpomínal.

„Dal jsem si kafe.“

„Aha.“

„To muselo bejt tak kolem jedenáctý, čtvrt na dvanáct.“

„Zase přijela ve žlutém taxíku?“

„Jo, ale v jiným. Ten první řidič byl černoch. Tenhle měl na hlavě turban.“

„Sikh, hm?“

„No, těžko říct. Prostě velkej chlap s turbanem. Nejspíš terorista, co říkáte?“ zazubil se strážný.

„Nejspíš,“ přikývl Kling. „Tentokrát jste si všiml, co měla na sobě?“

„No, ano. Protože jsem nakouknul do taxíku, abych se ujistil, že je to někdo, kdo tu bydlí. Když jsem uviděl paní Hendersonovou, mávnul jsem, že můžou jet.“

„A co tedy měla na sobě?“

„Sportovní oblečení. Džíny, nějakou bundu a baseballovou čepici.“

„Byly na té čepici nějaké iniciály?“

„Myslím, že to byla nějaká školní čepice. Ze zdejší školy? Taková, co tady nosej děcka? Vypadala tak. Stejně je to hrozný, že jo?“ dodal strážný. „Vsadil bych se, že jela za manželem. On byl předtím pryč, víte? Řek bych, že mu jela naproti, nemyslíte?“

„Myslím, že ano,“ přitakal Carella.

„ŘÍKALA JSEM SI, že by vás to mohlo zajímat,“

vysvětlovala Patricia Olliemu. Samozřejmě právě jedl. Jí to docela dělalo radost dívat se, jak jí. Takový apetit, pomyslela si a napadlo ji, jestli slovo apetit nepochází ze španělštiny. „Získala jsem to v Kingově síni. Je to schematický nákres budovy. Je na něm vidět, kde co je.“

Rozložila nákres na své straně stolu. Ollie, jehož ruce ani ústa neustávala v práci, se nad ním sklonil, aniž by vypadl z rytmu.

„Hlediště je tadyhle napravo,“ vykládala, „a nalevo jsou kanceláře. Jak vidíte, tyhle dvoje pánské záchody mají okna do světlíku. Vzadu podél budovy se táhne úzká ulička. Ta okna byla dokořán, když jsem je kontrolovala. Napadlo mě…“

„Vy jste je kontrolovala?“

„Ano, dneska.“

„To od vás bylo iniciativní, Patricie.“

„Děkuji. Napadlo mě, že je to zvláštní – proč jsou na záchodech dokořán otevřená okna? A tak jsem to zkusila, víte? Prošla jsem tou uličkou z jedné strany budovy na druhou. Jedním oknem jsem vylezla a druhým jsem se vrátila zpátky dovnitř.“

Představil si ji, jak vylézá ven záchodovým oknem na levé straně, přechází na druhou stranu zadního traktu a leze oknem do druhých záchodů po pravé straně. A pak…

„Už chápu,“ přikývl. „Myslíte si, že tohle udělal náš vrah. Zašel na toaletu…“

„Na pánské záchody, tady na pravé straně výkresu, ano.“

„… vylezl oknem a přeběhl podél zadní stěny budovy k druhé toaletě…“

„Ano, k druhým pánským záchodům.“

„A odtud vyšel těmito dveřmi ven do uličky.“

„Kde odhodil zbraň do strouhy,“ doplnila Patricia, krčíc rameny. „Aspoň já si myslím, že se to tak stalo.“

„A já myslím, že máte pravdu,“ prohlásil Ollie.

„Poslyšte, vy už nebudete jíst?“

„Nemám moc hlad, opravdu ne.“

„Vážně?“ divil se Ollie. „Já mám hlad pořád.“

„Třeba…,“ začala, ale pak potřásla hlavou.

„Copak?“ chtěl vědět Ollie.

„Třeba je to pro vás jen možnost něco dělat.“ Pokrčila rameny.

„Já toho mám na práci spoustu,“ namítl Ollie.

„Chci říct, že vám to možná… nu… pomáhá… nemyslet na problémy.“

„Já žádné problémy nemám.“

„Protože jíst je příjemné, víte?“

„To tedy vím,“ ujistil ji.

„Lepší než bojovat proti radnici,“ dodala.

„ Che si puoi fare,“ řekl.

„Mimochodem, zjistila jsem, jak se to řekne srbsky.“

„Děláte si legraci.“

„Ne, naučil mě to správce z Kingovy síně.“

„A jak se to řekne?“

„Šta magů.“

„Šta magů,“ opakoval.

„Také vím, jak se řekne ‚ nic‘. Zeptejte se srbsky ‚ co se dá dělat‘.“

„Šta magů?“ protáhl.

„Ništa,“ odpověděla.

„Proč myslíte, že mám nějaké problémy?“

„Nemyslím si to.“

„Říkala jste, že jím, protože mám problémy.“

„Ne. Jíte, protože jídlo je potěšení; tak jsem to řekla.“

„To také, ale kromě toho jste povídala, že mám problémy.“

„Nu, tak jsem se mýlila.“

Pohlédl na ni. Vtom mu zazvonil mobil. Odepjal ho od opasku a stiskl tlačítko.

„Weeks,“ ohlásil se. „Ahoj Steve.“ Naslouchal. „Kdy?

Dobrá. Tak nashle.“ Stisknutím tlačítka vypnul telefon a pověsil si ho zase k opasku. „Musím na sedmaosmdesátý,“

omluvil se. „Carella s Klingem si myslí, že na něco přišli.

Tančíte ráda?“

„Ano, hrozně ráda,“ přikývla překvapená Patricia.

„Šla byste si se mnou někdy zatancovat?“

„Jistě.“

„Jsem dobrý tanečník. Jednou jsem vyhrál soutěž v salse.“

„To si myslím.“

„Opravdu ano.“

„Vždyť to říkám, ne?“

„Tak kdy byste chtěla jít?“

„Já nevím. Vy jste muž. Vy musíte říct kdy.“

„Co třeba teď o víkendu?“

„Dobře.“

„V sobotu večer?“

„Dobrá.“

„Vezměte si hezké šaty.“

„Vezmu.“

„Já půjdu v modrém obleku.“

„To zní dobře,“ připustila.

„Šta mágů,“ zvolal.

„Ništa,“ odpověděla.

„DOBRÁ, TAK POVÍDEJTE, co máte,“ přikázal Byrnes.

Bylo skoro pět hodin a všichni detektivové shromáždění v jeho kanceláři měli jít už před hodinou domů. Jenže Carella s Klingem měli za to, že narazili na zlatou žílu.

„Za prvé,“ vykládal Carella, „věděla, že její manžel má milenku.“

„Všichni manželé mívají milenky,“ namítal Parker. „Ale to neznamená, že je za to hned někdo zastřelí.“

„A navíc, proč by dávala dopisy od té holky vám?“

přidal se Hawes.

„Aby nás svedla ze stopy,“ řekl Kling.

„Svedla ze stopy?“ poškleboval se Parker. „Co to má být? Sherlock Holmes? Prý aby nás svedla ze stopy.“

„Abychom si mysleli, že nám chce při vyšetřování pomoct,“ vysvětloval Kling. „To se stává každou chvíli.“

„No dobře. Takže máme motiv,“ připustil Willis.

Muži posedávali, postávali a opírali se o stěny po celé poručíkově rohové kanceláři. Většinou byli po celodenní šichtě utahaní jako koťata. Jen Ollie vypadal čerstvý a plný energie. On jediný se také věnoval kávě a koblihám, pro které dal šéf poslat.

„Ale máme i příležitost,“ naléhal Carella. „Víme, že z areálu odjela v devět patnáct…“

„A měla spoustu času to udělat,“ doplnil Brown.

„A ještě se vrátit včas zpátky,“ přikývl Kling. „Víme, že se domů vrátila až mezi jedenáctou a čtvrt na dvanáct.“

„A co prostředky?“ zajímal se Meyer.

„Na té pistoli jsou jen rozmazané otisky. Nemáme nic, co by ji s ní spojovalo.“

„Jak z toho tedy chcete udělat případ?“ divil se Parker.

„Dáma si vyrazila na nákupy…“

„Ne, to zařizovala její hospodyně.“

„Nemá alibi, hm?“ prohodil Byrnes.

„Nemá.“

„Stejně nemáte důvod ji zatknout,“ tvrdil Parker.

„Máme popis očitého svědka. Viděl ji ve stejném oblečení jako ten strážný ze Smoke Rise.“

„Mohli bychom získat příkaz k prohlídce kvůli té čepici,“ nadhodil Kling.

„Jaké čepici?“ nechápal Byrnes.

„Té baseballové, co ji měla na hlavě.“

„Ona hraje baseball?“ vyjevil se Willis.

„Její syn.“

„Třeba je vrahem on,“ mínil Meyer.

„Je mu teprve jedenáct.“

„Už jsem viděl i jedenáctileté vrahy,“ pronesl filozoficky Byrnes.

„Tenhle kluk to nebyl. Je mi sotva po pupík,“ namítal Carella. „Náš svědek viděl člověka vysokého sto sedmašedesát až sto sedmdesát centimetrů. Což zhruba odpovídá její výšce.“

„Stejně nemáte nic, nač byste získali příkaz k zatčení,“

opakoval Parker.

„S tím souhlasím,“ řekl Byrnes. „Na zbrani nejsou otisky…“

„Co takhle zkusit poprášit ty okenní rámy,“ navrhl Ollie a zakousl se do další koblihy s čokoládovou polevou.

„Jaké okenní rámy?“

„Na záchodech,“ řekl Ollie. „Ten střelec tudy možná vylezl a zase vlezl dovnitř; potom, co oddělal Hendersona.“

Byrnes neměl tušení, o čem je tu sakra řeč.

Ostatní také ne.

„Moje přítelkyně se na ty toalety zašla podívat,“

vysvětloval Ollie.

NELLIE BRANDOVÁ dorazila na stanici v pondělí v sedm hodin večer. Na sobě měla béžový plátěný kostým, ladící s jejími krátce střiženými světlými vlasy, tmavohnědou hedvábnou blůzu, tenoučké punčocháče a tmavohnědé střevíce s vysokými podpatky. Zase už se dalo do deště, a tak přišla s deštníkem, který odložila do stojanu hned u laťkového zábradlí, jež oddělovalo služebnu od vnější chodby. Denní směna odešla už před třemi hodinami.

U O’Brienova stolu seděl čínský tlumočník a rozmlouval s mužem, kterého před dvěma hodinami zatkli. O’Brien jejich čínskému dialogu znuděně přihlížel. Ten chlápek zabil obě svoje manželky, a to O’Brienovi stačilo; k tomu žádnou mandarínskou ani kantonskou čínštinu nepotřeboval.

„Ahoj, Bobe,“ pozdravila ho Nellie. „Kde jsou?“

„V šéfově kanceláři,“ odpověděl O’Brien. Čínský tlumočník se k němu otočil a zeptal se: „Cože?“ A on odpověděl: „Mluvím s paní prokurátorkou.“ Tlumočník se omluvil, řekl „tak plomiňte“. Přesně takhle to O’Brien slyšel. „Tak plomiňte.“

Nellie prošla služebnou, která jí nebyla cizí, až ke dveřím kanceláře poručíka Byrnese, zaklepala na matové sklo v horní polovině dveří, uslyšela, jak Byrnes uvnitř zahulákal „dále“, otevřela dveře a vstoupila. Poznala samozřejmě Carellu…

„Ahoj, Steve.“

„Nellie.“

… i Ollieho Weekse z osmaosmdesátého.

„Nazdar, Ollie.“

„Ahoj, Nellie.“

Základní informace dostala už po telefonu a věděla tedy, že se oba revíry o ten případ dělí. Poručík Hirsch už vydal souhlas s tím, aby výslech proběhl zde, v sedmaosmdesátém, protože v tomto okrsku paní Hendersonovou zadrželi. U malého stolku na protější straně místnosti seděla policejní zapisovatelka, hned u okna, vedoucího do ulice, které teď kvůli venkovnímu hluku a dešti zavřeli.

Pamela Hendersonová seděla na židli s rovným opěradlem vedle svého právního zástupce jménem Alex Wilkerson, s nímž Nellie v minulosti zkřížila zbraň už mnohokrát. Pamela měla na sobě tmavomodrý kostým, bílou blůzu, modré punčocháče a modré lodičky na vysokém podpatku. Přestože kostým pocházel z velmi drahého salónu, vypadala teď poněkud ošuntěle, možná proto, že jí cestou z auta ke vchodu do budovy zvlhly deštěm vlasy i oblečení. První Nelliin dojem zahrnoval vlasy po ramena, jež bylo možné popsat jedině slovem „myší“, oči možná trochu moc velké pro tak úzkou tvář a tenké rty bez rtěnky.

„Zdravíčko, Alexi,“ prohodila.

„Rád vás zase vidím, Nellie.“

Wilkerson byl téměř padesátiletý muž, vysoký, vyčouhlý a nevýrazný jako Abraham Lincoln zamlada. Potrpěl si na černé obleky a motýlky; do čela mu teď padal pramen chlapecky neukázněných černých vlasů. Právě kouřil dýmku, navzdory cedulce s nápisem ZÓNA BOJE PROTI RAKOVINĚ na Byrnesově stole. Byrnes se mračil a v duchu si říkal: Třeba si vyhul mozek, advokáte, my zase usmažíme tvého klienta.

Nellie se představila, vysvětlila, že přichází z okresního úřadu státního zástupce na žádost policistů, kteří provedli zatčení, a zeptala se paní Hendersonové, jestli ví, že je obviněna z vraždy druhého stupně…

„Tuto informaci moje klientka již obdržela,“ ozval se Wilkerson.

„Poučili ji o jejích právech?“

„Ano.“

„Uvědomuje si, že může výslech kdykoliv zastavit?“

„Doporučil jsem jí, aby na žádné otázky neodpovídala,“

pravil Wilkerson.

„V tom případě není o čem mluvit,“ opáčila Nellie.

„Vezměte jí otisky, hoši, a odvezte ji do města; obžalujeme ji.“

„Rád bych ještě dodal,“ ozval se Wilkerson, „že k zatčení nemáte žádný důvod. Všechno, co od této chvíle zjistíte, včetně otisků prstů, které jí chcete odebrat, se pro vás brzy změní v otrávené plody.“

„My to riskneme, pane kolego.“

„Jenom abyste to věděla.“

„Děkuji vám.“

„Chtěla bych něco říct,“ pronesla Pamela.

„Paní Hendersonová, důrazně vám doporučuji…“

„Chtěla bych vědět, proč mě zatkli.“

„Inu,“ odpověděla Nellie, „tady detektivové se domnívají, že jste zastřelila svého manžela, paní. Chcete-li nás přesvědčit, že to bylo jinak…“

„Ona na žádné otázky odpovídat nebude, paní kolegyně, tak na nás, pěkně prosím, nezkoušejte žádné fígle.“

„No dobře. Tak do toho. Mládenci? Chcete…?“

„Já nemám co skrývat,“ prohlásila Pamela.

Tohle slyšela Nellie ráda. Jakmile nemají co skrývat, jsou už jednou nohou na cestě k doživotí.

„Zatkli vás přece,“ poučoval ji Wilkerson. „Když jim budete odpovídat na otázky, jenom jim pomůžete…“

„O mých odpovědích bude přece pořízen záznam, ne?“

řekla Pamela.

„Ano, ale vy máte právo mlčet,“ zapřísahal ji Wilkerson.

„A pokud se rozhodnete mlčet…“

„Jenže já nechci mlčet!“ zlobila se Pamela.

„Chtěl jsem vám jen vysvětlit, že vám to soud nikterak nepřičte k tíží. Nemohou vás nutit…“

„U soudu vypovím totéž.“

„Třeba nebudete chtít svědčit…“

„Já ho nezabila!“

V místnosti nastalo ticho.

„Tak co bude?“ zajímala se Nellie. „Máme se ptát, nebo ne? Je to na vás, pane kolego.“

„Myslím, že je to na mojí klientce,“ přiznal Wilkerson.

„Paní Hendersonová?“

„Ptejte se. Já ho nezabila.“

„Pane kolego, nemáte nic proti tomu?“

Wilkerson s povzdechem rozhodil rukama.

„Děkuji vám,“ řekla Nellie.

Vzala Pamelu pod přísahu, vyptala se jí na jméno, adresu a povolání, ještě jednou se ujistila, že byla poučena o svých právech a je s nimi srozuměna, a začala s výslechem.

„Paní Hendersonová, můžete mi povědět, kde jste byla dvaadvacátého dubna o půl jedenácté dopoledne?“

„Byla jsem doma.“

„Kde je to, doma?“

„Prospect Lane 26. Ve Smoke Rise. Před dvěma minutami jsem vám dávala adresu.“

Zapisovatelčiny prsty vířily po klávesnici stroje.

Nellie: Můžete mi říci, co jste měla na sobě?

Pamela: Jednoduchou sukni a svetr.

N: Vzpomenete si na barvu toho oblečení?

P:

Byl to jednobarevný komplet. Olivově zelený svetr a sukně. Měla jsem je na sobě doma. Jestli chcete, mohu vám je ukázat.

„Promiňte, paní kolegyně, ale kam vlastně míříte?“

otázal se Wilkerson, hledaje pohledem u Byrnese sympatii a povzbuzení. Ale Byrnes se za svým stolem tvářil naprosto bezvýrazně. „Proč vás tolik zajímá, co měla moje klientka na sobě v době, kdy její manžel přišel o život?“

„Například proto, že ji jistý svědek viděl to dopoledne oblečenou v něčem docela jiném,“ opáčila Nellie.

„Ach, ale kdo by to mohl…“

„Alexi, mám snad vzít pod přísahu i vás? Nebo mě radši necháte pokračovat ve výslechu vaší klientky?“

„Paní Hendersonová,“ začala, obracejíc se k ní.

„Já nemám co skrývat,“ opakovala Pamela.

N: Paní Hendersonová, máte modré džíny?

P:

Mám.

N: A modrou lyžařskou větrovku?

P:

Ano.

N: Máte bílé tenisky?

P:

Ne.

N: Tedy snad bílé tretry?

P:

Ano.

N: A co černou baseballovou čapku?

P:

Ne. Černou baseballovou čapku nemám.

N: S bílými iniciálami SRA?

P:

Ne.

N: Neměla jste takovou čepici na hlavě právě dvaadvacátého dubna dopoledne?

P:

Ne. Měla jsem zelený svetr a sukni.

N:

Čepici žádnou.

P:

Žádnou.

N:

Nevíte, co by ty iniciály mohly znamenat?

P:

Detektivové už mi vysvětlili, co podle nich ta písmena znamenají.

N:

A co to je?

P:

Smoke Rise Academy.

N:

To je škola, kam chodí váš syn, že ano?

P:

Ano, chodí tam.

N:

Má váš syn takovou čepici?

P:

Na to se musíte zeptat jeho.

„Promiňte, paní kolegyně, ale co má s tím vším společného škola, kam chodí její syn? Znovu se vás musím ptát, kam vlastně směřujete. Paní Hendersonová vám už pověděla…“

Nellie si zhluboka povzdechla.

„Žádné divadlo, prosím,“ ohradil se Wilkerson. „Ještě nejsme před soudem.“

„Pane kolego, vaše klientka prohlásila, že je ochotna odpovídat na otázky. Jestli si to rozmyslela, tak fajn. Ale pokud je i nadále…“

„Já jenom nevím, kam míříte,“ stěžoval si Wilkerson a opět se ohlédl na Byrnese, jako by ho žádal o podporu.

Byrnes nehnul ani brvou.

„Já také nechápu, kam směřujete,“ přidala se Pamela.

„Směřuji ke Kingově síni, kde byl váš manžel ten den dopoledne zavražděn,“ odpověděla Nellie. „Mířím do uličky na západní straně budovy, kde byla ve strouze nalezena vražedná zbraň. A k muži jménem Clarence Weaver, jehož málem porazil člověk, který z té uličky vyběhl. Ten člověk, kterého Weaver viděl, měl na sobě oblečení, na něž jsem se vás před chvílí zeptala. Modré džíny, lyžařskou větrovku, bílé tenisky… nebo možná tretry, hm?… a černou baseballovou čepici s iniciálami SRA. Soudím, že ty iniciály znamenají Smoke Rise Academy, což je škola, kam chodí váš syn.

A dále soudím, že jste to dopoledne, kdy došlo k vraždě, tu čepici měla na hlavě, když jste vyběhla z uličky na St.

Sebastian…“

„Tedy opravdu,“ rozzlobil se Wilkerson, „to je jen spousta řečí, Nell.“

„Neříkejte mi Nell,“ varovala ho Nellie. „Nevyrůstala jsem v pralese s vlky.“

„Páni, tak tedy promiňte, paní státní zástupkyně. Ale teď, když jste nám pověděla, kam míříte, a přednesla jste své úžasné dohady, myslíte, že byste to všechno mohla zformulovat do otázek? Protože vás musím upozornit, že mi trochu začíná docházet trpělivost a mám v úmyslu také pronést svůj názor – který jsem své klientce ostatně již sdělil. Že by totiž od této chvíle měla raději mlčet.“

„Paní Hendersonová,“ pravila Nellie, „byla jste to vy, koho náš svědek viděl vyběhnout z uličky u Kingovy síně?

Ano, nebo ne?“

„Ne.“

„Paní Hendersonová, porazila jste málem jistého muže, když jste tehdy dopoledne tak pospíchala pryč ze síně? Ano, nebo ne?“

„Ne.“

„Paní Hendersonová, zastřelila jste svého manžela z pravé strany jeviště…“

„Ne.“

„… a utekla jste potom…“

„Ne.“

„Nechte mě dokončit větu.“

„Na žádné další otázky už nechci odpovídat,“ řekla Pamela.

„Dobrá,“ pokývl hlavou Wilkerson.

„Můžete výslech zastavit, tak to stanoví Mirandův-Escobedův zákon, který je stále v platnosti, ke štěstí některých občanů Spojených států,“ poznamenala Nellie.

„Ale i nadále jste zatčena a nemůžete mi nijak bránit, pokud vás požádám, abyste si nasadila stejnou čepici, jakou jste měla ve chvíli, kdy vás svědek uviděl – mimochodem, čeká teď dole, aby si vás mohl prohlédnout v rámci přehlídky s několika jinými osobami. A nemůžete mi zabránit ani v tom, když budu chtít, abyste si dala prst na nos, přešla napříč jevištěm nebo třeba třikrát poskočila na místě či zazpívala Skákal pes přes oves v tónině G dur! A vy, Alexi, mě prosím ušetřte těch vašich keců o otiscích prstů a otrávených plodech. Detektiv Carella mi sdělil, že její otisky už máme v záznamu, ale nechci riskovat žádné pozdější pokusy o technické kličky a nesmyslné pochybnosti, jestli ty otisky jsou či nejsou její nebo cokoliv jiného, s čím byste mohl vyrukovat – z osobní zkušenosti vím, že těch triků máte v zásobě spoustu! Takže chci, aby jí vzali otisky hned teď, tady, v mé přítomnost
i, a přesně to se také stane. Potom je porovnáme se vzorky odebranými na dvou toaletách v Kingově síni. Budou-li souhlasit, jakože jsem si jistá, že budou, může se vaše klientka rozloučit…“

„Opravdu mohou tohle všechno udělat?“ zeptala se náhle Pamela.

„Obávám se, že ano,“ přisvědčil Wilkerson.

„Takže je po všem,“ vydechla Pamela.

17

V TÉHLE ČTVRTI se především balilo maso.

Po celý den přijížděly a odjížděly náklaďáky, z nich se vykládaly hovězí půlky a věšely se na háky na rampách, odkud je dopravovali dovnitř, vážili a zamrazovali. Ulice lemovaly stánky s občerstvením, květinami a fotografiemi vhodnými k zarámování a prodavači afrického původu tu kšeftovali s napodobeninami rolexek a značkových kufrů.

Během dne zde fungovala spousta restaurací a knihkupectví, podél řeky se procházely dvojice, pozorující velké parníky, vlečné čluny a trajekty, které mířily do Bethtownu; tak to tu vypadalo za světla.

V noci se do ulic vyrojily šlapky.

„S takovými drobnostmi se na mravnostním už nezabýváme,“ vysvětloval Olliemu Walsh. „Od té doby, co začal ten blázinec kolem teroristů, máme na práci důležitější věci. Štětky to teď mají snadné. Terorismus jim usnadňuje život.“

„A co takhle když některá z nich spáchá trestný čin?“

zajímal se Ollie.

„To je něco jiného. Tu a tam některá zapíchne kunčofta, což je samozřejmě vražda, ať to obracíš, z které strany chceš. Bez legrace.“

„Já nemluvím o vražedných útocích. Mluvím o menší trestné činnosti, jako třeba když někomu ukradnou aktovku s cenným obsahem. Toho byste si všimli?“

„Víš,“ odtušil Walsh, „už zase mluvíš jako nafoukanec.“

„Páni, opravdu? Co jsem řekl tak nafoukaného?“

„Ptal ses, jestli bychom si toho všimli. Je v tom cítit popíchnutí, chápeš? Jako bys pochyboval, že děláme svoji práci dobře nebo tak něco. Jako kdyby mravnostní nemělo na práci nic jiného než se starat o nějakou zatracenou tašku.“

„No, stačí, když mi odpovíš, že toho si nehodláte všímat, protože musíte myslet na důležitější věci, takže vás takovéhle lapálie nezajímají…“

„Přesně tak jsem to myslel,“ přerušil ho Walsh. „To je ten tón, o kterém mluvím.“

„Jenom jsem opakoval, cos sám řekl.“

„Jde o to, jakým tónem jsi to opakoval.“

„Ptám se jenom, jestli jste ochotni věnovat svůj vzácný čas pátrání po šlapce, co ukradla aktovku, to je všechno…“

„Už zase,“ zlobil se Walsh. „Náš vzácný čas. Je z toho cítit sarkasmus. Ten povýšenecký tón. Snažil jsem se ti vysvětlit, že od jedenáctého září máme rozkaz dávat pozor hlavně na Araby a podobné týpky. Tohle je mravnostní oddělení; známe všechny bordely ve městě. Tihle šmejdi se pětkrát denně modlí k bohu a pak si vyrazí na drink a na taneček, než se rozhodnou naprat to s letadlem někam do mrakodrapu.“

Olliemu se ten chlapík najednou začínal líbit.

„Něco ti povím,“ pokračoval Walsh. „Nechtěl bych být v kůži chlapa, co třeba jen vzdáleně připomíná přistěhovalce z Blízkého východu, i kdyby jediná lumpárna, kterou má za lubem, spočívala v úmyslu rozdat si to s nějakou štětkou; jim ovšem jejich náboženství zakazuje chodit do bordelů.

Pokud to nejsou emigranti ze Saudské Arábie žijící v Londýně,“ dodal Walsh a Ollie ho za to měl ještě radši.

„Holky po celém městě mají za úkol nám zavolat, jakmile by u nich jeden z těch svatoušků ukázal. Ale to není všechno, co děláme, Weeksi.“

„Ale to já přece vím,“ tvrdil Ollie.

„Ne, nevíš; všechny ty tvoje poznámky o tom, že si ničeho nevšímáme, a ty sarkastické řeči o našem vzácném čase…“

„Nebuď tak děsně přecitlivělý,“ napomenul ho Ollie.

„Jenže já jsem přecitlivělý,“ trval na svém Walsh.

„Mravnostní se nezabývá jen prostitucí.

Máme na starosti profesionální vyděrače, sázkaře, lichváře, šmelení se vstupenkami a jdeme po nejvyšších hlavounech, po těch, kteří to svinstvo řídí. Snažíme se je dostat podle zákona o organizovaném zločinu a poslat je navždycky do báně. Takže když mi tu vykládáš o poběhlici, co ukradla pitomou aktovku, proč by mě to mělo vzrušovat?

Dej mi svátek, jo?“

„Je mi líto, ale v té aktovce bylo něco, čeho si velice cením.“

„Chceš říct, že je to tvoje taška?“

„Ano, byla to moje taška, kterou mi ten syčák Herrera ukradl z auta a pak ji střelil ve frcu.“

„Copak v ní bylo tak úžasně cenného?“

„Vidíš, teď to děláš taky.“

„Co dělám?“

„Jsi sarkastický.“

„To jsem neměl v úmyslu.“

„Chci říct, že jestli ty jsi přecitlivělý, tak já taky,“

prohlásil Ollie.

„Omlouvám se, dobrá? Pověz mi, co v té zatracené tašce bylo, ano?“

„Můj román.“

„Ty jsi napsal román?“

„Ano.“

„Já taky!“ opáčil Walsh.

Dneska by každý chtěl být slavný, pomyslel si Ollie.

„Právě teď ho má můj agent,“ vykládal Walsh.

Dokonce má na to agenta, divil se v duchu Ollie.

„O čem to je?“ zeptal se.

„O policejní práci, o čem jiném?“ odvětil Walsh.

To mi ještě scházelo, říkal si Ollie. Další román o policejní práci. Kdysi žádné knihy o policejní práci neexistovaly. A pak najednou – bůhví jak a proč – se v každém americkém zapadákově vyskytuje aspoň jeden románový policista. Když to člověk čte, má pocit, že zločin už zaplavil v Americe kdejakou vesnici. Pitomá víska se šesti sty obyvateli, a podle těch knížek by si jeden myslel, že se tam páchají vraždy každou celou hodinu. Řekněme, že pocházíte z Velkého Hnojiště v Oklahomě a pracujete jako automechanik. Načež zajdete za velitelem policie a sdělíte mu, že jste spisovatel a chtěl byste napsat sérii příběhů z policejní stanice. A velitel řekne, jen pojďte dál, vyliji vám celé své srdce. Nezáleží na tom, že nejste opravdový policajt. Dneska už nikdo není opravdový, říkal si Ollie, v tom je ten problém. Tedy Walsh sice je opravdový, ale ať jde k čertu, Irčan pitomá! Napsal policejní román. Takže je to konkurent.

„Tak tedy zkusíme toho Herreru najít, dobrá?“ řekl Ollie.

„Jednou si musíme zaskočit na pivo,“ pravil Walsh.

„Popovídat si o práci.“

Jo, někdy, ale spíš až napřesrok, pomyslel si Ollie.

„Hej, chlapi, nechcete si vyfotit moji kočičku?“ ozvalo se za nimi.

Oba se otočili a spatřili dvě usměvavá děvčata. Ta s fotoaparátem vypadala trochu sjetá. Ne doopravdy sjetá, jenom trochu. Marihuana, tipoval Ollie.

„Tohle je polaroid,“ zubila se, natahujíc k nim ruku s aparátem. „Když se vám bude líbit, co uvidíte, můžeme si popovídat o dalších eventualitách.“

Další eventuality, vrtěl hlavou Ollie. Všichni dneska mluví jako kniha.

„Děkuju, nechci,“ odmítl. I když je třeba přiznat, že ho to lákalo.

Dívka měla na sobě krátkou černou sukni, červenou hedvábnou halenku a stejně červené střevíčky z lakované kůže; žádné punčochy. Vypadala jako Dorotka z Čaroděje ze země Oz.

Aspoň ty červené střevíčky tak vypadaly. Měla moc pěknou hruď, která díky výstřihu na halence zůstala z větší části odhalená. Olliemu se dokonce zdálo, že vidí, jak na pravé straně vykukuje růžovoučká bradavka. V koutku úst měla mateřské znaménko, černé vlasy nakadeřené do lokýnek a hnědé oči. Ollie si najednou vzpomněl na Patricii Gomezovou.

„Tak chceš jít hledat toho Herreru nebo co?“ ozval se Walsh.

„Větší legrace bude, když si mě vyfotíte.“ Dívka významně zahýbala obočím.

„Až někdy jindy,“ řekl Ollie, a než vykročil za Walshem, ještě na ni mrkl.

NA VENKOVNÍ SKLENĚNÉ okenní tabulce stálo napsáno U pohody.

„Tady by o něm mohli něco vědět,“ vysvětloval Walsh a vzal za kliku.

Když detektivové vstoupili, nade dveřmi zacinkal zvoneček; ten zvuk opravdu dodal místnosti zdání útulnosti a pohody. První dojem byl zřejmý: bavlna a borové dřevo.

Deset či dvanáct stolů s modře kostkovanými ubrusy. I čalounění stoliček u baru bylo vyvedeno v téže modré kostce. Nad barem viselo zrcadlo v rámu z borového dřeva.

Za barem stála blondýna v bílém tričku a s červenými šlemi, jaké nosí Larry King a které přehnaně zvýrazňovaly křivku jejích ňader, v botách s vysokými podpatky a krátké modré sukénce. Druhá blondýna, stejně oblečená, obsluhovala u stolů. V celé místnosti sedělo roztroušeně asi šest, sedm hostů. Detektivové usedli na stoličky u baru. Blondýna k nim přistoupila. Ollieho napadlo, že ta druhá je možná její dvojče.

„Můžete pít, nebo jste v práci?“ zeptala se Walshe.

„Oba jsme ve službě,“ odvětil. „Co si dáš, Ollie?“

Předtím než zjistili, že jsou oba literárně činní, ho oslovoval „Weeksi“. Teď mu tedy říká Ollie. Za chvíli se snad začne vyptávat na nejúčinnější způsob využívání metafor.

„Pivo by bodlo,“ konstatoval Ollie. „Máte pabst?“

„Už se nese,“ přikývla blondýna. „A co vy, detektive Walshi?“

„Jenom kapku bourbonu, Flo, a trochu vody. Zvlášť.“

Druhá blondýna přistoupila k baru, nahlédla do bloku a zadrmolila:

„Sendvič se šunkou, salátem a rajčaty, bez majonézy, ledový čaj bez cukru.“ Pak se otočila k Walshovi. „A hele, dlouho jsme se neviděli. Jak pokračuje vaše kniha?“

„Je hotová,“ pochlubil se Walsh. „Teď ji má můj agent.“

„Páni, tak zlomte vaz.“

„Díky, Wando. Tohle je detektiv Weeks.“

„Ahoj,“ pozdravila Wanda, měříc si ho pohledem.

Ollie usoudil, že hezčí z těch dvou je Wanda. I když, po pravdě řečeno, obě byly velice přitažlivé. Ollie si odjakživa potrpěl na blondýnky, zvlášť na přírodní blondýnky, ovšem tyhle dvě rozhodně nevypadaly jako přírodní. Ale to jeden nikdy neví, dokud jim nestáhne kalhotky, no ne? Zdálo se mu zvláštní, že ho nyní přitahuje taková žena jako Patricia Gomezová, celá tmavá, exotického vzhledu; ne že by ho vyloženě přitahovala, ale rozhodně se o ni zajímal, to přinejmenším. Vlastně by docela rád věděl, jak se jí daří.

Copak asi dělá právě teď, v jedenáct večer? Pomyslel si, že by jí měl zavolat, až se vrátí domů, a navrhnout jí, jestli by s ním nezašla někam na lívance nebo podobně. Rozhodně se mu zamlouvalo, jak jí dokonale padne uniforma.

Když dnes večer odcházel ze sedmaosmdesátého, zmínil se svému dobrému kamarádovi Parkerovi, že jde v sobotu tancovat s Portoričankou.

„Nějaká štětka?“ vyzvídal Parker.

„To ne, sakra,“ ohradil se Ollie. „Je od policie.“

„Myslím, že s policistkou by sis neměl nic začínat,“

prohlásil uraženě Parker.

„Líbí se mi, jak jí padne uniforma,“ zamrkal Ollie.

„To je fuk, jak jí padne uniforma. S policajtkou si nic nezačínej. Hlavně ne s Portorikánkou.“

„A proč ne?“ divil se Ollie.

„Protože ti ho za niklák ufikne a střelí v nejbližší jídelně cuchi frito,“ tvrdil Parker.

Nyní se nad tím Ollie zamyslel.

Tadyhle Wandě a jejímu dvojčeti za barem – jestli je to opravdu dvojče – taky padne uniforma. Ta trička s červenými kšandami, z nichž trčí prsa jako melouny, jakpak by se ti zamlouvalo tohle neotřelé přirovnání, inspektore Walshi?

Wanda zabrala stoličku po jeho levici.

„A co vás vlastně přivádí do téhle čtvrti, detektive?“

otázala se.

Jeden loket si položila na bar a opřela se o něj, ňadro přimáčknuté na zaoblený okraj. Krátkou černou sukni měla vysoko vyhrnutou, což skýtalo skvělý výhled na bělostná, dokonale hladká lýtka i stehna. Vzhlédla k němu. Modré oči.

Její sestra měla také modré oči. Pokud Flo byla opravdu její sestrou.

„Inu, máme tady nějakou práci,“ odvětil Ollie.

„Vy jste také z mravnostního?“ vyzvídala.

„Ne, ne. Já jsem z osmdesátého osmého revíru. Právě jsme rozlouskli jednu vraždu.“

„Pane jo, vražda.“ Wanda zakoulela svýma božsky modrýma očima. „Koho zavraždili? Nevyptávám se příliš troufale?“

Všichni se dneska vyjadřují tak vzdělaně.

„Ne, vůbec ne,“ ujistil ji. „Nejspíš jste o tom četla v novinách. Šlo o radního Lestera Hendersona.“

„Panečku, takové velké zvíře,“ divila se Wanda.

„Ale on sem teď přišel hledat ztracenou aktovku,“ ozval se Walsh, nakláněje se přes Ollieho.

„Tu aktovku jsem už vlastně našel,“ přiznal Ollie.

„Aha. A ta kniha byla uvnitř té aktovky.“ Walsh Wandě vysvětlil: „Ollie také napsal knihu.“

„Opravdu, Ollie?“ žasla Wanda. „Smím vám říkat Ollie?“

„Ano, ale tu knihu jsem napsal pod pseudonymem.“

„Jaké jméno jste použil?“

„John Grisham,“ utrousil Walsh, a vyrovnal tak skóre za ten irský vtip.

„Použil jsem dívčí jméno,“ řekl Ollie.

„Skutečně?“ podivila se Wanda, rozevřela oči dokořán a naklonila se k němu blíž.

„Máš to tu připravené, zlato,“ zavolala Flo.

„Hned se vrátím,“ slíbila Wanda; posunula se na stoličce, aby mohla seskočit, takže se jí sukně vyhrnula ještě víc a bylo vidět skoro až do Káthmándú. Odešla na druhý konec pultu, vzala svoji objednávku, ohlédla se přes rameno na Ollieho, který již začínal pociťovat mírný nepokoj v kalhotách, mrkla na něj a odvrtěla si to k zákazníkovi sedícímu až u stěny pod plakátem Boy George.

„Já bych taky moc ráda napsala knihu,“ pravila roztouženě Flo.

„Třeba bych vám někdy mohl dát lekci,“ nabídl se Ollie.

„Třeba byste mohl dávat lekce nám oběma.“

„Možná ano. Zeptáme se Wandy, až se vrátí.“ Ollieho zaplavil pocit, že narazil na neskutečné místo. Aniž by se jakkoliv namáhal, už se mu tu slibuje švédská trojka. Je to vůbec možné, aby měl takové štěstí? Walsh se na něj podíval. Jeho irská papula se křivila v mírném úsměvu.

Možná má radost, že se mu povedla ta jeho přechytralá poznámka o Johnu Grishamovi – bůhví, kdo to vlastně je.

„Mezitím bychom se vás, děvčata, rádi zeptali na jednu osobu, kterou možná znáte,“ nadhodil Walsh.

„Proč bychom ji měli znát?“ chtěla vědět Flo.

„Protože U pohody je pro ni vhodné místo,“ opáčil Walsh.

„Ahoj, zlato, nestýskalo se ti po mně?“ Wanda se vrátila na stoličku po Ollieho levici. Ollie jí položil ruku na koleno.

„Proč ses rozhodl napsat knihu pod dívčím jménem?“

zajímala se.

„Napadlo mě, že se tak bude lépe prodávat.“ Ollieho ruka jí sklouzla na stehno.

„Jenom proto?“ Wanda se k němu přitiskla o něco víc.

„Ten dotyčný je portorikánský transvestita,“ vysvětloval Walsh Flo. „Na ulici si říká Emmy. Doopravdy se jmenuje Emilio Herrera. Viděly jste ho tu někdy?“

„Ale jistě,“ přisvědčila Flo. „Emmy je drahoušek.“

„Ty se s tou Emmy znáš taky?“ otázal se Ollie Wandy právě ve chvíli, kdy jí sáhl pod sukni a zažil nejstrašnější šok svého života.

„MĚLS MI ŘÍCT, že je to chlap,“ křičel na Walshe.

Vraceli se spolu ulicí k místu, kde Ollie zaparkoval vůz.

Stačilo se na ně podívat a hned byste poznali, že jde o policajty, už podle toho kroku. Stejně jako se stačí podívat na šlapku a víte, že je to šlapka, podle toho, jak se natřásá.

„Báječně vám to spolu slušelo,“ šklíbil se Walsh, „nechtěl jsem…“

„A kdo je to do prdele ten John Grisham?“

„… rušit tak krásný…“

„A ta druhá, to je taky chlap? Flo? Je to mužský?“

„Jistěže je to mužský, Ollie.“ A znovu se zašklebil, parchant jeden irčanská. „Tím asi obě vypadávají ze hry, hm?“ dodal.

Ollie uháněl před ním. Než ho Walsh dostihl, už stál u auta, odemykal dveře a obhlížel okna, jestli nějaký feťák zas některé nerozbil.

„Teď už mě asi nebudeš potřebovat, co?“ prohodil Walsh. „Co bys chtěl víc?“

„Kingstonské nádraží je šest bloků široké a dlouhé celou míli,“ brblal Ollie. „To je dost velký prostor, kde se člověk může ztratit.“

„Ale tam žijí Jamajčané,“ doplnil Walsh.

„No a?“

„Ten tvůj hoch je Portoričan. Bude tam nápadný jako opuchlý palec.“

„Už toho hajzlíka naháním týden,“ vztekal se Ollie.

„Takže zatím moc nevyčníval.“

„Jak se jmenuje ta tvoje kniha?“ vyptával se Walsh.

„Jdi do hajzlu,“ odsekl Ollie.

„Pěkný titul.“ Walsh ho pozdravil vztyčeným prstem a odkráčel.

PŘESNÉ A SPRÁVNÉ pojmenování čtvrti známé nyní jako Kingstonské nádraží je Nádraží Westfield. Snad je to tak proto, že tudy ještě stále vedou koleje; zdejší zastávka kdysi opravdu nesla jméno Westfield. Později, v době, kdy se v okolí Westfieldského nádraží usídlil značný počet irských přistěhovalců, se pro tuto čtvrť vžilo označení Dublin Town. Na přelomu století začal příliv přistěhovalců z řad ruských Židů a tehdy lidové názvosloví čtvrť přejmenovalo na Malý Kyjev. Hospodářský vzestup odsunul Židy na předměstí, čímž se uvolnilo místo pro Italy, kteří sem přicházeli z ghett v centru města. I nadále se to zde jmenovalo Malý Kyjev, ale ulicemi znělo halasné Buon giorno! a Ba fahn gool! Avšak ne nadlouho.

Prosperita vyvolávala migraci. Také Italové odešli bydlet na předměstí. Příroda se však děsí prázdnoty. Jako další přišli Portoričané a nakonec Jamajčané. Dokonce tolik Jamajčanů, že nejprve bělošská většina z okolí a nakonec i sami obyvatelé začali tuto část města nazývat Nádraží Kingston. Jistý podnikavý starosta, ucházející se o hlasy jamajských voličů, dokonce navrhl, aby pojmenování, které už stejně používal kdekdo, bylo stvrzeno i podle zákona.

Jeho nápad se však nelíbil nikomu, kromě Jamajčanů. A tak se Westfieldské nádraží v každodenní běžné řeči měnilo v nádraží Kingston, ale na mapách zůstalo stejné pojmenování, jaké tam lze najít již od roku 1878, kdy železnice zahájila provoz na trati podél řeky.

Všichni v Kingstonském nádraží…

Nu, přinejmenším všichni obyvatelé James Street.

… slyšeli o transvestitovi, který si říká Emmy, ale nikdo nevěděl, kde k čertu může být. Ollie byl detektivem už dlouhá léta. Pochopil, že se o něm ví. Emilio Herrera se tak či onak dověděl, že po něm pátrá zákon.

Tak kde sakra může být?

U SHANAHANA bylo po půlnoci nabito; přišla sem spousta policistů, kterým právě skončila služba. Proto se tu Emilio a Aine cítili trochu nesví. Avšak přišli sem proto, aby zjistili, jestli jde skutečně o týž bar, o němž se Olivia Wesley Wattsová zmiňuje ve svém Hlášení komisaři, a opravdu se zdálo, že to je on.

Emilio byl přesvědčen, že ta žena, kterou viděli vycházet ze sklepa na Culver Avenue, byla skutečná Livvie, jíž se nějak podařilo uniknout jejím věznitelům.

„Popis na ni pasuje přesně,“ tvrdil Emilio, dokládaje své tvrzení citací ze zprávy, v níž znovu a znovu pátral po vodítkách a přečetl ji už tolikrát, až se ji naučil nazpaměť: „Jsem detektiv, je mi dvacet devět let, měřím sto sedmdesát centimetrů a vážím dvaašedesát kilogramů; jsem štíhlé postavy.“

„Já vážím třiapadesát,“ ozvala se Aine. „To je štíhlá postava.“

„To je hubená postava,“ opravil ji Emilio a pokračoval v citaci.

„‚Vlasy mám hnědé, trochu do rezava, moje matka té barvě říkávala kaštanová…‘“

„Já mám taky rezavý vlasy.“

„Ale ne hnědý do rezava.“

„Ale jsou rezavý.“

„Jsou červený jako mrkev.“

„To znamená rezavý,“ trvala na svém Aine.

„Nosím je zastřižené těsně nad rameny, matka tomu říkala plandavý střih.“

„Já nosím vlasy taky nakrátko,“ tvrdila Aine.

„A taky ti plandají,“ připustil. „‚Oči mám zelené…‘“

„Já taky.“

„‚Vypadám jako pravá Irka…‘“

„Já taky.“

„Aine, o co ti jde?“ Emilio už toho měl vážně dost.

„O tohle: myslíš si snad, že já jsem ta tvoje Olivia Jakse-vlastně – jmenuje?“

„Jasně že ne.“

„Tak proč si myslíš, že to bude zrovna nějaká Irka, na kterou jsi náhodou natrefil na ulici?“

„Protože vycházela právě z toho domu!“ trval na svém Emilio. „To je přece až moc nápadná shoda okolností!“

„Svět je plnej všelijakých shod okolností,“ podotkla moudře Aine.

„Já na shodu okolností nevěřím,“ prohlásil Emilio.

„Jestli věříš na shodu okolností, znamená to, že nevěříš v boha. Věci se dějou z boží vůle, a ne z nějaký shody okolností.“

„No dobře, takže ze mě bůh udělal feťáka a kurvu, je to tak?“

Emilio na ni pohlédl.

„Co jsi vlastně zač?“ vyhrkl. „Něco jako ateista?“

„Přesně tak, ano,“ odvětila Aine.

„Odkdy?“

„Od dvanácti let, když mě jeden velebníček na faře začal ošmatávat.“

„To se určitě nestalo.“

„Vážně ne?“

„A vůbec, nemůžeš dávat bohu vinu za jednoho nestydatýho faráře.“

„A za co mu můžu dávat vinu? Za to, že spousta šílenců jeho jménem vede války? Že se v jeho jménu navzájem zabíjejí? Neznám ani jednoho ateistu, co by zabil člověka ve jménu božím. Ani jednoho. Nevěřím, že existuje bůh, kterej by dovolil, aby se něco takovýho dělo. Věřím ve shodu okolností; ta rozhoduje o všem.“

V tu chvíli se objevil Francisco Palacios a posadil se na barovou stoličku vedle nich.

*

JELIKOŽ GAUČO v Emiliovi poznal krajana z Portorika a protože měl oko na ženské, zejména na takové, co chodily bez podprsenky i bez kalhotek, dal se s mladou dvojicí do řeči; zpočátku hovořil jen s Emiliem, výlučně španělsky, protože v té irské dívence – tak mu alespoň připadala – nechtěl vyvolat zdání, že si přisedl kvůli ní, i když to tak bylo. Aine to ale naštvalo. „Chcete tu žvanit španělsky celou noc, mládenci? Protože jestli ano, já mám na práci lepší věci.“

Gaučo se naklonil nad barem a začal si s Aine povídat o nejnovějších filmech, o její oblíbené barvě a o tom, zda ráda chodí v jarním dešti prostovlasá; takové řečičky, co ženy rády poslouchají. Aine jeho pozornost opravdu lichotila.

Dobře znala pořekadlo o tom, že chcete-li docílit úspěchu u dámy, musíte s ní jednat jako s děvkou, a naopak.

Uvědomovala si, že se k ní chová jako k dámě, a tudíž si nejspíš domyslel, že je děvka, ale to jí nevadilo. Líbila se jí už jen ta představa.

Naproti tomu Gaučo neměl ani ponětí, že mluví s holkou z ulice. Vypadala jako děvče ze slušné irské rodiny z předměstí, s anachronickými sklony k životu ve stylu hippies, takový ten typ, co pobíhá na veřejnosti bez spodního prádla. Vyzařovala z ní jistá bystrost a také povýšenost, což se mu u žen vždycky líbilo. Podobné kvality objevil i u Eileen Burkeové, jenže ta, bohužel, o něj nejevila přílišný zájem. Pohlédl na hodinky. Detektivové měli už desetiminutové zpoždění.

„Poslyšte,“ řekl, „já vím, že jste tady se svým přítelem a tak…“

„To není můj přítel,“ přerušila ho Aine.

„Aha, výborně,“ zaradoval se Gaučo. „Mám tady s někým schůzku – vlastně už se opozdili –, ale probrat naše záležitosti nám nepotrvá déle než půl hodiny. Třeba byste pak se mnou mohla zajít na drink na nějaké klidnější místo, co vy na to?“

Aine mu pohlédla zpříma do očí.

Zelené oči se střetly s hnědými a mezi nimi to zajiskřilo.

„Jistě,“ usmála se jako irská shillelagh – ať už to znamená cokoliv.

Čirou náhodou právě v tu chvíli vstoupila do baru Eileen Burkeová.

EMILIO MAZANĚ usoudil, že ten druhý chlapík, co se dostavil o pět minut později, je buď civilista jako Palacios, anebo detektiv jako Livvie. Nyní už si byl docela jistý, že to děvče s rusými vlasy je Olivia Wesley Wattsová.

Všichni tři se přesunuli ke stolu u telefonních automatů.

Ze svého místa u baru vedle Aine, která tu seděla s nohou přes nohu a ucucávala nějaké přeslazené nealkoholické pití, neslyšel Emilio z jejich hovoru ani slovo. Byla to smůla, protože se určitě bavili o krvavých diamantech ukrytých ve sklepě, odkud Livvie právě dnes unikla.

Jenže oni debatovali o kokainu.

Stejně jako trojice mužů, usazených v obývacím pokoji pronajatého bytu o půl míle dál od středu města.

SUZIE Q. CURTISOVÉ nikdy nedovolili zúčastnit se těchto inspirativních porad, jež pořádal její geniální manžel se svými spolupracovníky s mozky raketových vědců. Její povinností bylo jenom zásobovat je jídlem, jako to dělaly všechny ženské ve filmech o kmotrovi. I když při sledování těch filmů nabyl člověk někdy dojmu, že se tihle gangsteři zabývají právě tak intenzivně vařením špaget s mušlemi či přípravou pepřových klobás jako zabíjením lidí. Prostě takové roztomilé domácké typy, na které jste se však nesměli křivě podívat, protože by vám podřízli krk.

Její muž se svými kamarády rozmlouvali o tom, že zítra zabijí několik lidí.

Suzie je poslouchala z kuchyně, zatímco jim připravovala sendviče s tuňákem a plátky rajčat; slyšela je docela jasně a zřetelně.

„Vlítnem dovnitř a hned začneme střílet,“ vykládal její manžel. „Nedáme jim šanci, aby nás prohledávali.“

„Protože pak bysme byli v nevýhodě,“ přikyvoval Constantine. „Kdybysme jim dovolili, aby nás prohledali.“

Dovedla si představit, jak sebou přitom šije a usmívá se.

„Přesně tak,“ potvrdil její manžel. „Víme, že tam přijde s tím koksem. Byla by hloupá, kdyby ten koks nepřinesla, když nám dalo tolik práce to připravit. Všechny je sejmeme, popadneme koks a zmizíme.“

„Bude mít s sebou bouchače,“ poznamenal Lonnie.

„Kolik? Dva nebo tři? I kdyby jich bylo půl tuctu.

Budeme mít moment překvapení na svý straně.“

„To je fakt,“ souhlasil Constantine. „Nikoho nenapadne, že hned začneme střílet.“

„Přesně tak,“ zasmál se Harry. „Koho by napadlo, že bysme byli tak hloupí?“

„Mě,“ pomyslela si Suzie a rozkrojila další rajče.

ZAVEDL JI do zadní místnosti svého obchodu, kde přechovával celou sbírku sexuálních pomůcek. Všechny je už v minulosti viděla; samozřejmě – neexistovalo nic, co by neviděla a nevyzkoušela, ale prohlížela si je jako u vytržení, celá užaslá jako irská panenka, a předstírala šok, když ji požádal, aby si navlékla kožený korzet a vysokánské kožené boty; a kdepak máš bič, zlato, pomyslela si přitom. Ale ukázalo se, že mu nejde o to, proměnit ji v dominu. Bylo to právě naopak. Chtěl jenom zjistit, jak tahle pěkňoučká zbožná Aine bude vypadat, když ji oblékne jako štětku.

Rozhodla se, že mu zatím nebude brát iluze.

Bude hrát s sebou, ať si ještě chvíli myslí, že je nějaká Cathleen Nevinná. Pak mu oznámí, že je pracující děvče – tak tak, brouku –, a vyrazí z něj dvě kila. Nebo víc, podle toho, zač to bude stát.

On jí však najednou začal vykládat o sobě.

Docela ji tím zaujal.

Jak se jí otevřel.

Oznámil jí, že je špión jménem Gaučo.

Kecáš, zpražila ho, špión?

Verdad, ujišťoval ji. Někdy mi taky říkají Kovboj.

Pane jo, pokývla hlavou. Špión.

Pracuju pro policii, dodal.

Tak takhle to tedy je. Práskač je to.

Ale do očí mu to neřekla.

Nechala ho mluvit.

A on jí pochopitelně, jako všichni mužští, začal vykládat, jak je hrozně důležitý.

Pověděl jí i o tom, že pomohl získat cenné informace, které policii dovedou k velkému zatčení obchodníků s drogami, k němuž má dojít zítra o půlnoci ve sklepě jednoho domu na Culver Avenue.

V čísle 3211, pomyslela si, ale nic neřekla.

O půlnoci, opakovala si v duchu.

V tom kšeftu půjde o sto padesát kilo koksu, naparoval se.

Z ruky do ruky přitom přejde tři sta tisíc dolarů.

Takže si mu nakonec o žádné peníze neřekla. A vůbec, bylo to docela příjemné se tu a tam pomilovat, a ne jenom pořád souložit.

NAŠLA JSEM ty její dopisy večer předtím.

Hned v tu chvíli mi bylo jasné, že ho musím zabít.

Měli jsme doma pistoli. Nevím, kde ji Lester koupil.

Myslím, že v nějaké zastavárně v centru, poblíž jeho kanceláře. Koupil ji, když se nám narodilo první dítě. Lyle.

Hned jak se narodil. Slyšeli jsme, že ve Smoke Rise před lety došlo k únosu. Na Kingově pozemku u řeky. U

Douglase Kinga. Tak jsme usoudili, že potřebujeme zbraň.

Nevím, jestli Lester tu zbraň přihlásil, nebo ne. Upřímně řečeno, bylo mi to jedno. Lester byl členem městské rady.

Často si dělal, co chtěl. Chci říct, že parkoval na místech, kde bylo parkování zakázáno, a když si dal nějakou tu skleničku, projížděl křižovatkami na červenou – porušovat pravidla, na to byl kadet. Měl pocit, že to patří k jeho výsadám, víte? Jenomže tentokrát v tom porušování pravidel zašel příliš daleko.

Já vím, že nejsem nijak krásná, ale vždycky jsem byla dobrá manželka. Když jsem si ho představila s nějakou devatenáctiletou holkou – jak to mohl udělat? Musela jsem ho zabít. Na víc jsem nemyslela. Nechystala jsem se na něj uhodit a chtít, aby mi něco vysvětloval, nehodlala jsem mu odpustit. Přála jsem si, aby byl mrtvý, chtěla jsem ho zabít.

Věděla jsem, že po návratu z té cesty na sever pojede rovnou do Kingovy síně. Věděla jsem také, v kolik hodin tam dorazí. Všechno mi to vyložil po telefonu. Neřekl mi ale, že je s ním v posteli mladá holka.

Tu pistoli dával do trezoru v pracovně. Tam jsem také našla ty dopisy. Ve stole v jeho pracovně. Nehledala jsem dopisy, hledala jsem jeho diář s poznámkami o schůzkách.

Protože jsme večer, až se vrátí domů, měli jít na nějakou večeři a já měla v kalendáři poznámku, že je to v šest, což mi připadalo příliš brzy, tak jsem to chtěla porovnat s jeho diářem, abych si to ověřila. Jenže na stole jsem ho nenašla, tak jsem začala prohlížet zásuvky. A tam, vzadu, v prostřední zásuvce napravo, jsem objevila ty dopisy zastrčené pod štosem lejster.

Přála jsem si jeho smrt.

Přečetla jsem si ty dopisy a zamířila rovnou k trezoru.

Vzala jsem pistoli a nabila ji. Nechávali jsme ji nenabitou kvůli dětem. V sejfu byla kromě pistole i krabička nábojů.

Druhý den ráno, když děti odešly do školy, jsem se zašla nahoru převléknout. Oblékla jsem se čistě účelově, o nic jiného nešlo. Nemyslela jsem na přestrojení, vůbec jsem nepřemýšlela, jak zařídit, aby mi to prošlo, to mi bylo fuk.

Jenom jsem chtěla, aby zemřel. Takže jsem se oblékla tak, abych se mohla snadno pohybovat. Pytlovité modré džíny, které jsem nosila při práci na zahrádce, tričko, ponožky a reeboky, vlasy jsem schovala pod Lyleovu baseballovou čepici, aby mi nepadaly do očí, až na něj budu střílet.

Oblékla jsem si ještě lyžařskou větrovku a vyšla ven. V

kapse větrovky jsem měla pistoli.

Ke Kingově síni jsem odjela taxíkem. Vešla jsem rovnou dovnitř, nikdo mě nezastavil; člověk by si myslel, že mě po všech těch malérech s teroristy aspoň prohledají nebo tak.

Ale oni ne. Klidně jsem prošla dovnitř s pistolí v kapse.

Otevřela jsem dveře v zadní části sálu, jenom na škvíru, abych mohla nahlédnout dovnitř. Stál na scéně a kolem něj spousta lidí. Alan Pierce, Josh Coogan a další lidé, které neznám. Zavřela jsem dveře, obešla kolem sálu až do místa, kde jsou kanceláře a mezi nimi vede chodba. Prošla jsem chodbou skoro až na konec a otevřela dveře vedoucí k jevišti.

Strašně se mi rozbušilo srdce.

Otevřela jsem a ocitla se v prostoru za jevištěm, myslím, že se tomu říká zákulisí; bylo odtud vidět na scénu. V místě, kde jsem stála, byla hrozná tma. Nikde nikdo. Všichni stáli na jevišti, volali na sebe nějaké pokyny, upravovali osvětlení a bůhví co ještě. Alan požádal Lestera, jestli by nepřešel na levou stranu a odtud k pódiu, aby si mohli ověřit, že ho reflektor dokáže přesně sledovat nebo tak nějak to říkal.

Vytáhla jsem z kapsy pistoli.

Alan řekl: „Tak dobrá, pojď k nám,“ a Lester vykročil ze zákulisí na protější straně jeviště a vykročil směrem do středu. Svítili na něj silným reflektorem, jako kdyby chtěli, abych na něj dobře viděla. A tak jsem ho zastřelila, toho parchanta.

Třásla se mi ruka.

Vypálila jsem šestkrát. Nemyslím, že jsem ho pokaždé zasáhla. Ale viděla jsem, jak padá, a všimla jsem si, že má ten růžový svetr celý od krve, takže jsem usoudila, že se mi ho povedlo trefit pořádně. Pak všichni začali ječet a hulákat.

Obrátila jsem se a utíkala pryč.

Teprve tehdy mě napadlo, že bych to mohla přežít. Že bych z toho mohla vyváznout.

Předtím jsem myslela jen na to, že si přeji jeho smrt.

Za sebou jsem slyšela křik.

Utíkala jsem dál.

Byla tam nějaká chodba, na jejímž konci jsem uviděla nápis VÝCHOD. Vydala jsem se tím směrem, když tu z jedné kanceláře na konci chodby někdo vyšel, nějaká žena, a já jsem se otočila a rozběhla se zase na opačnou stranu, zpátky k jevišti. Jenže před sebou jsem od jeviště uslyšela hlasy, a tak jsem otevřela nejbližší dveře a vběhla dovnitř; ani jsem nevěděla, kam jdu, jenom jsem se chtěla schovat.

V té místnosti byla tma, až na matný proužek světla za úzkým oknem vzadu. Slyšela jsem, jak venku někdo běží a něco volá. Ve slabém světle jsem zahlédla mušle. Byla jsem na pánské toaletě. Vklouzla jsem do jedné kabiny a vtom někdo pootevřel dveře. Je tu někdo? zavolal mužský hlas.

Zadržela jsem dech. Byla tam tma, jen okno propouštělo trochu světla. Kde je ten pitomej vypínač? bručel si ten mužský. Potom se znovu zeptal: Je tady někdo? Ještě si něco zamumlal, zavřel dveře a byl pryč. Zvenku jsem zaslechla ještě nějaké kroky a postupně utichající hlasy. Čekala jsem.

Nevěděla jsem, kam mám jít. Chtělo se mi brečet. Ne protože byl ten parchant po smrti. Ale protože by mě mohli chytit a zavřít navždycky do vězení. Pomyslela jsem na děti.

Zůstala jsem ve tmě celá vystrašená, že se ten člověk vrátí, ale tentokrát rozsvítí, prohledá celou místnost, najde mě a odvede mě.

Nevím, jak dlouho jsem potmě čekala v té kabině.

Nakonec jsem z ní vyšla a nějakou chvíli jsem nehybně stála ve tmě a poslouchala. Pak jsem přistoupila k oknu. Bylo jen pootevřené na škvíru, asi osm, deset centimetrů. Otevřela jsem je dokořán. Viděla jsem, že vede do nějakého světlíku.

Vysoko nahoře bylo vidět oblohu a dole dláždění. Vylezla jsem na parapet a spustila nohy na druhé straně. Ten úzký prostor přiléhal k zadní stěně budovy. Rozběhla jsem se podél zdi, vlastně jsem měla zdi ze všech stran, a na opačném konci jsem spatřila další okno. Také jenom pootevřené. Natáhla jsem ruku, otevřela ho dokořán a vlezla jsem dovnitř. Uvědomila jsem si, že i tohle je pánský záchod, jen o něco menší. Dvě kabiny, jedna mušle a nějaká umyvadla.

Svítilo se tam.

V jedné z kabin byl nějaký muž.

Slyšela jsem, jak zakašlal a potom spláchl.

Rozběhla jsem se ke dveřím na opačné straně místnosti, proti umyvadlům.

Otevřela jsem je a ocitla se v dlouhé chodbě. Dostala jsem se nalevo od sálu. Hned po mé levici byly červeně natřené dveře. Nad nimi svítil nápis VÝCHOD. Otevřela jsem je a vběhla do uličky. Do očí mě udeřilo sluneční světlo. Odhodila jsem pistoli do odvodňovací strouhy u zdi a dala se do běhu.

Na opačném konci do uličky právě vcházel nějaký starý otrapa ve vojenském.

Málem jsem ho porazila.

Křikl na mě: „Hele!“

A to bylo všechno.

Hele.

Chvíli potom, co jsem zabila člověka.

ZEPTALI SE JÍ, jestli si přeje ve svém přiznání něco změnit nebo k němu něco dodat. Odpověděla, že ne.

Požádali ji, aby se pod něj podepsala, a podali jí pero.

Podepsala se.

A bylo po všem. Jen střílení ještě neskončilo.

18

Tomuhle se říká rozuzlení, pomyslela jsem si.

Nejsem spisovatelka, pane komisaři, ale takhle spisovatelé nazývají kapitolu, kde všechno konečně do sebe zapadne a začne to dávat smysl. Někdy se používá název epifanie, což má ovšem náboženský podtón, já vím, ale znamená to také jakousi dramatickou změnu situace; když se například žena podívá do zrcadla a spatří za sebou postavu s kalnýma očima, jak ji úderem do hlavy zbavili vědomí, připoutanou k židli v bůhvíjakém sklepení.

Objevila se nějaká černoška s podnosem, na kterém nesla koblihu a šálek kávy – a člověk tady přitom umírá hlady. Na podnose ležela také pistole Uzi, kterou ta černoška opatrně odsunula stranou, než položila podnos přede mě.

„Dej se do toho, sestřičko,“ vybídla mě.

Zeptala jsem se, jak se mám najíst s rukama svázanýma za zády.

„Zanedlouho už s jídlem nebudeš mít žádné starosti,“ odvětila a dala se do smíchu, což jsem považovala za zlé znamení.

„O půlnoci už budeš po smrti,“ dodala, což mi také připadalo zlověstné.

Hodiny tikaly.

Asi o půl dvanácté se otevřely dveře a po schodech sešel pan Mercer Grant osobně. Za ním kráčela ta francouzská recepční z továrny na prádlo Reve du Jour.

„Tohle je moje žena Marie,“ představil ji.

„Mimochodem, jsou to naše pravá jména.“

„Tak proč jste mi tvrdil, že to nejsou vaše pravá jména?“ otázala jsem se.

„Abych vás přilákal do továrny,“ odvětil. „Říká se tomu past. Děje se to každou chvíli.“

„A co váš bratranec Ambrose Fields?“

„Zvonila jste, madam?“ ozval se nějaký hlas a už po schodech sestupoval černoch, obrovský jako ten ze Zelené míle, co z člověka dokázal vymačkat všechnu šťávu; cestou ke mně musel hlavou uhnout před žárovkou visící ze stropu. „To je taky moje pravý jméno,“ zašklebil se.

Už mě nemohlo nic překvapit.

Věděla jsem jen to, že hodiny stále tikají.

„Tak kde jsou ty diamanty?“ zeptala jsem se.

„Jaké diamanty?“ podivil se Grant, blýskaje v úsměvu svým zlatým a diamantovým zubem. Jeho žena Marie mu stanula po boku; kučeravé vlasy, hnědé oči a bez podprsenky. Také ona se usmívala.

„Válečné diamanty,“ řekla jsem. „Což se tohle všechno netýká krvavých diamantů?“

„Zapomněla jste snad už na ty druhé krvavé diamanty?“ nadhodil Grant.

„Vsadil bych se, že na ty druhé krvavé diamanty už docela zapomněla,“ přidal se i Ambrose.

„Ach bože, tak ona po těch druhých krvavých diamantech už ani nevzdechne,“ divila se Marie.

„Myslela jsem, že jste už od úterý mrtvá,“

oslovila jsem ji.

„To bylo jen proto, abychom vás svedli ze stopy,“

vysvětlovala, „děje se to každou chvíli.“

„A kromě toho,“ dodal Ambrose, „nemějte péči.

Vy sama budete do půlnoci mrtvá.“

„Ale proč?“ nechápala jsem.

Odpověděl mi hlas, který jsem už někde slyšela: „Proto.“

Vzhlédla jsem ke schodům, vedoucím shora.

Člověka, který po nich sestupoval, jsem znala.

V ÚTERÝ O PŮLNOCI se do onoho suterénu dostavilo současně šest detektivů v kevlarových vestách a tři muži v lyžařských brýlích. Kdyby se tam přesně o půlnoci objevili i Emilio s Aine, nastala by opravdová dopravní zácpa, avšak ti v tu chvíli teprve míjeli roh toho domu číslo 3211 na Culver Avenue. Jakmile uslyšeli střílení, málem se otočili a utekli.

Jako první zahájili palbu Rositini najatí rváči.

Nevěděli, kam se obrátit dřív. Bylo to, jako kdyby po schodech z přízemí útočila Severní aliance, zatímco Paštunové vpadli do dveří ze zadního dvorku. Všichni tu měli zbraně. A někteří prostě museli přijít k úhoně. Rváči usoudili, že by to neměli být oni. A tak zahájili palbu.

Nejprve dostali ty tři v lyžařských brýlích.

To byly snadné cíle, ti tři. Sbíhali po schodech pěkně v řadě, jeden za druhým. Střelili jste prvního, on upadl a odkryl prostor pro výstřel na toho za ním a tak dále, až nakonec všichni tři leželi na podlaze sklepa a z tuctu střelných poranění se jim řinula krev. Jeden z těch otvorů se nacházel přímo mezi očima v lyžařských brýlích toho, co šel jako první.

Chlapi v kevlarových vestách, to byla ovšem jiná píseň.

Především vběhli do místnosti poté, co beranidlem rozmlátili dveře na třísky, které se rozlétly po celé místnosti.

Navíc jich bylo šest a měli v rukou samopaly. Rositini rváči – a Rosita náhodou také – v nich poznali těžké Coltovy útočné pušky AR-15, kterými lze člověku ustřelit hlavu. Ve chvíli, kdy se rváči začali obracet ke dveřím, na ně jeden z příchozích zařval: „Policie! Nikdo se ani nehne!“

Tím příchozím byla žena.

Rositiným střelcům by nepůsobilo žádné výčitky zastřelit ženu, ať už by byla od policie, nebo ne. Jenom ty AR patnáctky je na okamžik zarazily.

Zásahové jednotce ten okamžik postačil.

S křikem a klením zaplavili celou místnost jako hejno červených mravenců, začali zacvakávat pouta a každému (či každé, v Rositině případě) na potkání oznamovali, že je zatčen. Parker uchopil kufr se sto padesáti kilogramy kokainu.

„Radši o tom hned sepiš hlášení,“ připomněla mu Eileen.

Střelil po ní zlým pohledem.

Jako by snad někdy nenapsal hlášení.

EMILIO S AINE se choulili ve stínu u stěny domu.

U chodníku nyní stála našikmo zaparkovaná policejní auta s blikajícími majáky. Byly tu i obyčejné, neoznačené vozy. Z domu vyšel ten chlapík, kterého viděli U

Shanahana. Nesl kufr. Pak odtud Livvie vyvedla nějakou ženu s pouty na rukou. A další detektivové se samopaly.

Musel to být velký zátah.

Když Emilio vykročil, chytla ho Aine za paži a pokusila se ho zadržet. Setřásl ji.

„Detektive?“ zavolal.

Eileen Burkeová se ohlédla.

„Ano?“

„Pokud jde o tu vaši zprávu, nedělejte si starosti.“

Zamrkal na ni.

„Cože?“

„Spálil jsem ji,“ odvětil. „Zločinci ji nikdy nenajdou.“

„Cože?“ opakovala.

„Ale nebojte se, naučil jsem se ji nazpaměť,“ dodal, aniž by si uvědomil, že se právě stal jedním z dlouhé řady vypravěčů příběhů.

Eileen pořád nechápala, o čem to mluví.

Právě v tu chvíli Rosita učinila náhlý pohyb ve snaze pokusit se o útěk. Eileen ji popadla za paži, křikla na ni „Ať tě to ani nenapadne, holka“ a postrčila ji směrem k jednomu z aut parkujících u chodníku.

Emilio litoval jen jediné věci: že se nikdy nedozví, jak se vlastně dostala z toho zatraceného sklepa.

19

REVEREND GABRIEL FOSTER se jim ozval telefonicky ve středu v jedenáct dopoledne. Chtěl mluvit s detektivem Klingem, a když Kling přišel k telefonu, řekl mu: „Ptal jsem se po vás kvůli slečně Cookové.“

Kling neodpověděl.

„Kvůli vašemu vztahu se slečnou Cookovou,“ dodal Foster.

„Myslíte zástupkyni náčelníka Cookovou,“ upřesnil Kling.

„Ano, zástupkyni náčelníka,“ přitakal Foster a Kling by byl mohl přísahat, že zaslechl uchechtnutí. „Žádali jste mě, abych zavolal, kdybych se o něčem doslechl. Že mám prst na tepu komunity a tak dále. Tak to říkal váš kolega.“

„Mhm,“ zabručel Kling.

„Tohle nemá nic společného s vraždou radního, pokoj jeho ubohé duši. Jak jsem slyšel, to už jste vyřešili.“

„Ano,“ přisvědčil Kling. „A s čím tedy má tohle co společného?“

„Chystá se velký obchod s drogami.“ Foster ztišil hlas.

„Jde o obchod za tři sta tisíc. Sto padesát kilo kokainu.

Nemám rád ve své komunitě drogy. Chcete si poslechnout podrobnosti?“

„Už jsme si je poslechli,“ opáčil Kling. „Ten kšeft proběhl včera o půlnoci.“

„Opravdu?“ řekl Foster překvapeně.

„Opravdu.“

„No tak dobře,“ zakoktal Foster. Nastalo dlouhé ticho.

Pak ještě dodal: „Pozdravujte ode mě vaši přítelkyni,“ a zavěsil.

EILEEN BYLA PRÁVĚ na odchodu. Zamířila chodbou ze služebny k železným schodům, vedoucím do přízemí, když ze záchodu vyšel Kling. Překvapeně zůstala stát.

„Á, ahoj,“ pozdravila.

„Ahoj,“ odpověděl. „Tak jsem slyšel, že vám to včera v noci klaplo.“

„No jo, bezvadně,“ přikývla.

„A co jinak, jak to jde? Líbilo se ti pracovat s Andym?“

„Bylo to úžasné.“

„Nevyprávěl ti ty svoje vtípky?“

„Ano…“

„Který třeba?“

„Jak jeptiška čůrá do sudu od benzínu.“

„Ten se povedl.“

„To jo,“ přitakala Eileen a oba se odmlčeli.

„No,“ začal on.

„Poslyš…,“ přerušila ho.

„Ano?“

„Nechci tě uvádět do rozpaků…“

„Ale ne, ne. Do rozpaků? A proč vlastně? Do rozpaků?“

„Protože Pete mi na uvítanou udělal takovou malou přednášku, víš…“

„Vážně?“

„Jo. S tebou taky mluvil?“

„O čem?“

„O tom, jak jste tady jedna šťastná rodina…“

„Ne. Cože? Šťastná rodina? Proč?“

„Taky povídal, že jsem dobrá policistka, ale že ‚jde o tu záležitost s Bertem‘. To je přesný citát.“

„Aha.“

„Tak mě napadlo, jestli se stejným – nu, bylo to vlastně varování… jestli s tím nepřišel i za tebou.“

„Ne, já bych ho s tím poslal do háje.“

„Vážně?“ tohle Eileen opravdu překvapilo.

„Do mého soukromého života… do našich soukromých životů… Petovi nic není. Co si vlastně myslí? Že hraje v televizním seriálu? Tady jsme profesionálové,“ zlobil se Kling. „Tohle mě fakticky namíchlo, Eileen. Mám sto chutí jít za ním a říct mu…“

„Hele, zabrzdi, Berte. Nechci tu rozpoutat nějaké výtržnosti.“

„Cos mu odpověděla? Když začal o té věci s Bertem nebo jak to řekl.“

„Ujistila jsem ho, že s tím nebudou žádné problémy.“

„Taky že nebudou.“

„Já vím, že ne. Ty máš teď Sharyn a já…“

Co já? opakovala v duchu. Hledám ještě pořád Toho Pravého?

„Já jsem tady na sedmaosmdesátém naprosto spokojená,“ dokončila. „Jen jsem se chtěla ujistit, že ty jsi taky v pohodě.“

„Docela v pohodě,“ přisvědčil. „S tím si nedělej starosti.“

„Chci říct, že se tedy nemusíme jeden druhému vyhýbat a dělat nějaké hlouposti, jako obcházet se navzájem po špičkách…“

„Chceš říct, že jsme to dělali?“

„Ne, chci říct, že na to už vůbec nemusíme myslet. Jak jsi sám řekl, jsme dva profesionálové a tohle není televizní seriál.“

„To teda není. A vůbec, proč by lidi měli zapomínat, co mezi nimi bylo?“ dodal a ona by ho byla nejraději hned na místě objala. „Proč si všechno minulé prostě nezapamatovat a nepokračovat dál?“ Ztišil hlas, ale to neznamenalo, že by se snažil být sexy nebo něco podobného, že by se chtěl nějak předvádět; nic takového. „Máme si toho spoustu co pamatovat, Eileen. Za to nás nikdo nemůže zastřelit.“

„To nemůže,“ usmála se.

„Jdeš zpátky dovnitř?“ zeptal se.

„Ne, právě jsem odcházela.“

„V tom případě…“ s úklonou jí uvolnil cestu ke schodišti.

Najednou si vzpomněla, proč ho kdysi měla tak ráda.

GAUČO ZATELEFONOVAL Aine ve tři hodiny odpoledne s nadějí, že se s ní bude moci dnes večer sejít. Bylo mu v její společnosti dobře a teď bylo i co oslavovat; poté, co se podle předpokladu podařil ten zátah, mu štědří poldové ze sedmaosmdesátého odměnou za jeho služby věnovali pět set babek.

Volal na číslo, které mu dala, a nechal telefon dvanáctkrát zazvonit.

Aine zvonění neslyšela.

Před půl hodinou si šlehla a ležela úplně bez sebe na matraci v Emiliově bytě. Oči zavřené, ve tváři zasněný výraz. Ani Emilio neslyšel zvonění. Seděl na záchodové míse, stříkačku s jehlou ještě držel v ruce a tvářil se stejně mírumilovně jako ona.

Gaučo zavěsil a vešel do krámu uvítat nějakou paní, co si přišla pro bylinky proti nespavosti.

CARELLA ZAVOLAL Honey Blairovou o půl čtvrté odpoledne.

Přišla k telefonu usměvavá, sladká jako med.

„No ahóój,“ zavrněla, „jak se vede? Co pro vás mohu udělat?“

„Moje žena hledá zaměstnání,“ odpověděl.

„Promiňte, co jste říkal?“

„Moje žena hledá práci,“ opakoval a začal vysvětlovat, že jeho žena je krásná, i když hluchoněmá, že ovládá znakovou řeč, jako když bičem mrská, nemluvě o tom, že velmi mnoho dokáže povědět i výrazem tváře, a že jeho napadlo, jestli snad některá ze stanic nehledá někoho, kdo by v tom malém okénku vlevo dole na obrazovce při zprávách tlumočil pro hluché. Ona by se na takovou práci hodila dokonale.

Nastalo dlouhé ticho.

„Honey?“ zavolal.

„Jsem tady,“ odvětila.

A zase ticho.

Potom dodala: „Vy jste vážně jedinečný, víte? Docela určitě jedinečný.“

Představoval si, jak vrtí hlavou.

„Ať mi pošle životopis,“ řekla. „Uvidím, co se dá dělat.“

A zavěsila.

POZDĚJI BĚHEM ODPOLEDNE, právě když se střídaly směny, narazil Ollie v osmaosmdesátém na Patricii Gomezovou.

„Chtěl jsem vám poděkovat za tu skvělou práci, co jste odvedla na Hendersonově případu.“

„Ale ne, já musím poděkovat vám,“ bránila se.

„Už jsem se zmínil šéfovi; ví, jakou úlohu jste v tom sehrála.“

„Páni,“ vydechla. „Díky.“

Na okamžik nastalo nejisté ticho.

„Našel jste toho chlapa, co vám ukradl vaši knihu?“

otázala se.

„Ne. Zůstala mi jen poslední kapitola.“

„Vsadila bych se, že je dobrá.“

„Ach, to ano,“ ujistil ji, „ale nebojte se, já ho dostanu.

Zítra je taky den, nemám pravdu?“

„Zítra je taky den,“ opakovala.

Pohlédl na ni.

Docela vážně se jí zeptal: „Opravdu byste mi ho pro niklák uřízla?“

„Cože?“ nechápala.

„A prodala ho do nejbližší jídelny cuchi frito?“

„Proč bych to dělala?“ usmála se. „Já cuchi frito nemám ráda.“

Stále na ni hleděl.

„Ještě se vám chce jít v sobotu tancovat?“

„Koupila jsem si nové šaty.“

„Tak dobrá.“

„Dobrá.“

„ Que puede hacer?“ pokrčil rameny.

„ Nada“ odvětila.

Dívala jsem se, jak sestupuje po schodech do sklepení.

„Tak, Olivie,“ řekl, „opět se potkáváme.“

„Zdá se, komisaři,“ odvětila jsem, pozorujíc ho přimhouřenýma očima.

„Ví něco?“ zeptal se toho černocha.

„Nic,“ řekl Ambrose.

„Tak ji zabij,“ rozhodl komisař.

Ve tváři měl přitom výraz nevýslovného smutku.

Viděla jsem, že se cítí opravdu zle.

„Ještě není půlnoc,“ namítla jsem.

„Komu na tom sejde?“

„Mně. Můžete mi prosím vysvětlit, co se to tady děje?“

„Nu, jelikož to už nikomu nepovíte,“ pravil komisař, „nevím, proč bych se s vámi o své malé tajemství nepodělil.“

Tuhle větu jsem v detektivní práci vyslechla již mnohokrát a překvapovalo mě, že ji vyslovil tak obeznalý člověk jako komisař, který musel vědět, že jakmile někomu řeknete, že o tomhle už nikdy nikomu nepoví, ten dotyčný nebo ta dotyčná vás hned v příštích třiceti vteřinách nakopne do koulí a poví to celému světu.

Posílena touto úvahou jsem se dala do práce na uvolnění svých pout; potají jsem za zády použila malou břitvu, kterou si jinak holím nohy a podpaží, zatímco mi komisař začal vyprávět o svém malém tajemství.

Ukázalo se, že když jsem mu polila jeho bílý plátěný oblek červeným vínem, byla to jen první z celé řady urážek, jichž jsem se na něm během let dopustila. Nesešlo na tom, že šlo o jeho oblíbený oblek, který si před časem zakoupil poté, co slyšel u Barnes&Noble hovořit Toma Wolfa. Nezáleželo na tom, že jsem se svým motocyklem jednou nabourala zadní nárazník jeho soukromého auta, což je náhodou mercedes – ale tohle není žádná reklama, věřte mi, jako policista jsem nad takové kupecké záležitosti povznesená. A nebylo podstatné ani to, že jsem ho jednou v přítomnosti několika novinářů bezděčně označila za starého pitomce; ale tehdy byl jenom velitelem detektivů a já nevěděla, že jednou bude komisařem. Co ho však doopravdy naštvalo…

Upřímně řečeno nechápu, jak někdo může být tak malicherný; vážně.

Doopravdy, jak se nyní ukázalo, zatímco jsem břitvou řezala provazy poutající mě k židli, ho naštvalo to, že jsem kdysi do policejního skladu odevzdala větší množství takzvaných válečných diamantů, aniž bych předem komisaři nahlásila, že se to chystám udělat.

Tyhle hrubé kameny přišly odněkud ze Sierra Leone nebo z Angoly a prakticky se nedaly vystopovat, což si nějaký podnikavý detektiv nepochybně uvědomil, načež se dopustil krádeže, jež je dnes v policejních análech uvedena pod slavným heslem Africká spojka. Později tento případ zvěčnil na plátně slibný mladý herec Peter Coe, který si v současné době odpykává pět a půl roku za držení omamných látek – ale to odbočuji.

Jak jsem řekla, na tu hromádku krvavých diamantů na polici v policejním skladu si dělal zálusk sám komisař; nikdy by je nedostal nějaký přihlouplý detektiv z nějakého zapadákova, kdybych mu předem dala vědět, že hodlám zabavenou kořist odevzdat do skladu jako důkaz. Kdybych mu o tomto svém záměru pověděla, popíjel by dnes komisař Veuve Cliquot někde v přepychové restauraci Club Méditerranée, což opět není reklama, jen opakuji jeho vlastní slova.

„Měla jste vyplnit hlášení komisaři,“ vyčetl mi.

„Měl jsem být informován. Nebýt vás, popíjel bych teď báječné šampaňské Veuve Cliquot někde v přepychové restauraci Club Méditerranée, místo abych tu stál a chystal se vám vpálit kulku do hlavy.“

S těmi slovy vytáhl z ramenního pouzdra pod sakem devítimilimetrovou pistoli Glock.

„Policie! Nehýbejte se!“ vykřikl někdo na schodech a už se sem dolů řítila se zbrani v ruce má dobrá kamarádka a někdy i parťačka Margie Gannonová, která se každých šest let rozvádí a každé tři roky bývá postřelena.

Náhodou Margie postřelili naposledy skoro přesně tři roky předtím. Takže ji komisař přirozeně postřelil znovu a ona se skutálela po schodech, ječíc hrozné vulgární výrazy, jež zde nebudu opakovat.

Tou dobou už se mi podařilo vstát ze židle a ruce jsem měla volné. Popadla jsem těžký francouzák, který tu docela příhodně ležel na bedně u kamen, a udeřila jím komisaře do hlavy. Bůh mi to odpusť, přece jen měl vyšší hodnost než já. Pak jsem se obrátila k Ambrosovi s Marií: „Kdo půjde další?“

Ale nikdo další už tu nebyl.

Všechno doopravdy skončilo.